Hlavní obsah

Koho na Hrad? Tápání vlády může ukončit překvapivé jméno s oslnivou kariérou

Foto: Profimedia.cz

Nepřehledná situace nakonec může skončit naprostým překvapením. Třeba tím, že kabinet nominuje premiérova poradce Tomáše Pojara.

Reklama

ANALÝZA. Zatímco levicoví konkurenti – Andrej Babiš i Josef Středula – už rozjíždějí prezidentskou kampaň, vládní strany stále nemohou najít vhodného společného kandidáta na Pražský hrad. Nakonec se může objevit překvapivá tvář.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete

  • Pravice marně hledá svého kandidáta na prezidenta, což může vést k tomu, že se objeví nepříliš známé jméno.
  • Přesto by mohlo jít o silného konkurenta Andreje Babiše a Josefa Středuly.
  • Proč bude ve finále kampaně důležité, v jakém stadiu bude válka na Ukrajině.

Hledání slibovaného společného vládního kandidáta nebo kandidátky na prezidenta se zaseklo. V debatách uvnitř jednotlivých politických stran přitom padá spousta jmen – jako třeba šéf Senátu Miloš Vystrčil, senátorka Miroslava Němcová, europoslanec Alexandr Vondra, šéfka jaderného dozoru Dana Drábová nebo dokonce ministryně obrany Jana Černochová.

„Základní problém je v tom, že lidem, kteří by měli šanci, jako třeba Dana Drábová, se do toho nechce. A ti, kterým se chce – nikoho raději nejmenuji – zase šanci nemají, nebo na nich není shoda,“ popisuje místopředseda hnutí STAN a ministr školství Petr Gazdík.

Smíří se pravice s generálovou rudou knížkou?

Nepřehledná situace nakonec může skončit naprostým překvapením. Třeba tím, že kabinet do boje o Hrad vyšle premiérova poradce pro zahraničí a bezpečnost Tomáše Pojara, který ovšem není širší veřejnosti známý. Anebo tím, že pátrání po společném jménu vzdá a podpoří generála Petra Pavla, občanského kandidáta. Což by vyžadovalo, že pravicové strany spolknou své nynější výhrady k vojákovi, který si jako člen KSČ zadal s bývalým režimem.

„Není to jednoduché. Musí to být člověk, který bude schopný oslovit i část levicově laděných voličů, bude mít ale zároveň jasné prozápadní směřování a zároveň bude schopen čelit v ostrých debatách konfrontačnímu stylu Andreje Babiše, který je často plný různých polopravd,“ říká první místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek.

Ale pojďme postupně. Ještě letos v lednu premiér Petr Fiala naléhavě mluvil o tom, jak je důležité najít společné jméno a že už není možné opakovat chyby z minulých voleb. „Jinak hrozí, že tady můžeme také mít osm skvělých kandidátů, každý bude mít mezi šesti a deseti procenty. Do druhého kola se tudíž dostanou dva kandidáti z radikálních nebo populistických stran, kteří budou mít třeba 14 a 18 procent,“ varoval Fiala.

Jenže válka na Ukrajině, utržená inflace a energetická krize krize všechno změnily. Lídři pěti vládních stran přiznávají, že teď nemají čas se potkávat a bavit se o hledání ideální osobnosti. „Kandidát na prezidenta se nepeče, kandidát musí dozrát. Ještě není léto, tak ještě nikdo nedozrává. Ještě chvilku počkejme, pak určitě s dobrým kandidátem vystoupíme,“ odpovídal Fiala na dubnovém kongresu ODS, kde se na jméno někteří straníci ptali.

Mezitím, co vláda svého favorita hledá, nemine týden, kdy by se do prezidentských voleb nepřihlásil další kandidát. Většinou jde o nepříliš známé lidi. Kromě nich se zatím rýsuje silná trojice, možná čtveřice adeptů o post hlavy státu. A vypadá to, jako bychom dnes mířili ke dvěma semifinále.

To první je levicové a o postup do finálového kola se v něm utkají expremiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš s odborovým předákem Josefem Středulou. Perou se o hlasy opozičních a levicových voličů nespokojených s Fialovou vládou. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, tato část společnosti je silnější.

