Hlavní obsah

Zemřelo jim novorozeně. Po desítkách let sílí podezření, že to byl kšeft s dětmi

Záhady Josefa Klímy: Kšeftovalo se v Čekoslovensku s novorozenci? Zrekonstruovali jsme další případy podezřelých úmrtí kojenců.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

Josef Klíma zmapoval hned několik příběhů podezřelých úmrtí čerstvě narozených dětí z dob totality. Nesedí data, okolnosti úmrtí, způsob nakládání s ostatky. Nadto velmi podobné případy teď reportéři objevili i v bývalé NDR.

Článek

Na redakci se obrátily rodiny, které v dobách hluboké totality zažily těžkou ztrátu. Matkám krátce po porodu zcela zdravých dětí v porodnicích oznámili, že novorozeně zemřelo. Tělíčka neukázali, o ostatky slíbili se postarat.

Zasažené rodiny – některé až po letech, některé už tehdy – však narážely na nejrůznější nesrovnalosti. Které v nich vzbudily podezření, že dítě přežilo, ale někdo je ukradl. Že se tu za komunistického režimu obchodovalo s novorozenci. Konkrétní důkazy i viníci chybí, někteří protagonisté už jsou po smrti. Nepřímé důkazy však tvoří logický řetězec.

Podobné podezření zveřejnila v reportáži i německá televize SAT 1. Tamní novináři zrekonstruovali případ, který se měl rovněž odehrát v bývalém východním bloku, v NDR, konkrétně v Lipsku. Přičemž tamní příběh má velmi podobný rukopis jako ty československé. Posuďte sami, předkládáme vám první z nich.

Příběh první: Ulrychová

Na začátku září jsme zveřejnili příběh Jany Ulrychové z Děčína, která už šest let pátrá po své dceři. Porodila ji v prosinci 1970 deset dní před termínem, byla proto umístěna do inkubátoru. „Byla to krásná holčička, vlasatá. Ani mi ji pořádně neukázali, hned ji odnesli,“ vzpomíná žena. Dva dny po porodu se u sloužící zdravotní sestry domáhala informace, kdy bude moci dcerku vidět. „Zeptala se mě, jak se jmenuji. A hned na to: Pojďte se na ni podívat, jak je pěkná, jde s vámi domů… Prohlížela jsem si ji v inkubátoru, holčička dokonalá. Pak přišla doktorka, už od dveří na mě řvala, co tam dělám, vystrkala mě ven a řvala na tu sestru ještě víc než na mě.“

Druhý den Janě Ulrychové řekli, že dítě zemřelo. A že nemocnice se o vše postará. Až po 46 letech se při náhodném rozhovoru se zdravotní sestrou dozvěděla, že nemocnice těla nikdy nepochovávaly. Že to ani ze zákona nesměly. O ostatky se musí postarat rodina. A pokud není, pohřeb zařizuje obec.

Žena tedy začala rozmotávat jednotlivé nitky svého případu, a přestože ji všichni považovali za blázna, zjistila například, že na rodném i úmrtním listu dítěte je datum o deset dní pozdější, než kdy opravdu rodila a kdy jí řekli, že zemřelo. A že na děčínském hřbitově někdo tehdy založil dítěti hrob, aniž by o tom kdokoli z rodiny věděl. Pomníček byl podle zápisu ze hřbitovní správy po deseti letech odstraněn, ale ostatky podle dokumentace v hrobečku zůstaly. Jana Ulrychová si sehnala všechna povolení a nechala hrob exhumovat. Nejenže se ostatky nenašly, ale ani v něm nikdo nikdy pochován nebyl.

Jana Ulrychová bombardovala policii, státní zastupitelství i Ministerstvo spravedlnosti, nepochodila. A bývalí pracovníci děčínské nemocnice, v níž rodila a které se redakci podařilo nalézt, považovali její teorii, že dítě někdo ukradl, za nesmysl. Podrobněji jsme se příběhu věnovali v této zprávě.

Jedině bývalý porodník Jaroslav Hála, který dítě Jany Ulrychové před jedenapadesáti lety rodil, jí dal za pravdu. „Já jí i docela věřím,“ uvedl během telefonického rozhovoru. „Tam se tenkrát děly hrozné věci. Ztratil se porodopis i porodní kniha. Já sám jsem podepsaný pod něčím, co jsem nikdy nevyplňoval.“

Jana Ulrychová má i konkrétní podezření, kdo krádež dítěte tehdy zorganizoval. Na lékařku, která ji tenkrát drsně od dcerky vyvedla. Žena je však už po smrti, vyjádřit se nemohla, redakce tedy její jméno nezveřejní. Ale citovaný porodník si o dané lékařce myslí své. „Byla v StB, jezdila pravidelně na dovolenou na Západ. Pořídila si bavoráka, tehdy velmi těžko dostupný vůz, a když jsem se jí ptal, jak k němu přišla, řekla mi, že ho dostala darem ze Západního Německa,“ uvedl Hála.

