Vědci mění názor a protiřečí si. To je v pořádku, tak má věda fungovat

„Kladivo na koronavirus“, nebo „lék, který nepomůže“? V obou případech je řeč o ivermectinu a jeho účinnosti, nebo neúčinnosti proti covid-19. Pokud byste po přečtení těchto dvou titulků o stejném přípravku byli zmateni, nejste sami. Oba titulky se přitom opírají o vědecké studie.

Během pandemie nabral celý vědecký proces od výběru metody přes sbírání dat až po jejich analýzu a publikaci bezprecedentní rychlost. Vědecké časopisy zaznamenaly rekordní počty odevzdaných článků. Recenzní řízení, které dříve trvalo i několik měsíců, se místy zkrátilo na pouhé dny.

Když vezmeme v potaz tuto publikační rychlost a zvýšený zájem veřejnosti o každou novinku, není divu, že média byla plná různých vědeckých závěrů. Nebezpečnost covidu, modelování a predikce nákazy nebo účinnost vakcín, to vše jsme sledovali očima nově publikovaného výzkumu.

A leckterý čtenář zřejmě zaznamenal, že vědecké výsledky jsou často buď v nesouladu, nebo si dokonce zcela odporují. Bylo snadné nabýt dojmu, že věda vlastně nic moc říct neumí. Debata často navenek připomínala sektářství, kde si každý může zvolit svůj vlastní proud a pak z hromady vědeckých studií vybírat podle toho, nakolik se který článek hodí coby munice do diskuzí na sociálních sítích.

Je libo ivermectin? Sice třeba v této klinické studii neprokázal větší efekt než placebo, ale jinde se zase ukázal jako funkční. Nebaví vás nosit respirátor? Jestliže chvíli budete hledat, určitě najdete zprávy o studii, která jeho účinnost nepotvrzuje či přímo vyvrací.

Fakt, že existují studie, které si navzájem odporují, není ve vědě nijak překvapivý ani výjimečný. Naopak, je to projev zdravého vědeckého procesu. Tento rozpor (aneb vědecká debata, vědecký diskurz) je nedílnou součástí vědecké metody. Věda se snaží přiblížit k tomu, jaká jsou fakta a jak věci opravdu fungují. Vše, k čemu věda došla, lze na základě nových zjištění zpochybnit. Tím se třeba věda liší od dogmatických systémů, jako je třeba náboženství.

K tomu, aby různé studie dávaly různé výsledky, je hned několik důvodů. Bližší pohled na tyto důvody nám umožňuje rozporuplné situace lépe posoudit. A zároveň tím lépe pochopíme fungování vědeckého procesu jako celku.

Vědecké poznání se neustále obměňuje a aktualizuje s pomocí nových poznatků. Každý výzkum stojí na základech dříve publikovaných závěrů.

Nové poznatky potom mohou navázat na již dříve formované teorie, nebo v nich naopak nacházet slabiny a tím vytvářet teorie nové. I nově vzniklé teorie se pak zase musí potvrdit v dalších výzkumech a osvědčit tak svou užitečnost.

Součástí tohoto procesu je také tzv. replikace, tedy zopakování již publikovaného výzkumu. Vědecká metoda totiž počítá s jistou mírou nejistoty. Existuje určitá pravděpodobnost, že studie může v datech najít nějaký efekt – třeba účinnost nějakého léku – i přes to, že ve skutečnosti tento lék žádný efekt nemá. Potom se mluví o falešně pozitivním nálezu. Problém je, že z dat nasbíraných pro danou studii je prakticky nemožné odhalit, že jde o falešně pozitivní nález, který vznikl shodou náhod a nevypovídá o skutečném stavu věcí.

To, zda daný efekt opravdu existuje, se pozná až opakováním experimentu. Když se stejný efekt objeví v řadě různých studií na dané téma, stoupá jistota, že jde o efekt skutečný. Nesouhlas různých vědeckých studií může tedy vycházet právě z toho, že určité procento studií náhodou nachází falešně pozitivní výsledek. Proto je replikace výzkumů tak důležitá.

To, co dělá vědu objektivní (či spíše objektivnější) formou lidského poznání, je její kolektivní aspekt a neustálé ověřování nových poznatků ostatními. Ze slavných příběhů o „osamělém vynálezci“ bychom mohli nabýt dojmu, že bádání se posouvá dopředu hlavně díky geniálním jednotlivcům. Ve skutečnosti bývá vědecký pokrok dílem stovek či tisíců lidí.