Jde totiž nejen o příznivce Babišova ANO a Okamurova hnutí SPD, ale i o voliče sociální demokracie, komunistů nebo hnutí Přísaha. Tedy milion hlasů, které loni ve sněmovních volbách propadly. Dohromady je to masa tři milionů voličů, přičemž ve finále prezidentských voleb žádné propadnutí hlasů nehrozí.

Druhé semifinále můžeme zjednodušeně nazvat středopravicové. Voličů vládních koalic Spolu a Pirátů se Starosty bylo dohromady ve sněmovních volbách zhruba o půl milionu méně než levicových hlasů. To, že nakonec pravice vládne, je dáno jen tím, že netříštila síly a na rozdíl od konkurence propadlo minimum hlasů.

Jak ukazují průzkumy, příznivci pětice vládních stran dnes nejvíc favorizují generála Petra Pavla, zatímco někteří lídři partají jsou proti. „Myslím, že 32 let po revoluci určitě máme na víc, než abychom podporovali člověka, který si s minulým režimem trochu zadal,“ říká třeba šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

O hlasy vládních voličů se snaží usilovat, i když méně úspěšně než Pavel, také bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. „Stát se nedá řídit ani jako firma, ani jako vojenská jednotka,“ útočí na hlavní konkurenty a snaží se vyjít vstříc volání veřejnosti po ženách ve vysokých funkcích.

Z toho všeho vyplývá, že pokud má vládní kandidát uspět, musí být přijatelný i pro část umírněných levicových voličů a být schopen si sáhnout pro hlasy i do druhého tábora. A jak zní ponaučení z úspěšných sněmovních voleb, ideálně by měl být jeden, aby se netříštily hlasy.

Myslím, že 32 let po revoluci určitě máme na víc, než abychom podporovali člověka, který si s minulým režimem trochu zadal.
Markéta Pekarová Adamová, TOP 09, o generálu Pavlovi

„Existuje riziko, že pokud vláda najde relativně silného kandidáta, oslabí tím generála Pavla a zreální scénář, že do finále postoupí levicoví kandidáti Babiš se Středulou,“ upozorňuje expert na průzkumy veřejného mínění Jan Herzmann. Generál Petr Pavel v této souvislosti už prohlásil, že je připraven vzdát se své případné prezidentské kandidatury, pokud se objeví vhodnější kandidát s potenciálem výhry ve volbách.

Jenže nikdo takový osm měsíců před volbou v lednu 2023 není ani na dohled. Premiérův tajemník František Cerha uklidňuje nervózní část příznivců koalice Spolu, kteří se na sociálních sítích podivují, jak to, že ještě není prezidentský kandidát. „Není důležité, kdo vyrazí první ze startu, ale to, kdo první doběhne do cíle. Zeptejte se Jana Fischera, má s tím bohaté zkušenosti,“ argumentuje Cerha.

Obě přímé prezidentské volby zatím skutečně ukázaly, že kandidátům, kteří začali s intenzivní kampaní příliš brzy a dlouho platili za favority, nakonec v cíli došly síly a nedostali se ani do druhého finálového kola. Jan Fischer v roce 2013 a Michal Horáček v roce 2018.

„Celá ta naše prezidentská volba má hodně z povahy superstar. Tam se velmi často stává, že favorité ze začátku jsou nakonec převálcovaní někým, s kým se původně moc nepočítalo. Ale jsou čerství, zatímco ti favorité už trochu nudí, protože všechno řekli,“ popisuje Horáček vlastní zkušenost. Minule ohlásil kampaň už rok a čtvrt před volbou, do kampaně vložil desítky milionů korun, pečlivě objížděl zemi, absolvoval desítky besed a setkání s lidmi, aby nakonec skončil až na čtvrtém místě.

Fialův kabinet se tím uklidňuje a říká, že svého prezidentského kandidáta v pohodě může představit až na podzim. Má to podmínku – musí to být známá osobnost s životním příběhem, kterou není třeba dlouze představovat veřejnosti. Premiér vlastního kandidáta chce, vždyť jde o hlasy vládních voličů. Minimálně za koalici Spolu, ideálně podpořeného i Starosty a Piráty.