Příběh druhý: Stanko

Redakci se po zveřejnění příběhu Jany Ulrychové začali ozývat i další lidé z České republiky. S tím, že také léta pátrají po svých dětech, které sice oficiálně krátce po porodu zemřely, ale v jejichž dokumentech je až příliš mnoho nejasností.

Jedním z nich je dnes pětatřicetiletý Michal Stanko z Roudnice nad Labem, který v úvodním videu popisuje příběh své rodiny.

Michal Stanko se narodil v roudnické nemocnici v dubnu 1986 spolu se svým jednovaječným dvojčetem Davidem. „Na kojení už mámě přivezli jenom mě. A řekli, že bratr musí do inkubátoru, že je slabší, je na tom hůř. K ránu, když se probouzela, matně slyšela: Tak my si jdeme pro toho Stanka. Zavolala si sestřičku a chtěla vědět, co se děje. Řekli jí, že David je na tom špatně a museli ho odvézt do kojeneckého ústavu do Teplic, aby tam dostal příslušnou péči.“

Když matce přinesli Michala ke kojení znovu, už jí řekli, že David zemřel.

Úmrtní list přišel nejprve na Michalovo jméno, až dodatečně ho opravili. A i kolem přesunu do kojeneckého ústavu a pohřbu, který opět „zařizovala“ nemocnice, jsou nejasnosti.

„Je tam napsané, že byl zpopelněný v Mostě. Ale v pohřebním ústavu v Mostě rodičům řekli, že tam nikdy žádný David Stanko nebyl. Ani v kojeneckém ústavu o něm žádný záznam neměli,“ říká Michal Stanko.

Za pár dní rodičům přišel dopis, ať dál nepátrají, že David skutečně zemřel a tělo bylo zpopelněno společně s amputovanými končetinami, které v nemocnicích odstranili při operacích.

Za takových podmínek se v minulosti zpopelňovaly plody po potratu a mrtvě narozené děti. Ale dítě, které žilo, kterému byl vystaven rodný list? „Aby se zařizovala taková společná kremace… To si nedovedu představit. A ani co jsem se bavil s kolegy, kteří v té době pracovali, nemají povědomí, že by něco takového tady probíhalo,“ tvrdí bývalý ředitel Pohřebního ústavu Praha Julius Mlčoch.

Nešťastní rodiče do pátrání po osudu druhého z dvojčat zapojili dokonce známého, který tehdy pracoval u tajné služby. Ten jim po týdnu sdělil, že všechny dokumenty, které mu svěřili, zničil. A aby nepátrali dál. „Říkal: Smiřte se s tím, že se váš syn narodil někdy jindy, někde jinde, někomu jinému,“ vypráví ne bez pohnutí Michal Stanko.

Příběh z Německa

Okolnosti, které ve své reportáži popisuje německá televize SAT 1, jsou velmi podobné.

Dnes jedenapadesátiletá Peggy rodila v roce 1985 v nemocnici v Lipsku. Po porodu ji poslali domů, ale holčičku jí ani neukázali a nechali si ji kvůli nespecifikovaným „zdravotním problémům“ v porodnici. Pak jí zavolali, že děvčátko zemřelo. Ani se nedozvěděla, kde je pohřbili.

Peggy se po desítkách let obrátila na investigativní novinářku a společně zjistily, že v nalezených dokumentech je mnoho nesrovnalostí. Peggy porodila v termínu, v záznamech ale stojí, že šlo o předčasný porod. Nesouhlasí data oznámení smrti a pitevní zprávy. Podle dokumentů bylo Peggy v době porodu 23 let, ve skutečnosti byla mladičká – bylo jí pouhých 16.

Podezřelých nesrovnalostí je ovšem ještě daleko víc. Také v tomto případě nemocnice vše popírá a označuje případ za absolutní nesmysl. Vyšlo však najevo, že k úmrtím docházelo hlavně o víkendech a svátcích, kdy byl stav personálu v nemocnicích jen minimální.

Peggy po 34 letech za pomoci pohřební služby našla i hrob, kde by údajně její dcerka měla být pohřbena. Získat povolení k exhumaci trvalo tři měsíce. Všichni doufali, že DNA prokáže, zda v hrobě je opravdu dcerka Peggy. Objevili ale jen kosti dospělého člověka. Noční můra Peggy – zda její dcera, které by dnes bylo 34 let, opravdu zemřela, nebo ji ukradl stát – tak pokračuje.

Podobných případů je v bývalé NDR mnoho, uvádí autoři reportáže pro SAT 1. Většinu nešťastných matek spojuje jedno: Nenávist k bývalému komunistickému režimu NDR, který krádeže dětí umožnil.

Detaily těchto příběhů se dozvíte z úvodní reportáže.

V příštím vydání pořadu Záhady Josefa Klíma zveřejníme další případy, které vzbuzují podezření, že se tu za komunistického režimu obchodovalo s novorozenci. A zjišťujeme také reakce úřadů, které by se tím měly zabývat.

Reklama

Doporučované