Hlavní obsah

Jiří Kubík: Zvolme slušnou hlavu té rozdivočelé zemi

Jiří Kubík
šéfredaktor
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Nevolíme světce, který nikdy a v ničem nechyboval, ale vybrat si mezi kandidáty slušnou hlavu státu možné je.

Reklama

Dnes a zítra máme po pěti letech příležitost rozhodovat, kdo má být na té nejvyšší státní pozici v naší často nervózní a nesmiřitelně rozdělené společnosti. Ti, co tento nelehký úkol můžou zvládnout, ve volební nabídce jsou.

Článek

Zapomeňme na chvíli na volební hesla a výkřiky v kampani. Jestli jeden či jedna nabízí „budoucnost“, druhý „řád a klid“, třetí „pomáhá lidem“ a čtvrtý „zastavuje válku“. To je prostě jejich PR, snaha vymezit se oproti ostatním a přilákat hlasy velké části voličů.

Pojďme to vzít opačně. Jsme to my, voliči, kteří vybíráme a kteří něco chceme.

Rozhodujeme o tom, kdo bude stát v čele našeho státu. Státu, kde vedle sebe žije přes deset a půl milionu obyvatel, z nichž každý má trochu jiný zájem a taky jinou schopnost a možnost postarat se o sebe. Volíme toho, kdo zastoupí všechny z nás, a to do jisté míry navzdory našim rozdílným preferencím. Nevyčleňujme z této skupiny nikoho.

Nevím, jak vy, ale já mám za těch posledních deset let už dost věčného přetahování, schválností, výsměchu, napadání a někdy bohužel i zastrašování a vyhrožování lidem s jinými názory. Sociální sítě jsou akcelerátorem těchto vášní, a když se jejich mluvčími ještě navíc stanou politické figury, není pro voliče těžké tomu propadnout. A se znepokojením sledovat nebo rovnou vést digitální boj s kdekým.

Na to se teď pojďme vykašlat.

Volba hlavy státu není o tom, kdo víc urve a kdo utře nos. Je vzácnou příležitostí podívat se o několik pater výš a říct si, co nás všechny spojuje, anebo co by nás spojovat mohlo, a kdo z kandidátů tento nelehký úkol dokáže zastávat nejlíp.

Protože kým by vlastně měl být prezident?

Přiznejme si, že po dvou předchozích desetiletkách – prezidentství Václava Klause a pak hlavně prezidenství Miloše Zemana – jsou kontury toho, co má být rolí hlavy státu, dost rozmlžené.

Jeden z nich, vzešlý ještě z parlamentní volby, se tak dlouho soustředil na vyřizování účtů se svými nástupci v čele politické strany a politickými oponenty, včetně těch z evropského hřiště, až se na sklonku své kariéry ocitl v čele zradikalizované části společnosti, popírající úplně všechno včetně zabijáckého viru. A to se mu přitom nedá zpětně upřít, že dříve dokázal v jistých okamžicích pronášet státnické projevy a do jisté míry vzbuzovat naděje.

Druhý, zvolený poté už v přímé volbě, začal hned zkraje vyvolávat strašáky minulosti, nadbíhat diktátorským režimům z východu, vnášet do veřejné diskuze vulgarismy a povyšovat pomstu, schválnosti a pohrdání oponenty na přípustné a účinné nástroje vládnutí.

Že to vedlo ke znechucení části veřejnosti a de facto degradaci funkce prezidenta, nemusím zdůrazňovat. Role hlavy státu, představovaná tímto člověkem, začala pro některé lidi ztrácet význam.

Máme vzácnou příležitost dát funkci prezidenta na příštích pět let mnohem silnější náboj, než jsou každodenní půtky, politikaření, vyřizování si politických účtů nebo vykřikování laciných slibů nadbíhajících emocím z facebooku.

„Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tento prezidentský slib, bez jehož složení se nikdo hlavou státu dle ústavy nestane, je jasným návodem, co od hlavy státu společnost čeká. „V zájmu všeho lidu.“ Ne v zájmu opozice proti vládě, nebo naopak v zájmu vlády proti opozici. Ne v zájmu chudších proti bohatším, nebo naopak.

I když je to občas vysmívané klišé (možná proto, že v posledních letech jsme opravdu nic takového neviděli), prezident má hlídat to, co společnost definuje a stmeluje, má z podstaty pomáhat zasypat příkopy, ne je hloubit. Má dohlížet nad politickým kolbištěm, ne být jednou z bojujících stran. Proto je jen jeden. Proto je nejvýš.

Co si pod tím tentokrát představit?

Vzhledem k situaci, které čelí celý svět, tedy ruské agresi na Ukrajině, krizi, nejistotě a z toho všeho vyrůstající frustraci lidí, to není tak těžké určit.

Hlava státu má být tím, kdo dohlíží nad bezpečností země, nevystavuje ji rizikům plynoucím z nadbíhání agresivním a diktátorským režimům a za všech okolností hájí principy demokracie a lidské sounáležitosti.

Dokázat rozlišit, co je z tohoto pohledu v danou chvíli správný krok a co jen laciné gesto s cynickým efektem na volební preference, k tomu prezident potřebuje nejen odvahu, ale taky rozhled a vzdělání. Selský rozum a schopnost mikromanagementu na to nestačí. Prezident musí, pokud je to potřeba, dokázat lidem říkat i to, co není populární podle průzkumů veřejného mínění. A zároveň je povzbuzovat, aby nepříjemnou pravdu snášeli.

V principu na to ani nemůže stačit člověk stojící v čele jednoho hnutí, který sice umí strhnout část veřejnosti, ale tu druhou zároveň dlouhodobě odpuzuje: svou minulostí, svým střetem zájmů, populismem a v neposlední řadě i jistou nevzdělaností, k funkci hlavy suverénního státu naprosto nepatřičnou.

Prostě ten, kdo štěpí, sotva může spojovat.

Naštěstí ale máme v prezidentské volbě na výběr. Nejsme nuceni hnát se do volby, kdy na jejím konci jedna skupina společnosti na celé čáře vyhraje nad druhou, které zbyde – slovy Miloše Zemana – právo držet ústa. Takový pohled je naopak potřeba odmítnout.

Je jasné, že nevolíme světce, který nikdy a v ničem nechyboval, ale věřím, že máme šanci konečně vybrat slušnou hlavu státu. Prezidenta, který nebude ve společnosti vířit únavné emoce a hloubit další příkopy.

Rozdivočelá země má po letech šanci se uklidnit a posouvat se dál. To je velká výzva.

Reklama

Související témata:

Doporučované