To se ale nezdá moc pravděpodobné. Lídr hnutí STAN Vít Rakušan už veřejně podpořil generála Pavla s tím, že „je to člověk, o kterém bychom měli uvažovat“. Piráti zase mají historicky blízko k Danuši Nerudové, kterou si jako hosta zvali na své stranické sněmy.

Naopak ODS pořád ještě chce někoho svého, bere to velmi prestižně. „Zároveň si je velmi dobře vědoma, že skalní straník má v prezidentské volbě velmi malou šanci. Jedinou výjimkou je Petr Fiala,“ říká analytik Jan Herzmann. Ovšem vytížený premiér definitivně oznámil, že o prezidentské kandidatuře v roce 2023 neuvažuje.

Občanští demokraté už nechtějí opakovat debakl se svými lidmi minulých dvou prezidentských voleb. V roce 2013 získal bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka pouhá 2,5 procenta hlasů. A o pět let později expremiér Mirek Topolánek 4,3 procenta.

Jména, o kterých se ještě nedávno v ODS mluvilo jako o ideálních adeptech, postupně odpadávají. Tím hlavním se zdál být předseda Senátu Miloš Vystrčil. V lednu mu kolegové ze stranického vedení dokonce doporučovali, ať prezidentskou kandidaturu oznámí, pokud do toho skutečně chce jít.

Vystrčil, který by svým důrazem na ekologii, morálku nebo sociální témata byl přijatelný nejen pro voliče ODS, nejprve vyvolal zdání, že do toho půjde, když se rozhodl vystoupit ze stranického vedení. Dnes ale říká, že po prezidentské funkci netouží a soustředí se na obhajobu mandátu ve svém senátním obvodu letos na podzim.

Rád by si udržel post šéfa horní parlamentní komory, v němž se našel a který ho baví. „Priorita je pro mě obhajoba v Senátu. O funkci prezidenta nepřemýšlím, nepočítám s tím a nemyslím si, že bych kandidoval. Ale raději dodám, co obecně platí v životě – nikdy neříkej nikdy,“ usmívá se Vystrčil.

Další jméno, které v ODS zaznívá, je europoslanec Alexandr Vondra. Jeho příběh od disidenta přes Havlova oblíbence na Hradě až po dnešního konzervativce, který už před lety varoval naivní Západ před Putinovým Ruskem, by se dal v kampani pěkně rozehrát. Vondra si s prezidentskou myšlenkou sám chvíli pohrával, ale nakonec se rozhodl před vyčerpávající kampaní dát přednost péči o nemocnou manželku.

Už minule jsem oslovil pět lidí, o kterých jsem byl přesvědčen, že by mohli kandidovat. Jak z politické sféry, tak mimo ni. Ani jeden z nich nebyl připraven do toho jít. I když mají za sebou životní úspěchy, tak by najednou dali všechno všanc. Jste doslova svlečeni před veřejností, ty souboje nejsou úplně příjemné ani čisté. Pro řadu lidí to prostě není něco, co by byli ochotni podstoupit, přestože podle mě by měli šanci uspět.
Petr Fiala, ODS, premiér

Konzervativní ODS také slyší volání po ženě, prezidentku by si podle průzkumů přálo 65 procent lidí. V debatách uvnitř Spolu proto často zaznívá jméno senátorky Miroslavy Němcové. Ta v minulosti prokázala politický cit, když se třeba už od začátku Zemanova prezidentství v roce 2013 odmítala účastnit hradních trachtací – tedy dříve, než to bylo „cool“. Dnes sama říká, že Pražský hrad není nic, po čem by zrovna prahla – i s odkazem na to, že jí v listopadu bude 70 let.

