Článek
Ještě před pár týdny učil na jazykové škole a myslel na lékařskou stáž. Měl ji absolvovat ve švýcarské nemocnici. Světová pandemie koronaviru mu plány rychle překopala. A tak se student medicíny na Masarykově univerzitě v Brně Tomáš Klail několikrát do týdne mění ve „sněhuláka.“
Právě tak medici říkají kolegům ve speciálních oblecích, kteří v odběrových stanech otestují okolo dvou stovek lidí za den. Student pátého ročníku lékařské fakulty patří k tisícovkám neznámých lidí, kteří teď pandemii koronaviru v Česku statečně čelí. S testováním pomáhá ve Fakultní nemocnici Brno. „Než to celé propuklo, plánoval jsem si letní stáž v Bernu,“ vypráví v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Místo toho teď jezdíte do odběrových stanů do fakultní nemocnice, jen pár minut od domova.
Bylo potřeba si vyjasnit priority v situaci, která nastala. Práce, kterou teď s celým týmem děláme, je aktuálně důležitější. Každý z nás se snaží dělat maximum.
Jak teď vypadá start vašeho pracovního dne?
Scházíme se v půl sedmé ráno, abychom mohli být v sedm připravení a navlečení do ochranných pomůcek.
Je to zdlouhavé oblékání?
Záleží, na kterém stanovišti jste. Jen jeden z osmičlenného týmu je ve sněhulákovi. Lidé ve stanech mají zase jiné funkce (objednávání pacientů, řazení vzorků apod. - pozn. red.), na kterých se po asi čtyřech, pěti hodinách střídáme. Jeden člověk by v odběrovém obleku celou službu nevydržel. Ve dvanáctihodinových směnách se střídají tři týmy po osmi devíti lidech, takže jsem v práci jednou za tři dny.
V obleku musíte vydržet i pět hodin. Jak to zvládáte?
Než se do toho člověk navleče, musí si promyslet, jestli se dostatečně najedl a napil, ale zase ne moc, aby pak hned nemusel na záchod.
Za směnu otestujete okolo dvou stovek lidí.
Lidé v nejlepším případě přijíždějí v autech, aby byl kontakt s nimi co nejmenší. Sněhulák si vezme do ruky stěrky, jde k oknu. V tu chvíli si pacient sundává roušku. Děláme dva stěry, poprvé přes ústa, podruhé přes nos, takže to někdy nebývá pro pacienty příjemné. Mohou se rozkašlat, nedejbože pozvracet, ale máme obleky, takže se nic neděje.
Čtete z nich strach?
Neřekl bych. Spíš nevědí, co je čeká. Ještě než se dostanou ke stěrům, jiní členové týmu se je snaží psychicky připravit. Já už se s pacienty bavím co nejmíň a jen se ujišťuji, že všemu rozuměli. Může se stát, že někdo začne kolabovat, i na to jsme připravení.
I takové případy zažíváte?
Ano. Do odběrového místa patří čistý a špinavý stan. V tom špinavém najdete defibrilátor, kyslík a další pomůcky. Pacienty v těžším stavu odvedeme na plicní, anesteziologicko-resuscitační nebo infekční oddělení nemocnice. Záleží, jaké má člověk příznaky.
Co je pro vás nejsložitější?
Asi dvě věci. V posledních dnech byla docela zima. Stáli jsme tam často ve větru, takže byla docela výzva směnu vydržet. A pak se stává, že jdete po dvanácti hodinách z práce a na ulici vidíte člověka, co pořád nenosí roušku. To je docela demotivující.
Jak jste se vůbec ve stanu ocitnul vy?
Fakulta všem studentům sdělila, že hledá dobrovolníky. Už tam pomáhám přes dva týdny. Ve chvíli, kdy nastala pracovní povinnost pro mediky pátých a šestých ročníků, už jsme v odběrovém místě byli zaběhlí.
Zvažoval jste i rizika?
Samozřejmě jsem se nad tím zamyslel. Přihlásila se nás z fakulty velká spousta. Bereme to jako povinnost v rámci budoucího povolání.
A šlo to tak jednoduše vysvětlit nejbližším?
Jsem z Brna, žiju s rodinou na sídlišti v Novém Lískovci. Rodiče mají přirozeně strach. Jsem jejich syn, ale také chápou, že jsme tam potřeba. Na jednu stranu se obávají, na tu druhou jsou na nás pyšní a podporují nás.
Nebojí se rodiče, že jim koronavirus donesete domů?
Máme ve stanech přísné podmínky. Pracujeme v ochranných pomůckách. Samozřejmě se vídám s minimem lidí, ale nemělo by pro nás vyvstat vyšší riziko, než když si teď jde kdokoli něco nakoupit do obchodu. Samozřejmě rodiče byli poučení o všem a nemůžu se vídat s prarodiči. Mimo práci jsme na tom stejně jako zbytek národa. Snažím se odpočívat. Mám to jednodušší v tom, že jsem doma. Někteří spolužáci přijdou a jsou sami na privátě nebo na koleji mezi čtyřmi stěnami.
Kolektiv se hodně utužil?
Všichni chápeme, proč tam jsme. Jsou tu s námi i sestřičky a jiný zdravotnický personál. Je to super. Stmelilo nás to i se strážníky, kteří na nás dohlížejí. Chtěl bych touto cestou poděkovat také akademickému senátu, panu děkanovi a všem zaměstnancům nemocnice. Velmi nám vycházejí vstříc.
Jaké máte vůbec ohlasy okolí? Vnímáte, že jste teď za národní hrdiny?
Netroufnu si říct, jestli nás berou za hrdiny, ale ohlas je úžasný. Každý den dostáváme jídlo od sponzorů, dobrovolníků. Chodí nám i oblečení, moc za to všechno děkujeme. Ty věci se k nám skutečně dostávají.
Máte v těchto dnech vůbec čas přemýšlet, co budete dělat dál?
Měli jsme se spolužáky plány, spousta z nich měla jet na Erasmus. Nevíme, co teď bude. Všichni jsme si jistí tím, že bychom měli dostudovat.
Co uděláte první, až pandemie pomine?
Nejvíc se těším na paragliding, který je aktuálně jako rekreační sport zakázaný. A také až se pořádně projedu na motorce.