Ve vědecké komunitě se autoři hypotéz snaží najít způsoby, jak své teorie otestovat tak, aby vyvrátili výtky svých oponentů. Pokud se jim to nepodaří, asi měli oponenti pravdu.

Z toho také vyplývá, že vědecké objevy jsou málokdy založené na jediném publikovaném článku. K určitému pokroku poznání se dochází postupnou prací mnoha různých lidí, laboratoří či skupin. Jeden článek vytržený z kontextu nám často o dané problematice neříká vůbec nic. Pokud si ale člověk projde stovku článků na určité téma a zjistí, že 30 se přiklání jedním směrem a 70 druhým, už se to dá považovat za nějaký názor podložený vědeckými daty.

Ještě lepší je meta-analýza, která takové srovnání provádí systematicky. Naopak studie, které zatím nebyly publikovány v recenzovaném časopise (tzv. preprinty), je potřeba brát s patřičnou rezervou.

To, že existuje vědecký diskurz, samozřejmě neznamená, že všechny výsledky z vědeckých studií jsou nutně postaveny na stejně solidních základech. Různé studie používají různé metody a mají k dispozici různě velké množství nasbíraných dat.

Například v rámci biomedicínských studií jsou výsledky ze studie s větším množstvím respondentů zpravidla kvalitnější než výsledky z malých studií. U již zmíněného ivermectinu byl sice nalezen efekt proti covidu-19 v několika menších studiích, ale nedávná klinická studie na 1300 pacientech nenašla žádný efekt.

Z hlediska vypovídající hodnoty jsou důležité již zmíněné meta-analýzy. Systematicky srovnávají zjištění z většího množství různých studií a umožňují tak zpřesnit výsledek a snížit pravděpodobnost, že naměřený efekt je dílem náhody.

Je tedy řada „vědeckých“ důvodů, proč se různé vědecké studie mohou ve svých závěrech rozcházet. Může jít o malý vzorek dat, různé metodiky nebo zkrátka shodu náhod. Řešení těchto neshod je přímo zabudované ve vědecké metodě: pozorování, hypotéza, ověřování, analýza, publikace, replikace, opakování.

Občas ale spolu mohou nesouhlasit také ze zcela nevědeckých důvodů. Vědu dělají lidé. A lidé se občas na nějaké tvrzení iracionálně upnou. Neberou pak ohled na jakékoliv důkazy o jeho nepravdivosti. V takovém případě už nejde o vědecký diskurz, ale prostý lidský nesouhlas. Často si právě takovéto „nevědecké dohadování vědců“ najde v médiích více pozornosti než skutečná věda založená na datech.

I přes tento poslední bod – nebo možná právě kvůli němu – je vědecký nesouhlas důležitým projevem zdravého vědeckého procesu. Je ovšem důležité neustále pamatovat, že při posuzování vědeckých studií je třeba brát v úvahu více věcí. Člověk se musí podívat nejen na výsledek jedné studie, ale především na to, jaké výsledky ve studiích na stejné téma převažují a jak kvalitní tyto studie jsou. Čím větší vzorek a důslednější metodiky, tím vyšší je vypovídací hodnota takové práce.

Věda se může mýlit. Ale na rozdíl od jiných způsobů lidského poznávání vědecká metoda s těmito omyly předem počítá. Hledání, opravování a vyjasňování těchto chyb je klíčovým posláním vědy.

To, že se během pandemie v médiích objevují rozporuplné závěry, není indikací selhání vědy. Spíše jsou více než kdy dříve běžní čtenáři svědky vědeckého bádání v přímém přenosu. Včetně nevyhnutelných omylů. A právě prostřednictvím těchto omylů se věda posouvá kupředu a potvrzuje tak svou užitečnost.

Vědecká metoda, opakování experimentů a napravování chyb chrání vědu od toho, aby potvrzovala lidem jejich názory. Úkolem vědy není najít odpověď dle zadání. Věda poznává svět takový, jaký skutečně je.

Hlavní autorka článku, Josefína Weinerová, vystudovala psychologii na University of Cambridge. Momentálně pracuje jako výzkumnice pro Národní ústav duševního zdraví a spolupracuje s Centrem pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP). Zabývá se mimo jiné výzkumem vědeckých omylů v psychologii (tzv. replikační krize).