Jak z toho ven? Možností ubývá a i sám premiér Fiala přiznává, že mnoha osobnostem se do brutální prezidentské kampaně moc nechce. „Už minule jsem oslovil pět lidí, o kterých jsem byl přesvědčen, že by mohli kandidovat. Jak z politické sféry, tak mimo ni. Ani jeden z nich nebyl připraven do to toho jít. I když mají za sebou životní úspěchy, tak by najednou dali všechno všanc. Jste doslova svlečeni před veřejností, ty souboje nejsou úplně příjemné ani čisté. Pro řadu lidí to prostě není něco, co by byli ochotni podstoupit, přestože podle mě by měli šanci uspět,“ říká premiér.

Lidé z Fialova okolí si teď stále častěji pohrávají s novým, překvapivým jménem. A tím je Tomáš Pojar, osmačtyřicetiletý premiérův poradce pro zahraničí a bezpečnost. „Vzhledem k jeho věku je to člověk, který udělal velkou kariéru po listopadu 1989, není spojený s minulým režimem. Může oslovit více lidí, protože měl úspěchy jak v neziskovce, tak pak ve státní správě,“ chválí Pojara premiérův blízký spolupracovník.

Foto: Stanislav Peška, ČTK

Václav Havel s Tomášem Pojarem a Šimonem Pánkem na snímku z roku 2004.

Není jasné, jestli by do toho Pojar šel. „Obecně ale platí, že my máme představit veřejnosti jméno kandidáta, které považujeme za nejlepšího, a přesvědčit o něm voliče. Nikoliv naopak, že si nějakého kandidáta necháme vnutit průzkumy veřejného mínění,“ argumentuje šéf poslanců ODS Marek Benda.

Tomáš Pojar (48 let)

Člen ODS a klíčový poradce premiéra Fialy pro zahraničí a bezpečnost. Je ženatý a má tři děti. Patří mezi nekompromisní „jestřáby“ v zahraniční politice. Pojar dříve působil jako šéf humanitární organizace Člověk v tísni, pak se vrhnul do diplomacie. Byl náměstkem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a poté velvyslancem v Izraeli. Dnes je také prorektorem vysoké školy Cevro Institut a konzultantem v oblasti obrany, bezpečnosti a mezinárodních vztahů.

V koalici Spolu se zároveň ozývají hlasy několika nevyzpytatelných lidovců, kteří argumentují, že když má ODS premiéra a TOP 09 předsedkyni Sněmovny, tak s prezidentem je teď řada na KDU-ČSL. Navrhují podpořit třeba senátora Pavla Fischera, který v minulých prezidentských volbách skončil na třetím místě.

Ať už to bude kdokoliv, na výsledek volby nakonec bude mít klíčový vliv atmosféra ve společnosti na podzim, kdy se povede intenzivní prezidentská kampaň. Vždyť takový Miloš Zeman před deseti lety uspěl jako spasitel jen díky tomu, že v Česku panovala blbá nálada, vládl neoblíbený Nečasův kabinet se svými skandály i škrty a konec dlouhé ekonomické krize byl v nedohlednu.

Nechuť k Babišovi jako mobilizační síla

Teď na jaře vidíme tři momenty, které mohou prezidentskou volbu v lednu 2023 rozhodnout. Záleží na náladě, která v listopadu a prosinci převládne.

První jsou ekonomické a z toho plynoucí sociální potíže. Pokud dál poroste inflace a domácnostem začnou chodit tučné složenky za plyn a teplo, budou z toho těžit levicoví kandidáti kritizující vládu, že lidem málo pomáhá. Tedy Andrej Babiš a Josef Středula.

Druhá varianta: Jestliže bude pokračovat válka na Ukrajině a Putinovo Rusko bude dokonce stupňovat svou agresivitu, v prezidentských volbách to bude znamenat hlasy pro generála Petra Pavla, u něhož lidé oceňují kompetenci v bezpečnostních otázkách.

A třetí možnou náladou, která rozhodla loňské sněmovní volby, je odpor vůči Andreji Babišovi. To je velmi silná emoce hlavně u voličů pětice vládních stran. Hrozba, že šéf hnutí ANO, kterého loni dostali ze Strakovy akademie, se vrátí jako hlava státu a usedne na Pražském hradě, může mít velký mobilizační efekt.

Analýzy Seznam Zpráv:

Reklama

Doporučované