Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zatímco se blíží její třetí díl, stává se přímá volba prezidenta otloukánkem. Odebrat volení hlavy státu Parlamentu a svěřit ho od roku 2013 do rukou všemu lidu se vykládá málem jako pramen všech politických nesnází. Tak to ale není. A stojí za to připomenout jeden příklad.
Častá stížnost na neadekvátní rozměr volebního zápasu se týká toho, že kandidáti stále vyjevují názory, které se ve skutečnosti prezidenta a prezidentských pravomocí moc netýkají. Prezident sice může mít – respektive má mít – nějaké mínění o zastropování cen, zvyšování nebo snižování daní nebo elektromobilitě. Ale pro kvalitní výkon úřadu je takové mínění podružné.
Kdybychom přirovnali výkonnou moc ve státě ke hře na piano, tak prezident je jeho ladič, ovšem koncertuje vláda. A kdyby byly vstupenky na koncert jako zákony, prodávají se v pokladně Parlamentu.
Obvykle se soudí, že kandidáti jsou tlačeni do odpovědí a sebeprezentací – nebo je sami ochotně poskytují – na všechna možná i nemožná témata až od doby, kdy vznikla přímá volba a s ní spojené předvolební aranžmá. Že se kampaň, mediální obraz voleb jako dostihů a celonárodní rozruch a vášně, jak je známe dnes, vyvinuly až od voleb 2013. Jako by, dokud prezidenta vybíral Parlament, panoval před volbami důstojný klid a mír.
Není to tak. V roce 2008 nepoznamenal prezidentskou volbu a nebyl jejím jediným „odkazem“ jen skandální průběh samotného parlamentního aktu, onen kontrast velebných kulis Pražského hradu s ošklivou politickou skutečností.
Parlamentní volba se neměnila na přímou jen pod dojmem téhle zkušenosti. Roli sehrálo i to, že volby v roce 2008 už jako přímé tak trochu působily. Druhé kolo parlamentní volby Václav Klaus versus Jan Švejnar: média jsou plná průzkumů kdo s koho a „koho by chtěli Češi“, řeší se, kdo a proč by byl lepší, kdo by koho volil, kdyby mohl, a proč. A hlavně proč ne!
A když senátorský klub ČSSD pozval oba kandidáty na „grilovací“ slyšení, vyvinula se z toho ostře sledovaná imitace finálové prezidentské debaty. Média ani na okamžik nepochybovala, že tohle čtenáře a diváky zajímá. A oni sledovali, hodnotili, chválili, rozčilovali se a hádali se. Jen volit podle toho nemohli.
Byly to tehdy takové hybridní volby. Vzrušení a nálada ve společnosti vlastně odpovídaly tomu, že hlasují všichni. Jenže ve finále se, jak velel zákon, výhybka přehodila a rozjetá volba skončila v rukou 281 poslanců a senátorů. Nabuzené obyvatelstvo zklamaně vydechlo. Tím spíš, když vidělo, jak to zákonodárcům „nejde“, dá-li se divoký průběh hradní volby takhle lakonicky shrnout.
Útěk od nepřímé volby probíhal po cestě, kterou vydláždil nejen její nedůstojný průběh a nejen to, že politici už dlouho slibovali změnu. Předání prezidentských voleb občanům vypadalo jako následování přirozeného vývoje. Všechny ty průzkumy, ankety, rozhovory, budování image kandidátů přece mířily k tomu, že otázku „koho?“ si kladl každý, ne jen parlamentní klub vyvolených. Naopak bylo až nepatřičné nechat národ takhle vyhecovat (volíš Losnu, nebo Mažňáka?) a pak ho nechat za dveřmi, aby volbě jen přihlížel.
Novináři v Senátu čekají na Václava Klause a Jana Švejnara, zatímco oba kandidáti debatují v klubu ČSSD. Tisková konference se nakonec nekonala.
Profesor politologie Zdenek Slouka (1923–2012) si v článku pro Respekt stýskal:
„Kandidáti Klaus a Švejnar jsou znovu a znovu dotazováni na své názory o americkém radaru v Brdech, o Evropské unii, o reformách ekonomiky, školství, zdravotnictví atd. Je sice dobré znát myšlení příštího prezidenta, ale pro vytváření státní politiky České republiky to není důležité, neboť tvorba státních postojů není v mandátu prezidentury. To patří parlamentu a vládě. Názory pánů Klause a Švejnara na radar, EU, euro či ameliorace globálního klimatu neurčují směr české politiky, ať kterýkoliv z nich vstoupí na Hrad. Ústavní pravomoc prezidenta je omezena. Nepodepíše-li zákon, který se mu nelíbí, může být přehlasován a pak je sám zákonem vázán.“
To jsou ale přece důvěrně známé potíže, které dva mandáty Miloše Zemana jen podtrhly tlustou inkoustovou tužkou. V lednu 2008 – ačkoli prezidenta volil Parlament – jsme ve veřejné debatě sledovali podobná zkreslení a uhýbání před podstatou věci jako o pět, deset i patnáct let později.
Ještě jednou Zdenek Slouka:
„Prezidentura není svobodné povolání, tudíž ta česká žádá po svém držiteli zdrženlivost a střízlivost, aby nedocházelo k přílišnému střetu mezi prezidentovým vlivem a jeho omezenými ústavními právy. Veřejná debata Klaus–Švejnar toto kritérium zanedbává, i když je snad výraznější mezi parlamentními voliteli.“
Zjevně řešíme pořád jeden a ten samý problém. Jen je a asi i dál bude viditelnější a naléhavější, protože přímá volba posiluje prezidentské politické sebevědomí – jako zdroj protikladu k žádoucí zdrženlivosti a střízlivosti (sic!).
Jak by dnes vypadala volba prezidenta, kdyby bývala zůstala pravomocí Parlamentu? Rozpor mezi předvolebním dojmem, že hlavu státu vybírá osm milionů lidí, a parlamentní realitou, by byl ještě ostřejší. Tlak veřejného mínění – „koho chtějí a nechtějí Češi“ – by byl nesrovnatelně silnější než v roce 2008 (mimo jiné se nepoužívaly sociální sítě, jak je známe dnes). Diskuse by byly ještě vzrušenější a kontrapunkt vyhecovaných, a ve finále přihlížejících osmi milionů „voličů“ ještě dramatičtější. Společností by koloval hněv – těžko říct, jestli tak jako teď, nebo jinak.
To všechno by pravděpodobně vedlo k tomu, že by politici stejně nakonec přímou volbu dřív nebo později zavedli.
Přečtěte si komentář Jiřího Leschtiny:
Podstata je v tom, jak lidé prezidenta prožívají: hlava státu a její úřad se v jejich očích těší velevýznamnosti, podmíněné potřebou autority, kontinuity symbolů a zjednodušení komplikovaného světa. Je to vášnivý a složitý vztah plný očekávání, moc se nepodobá volebním preferencím pro politika A nebo stranu B.
Jednoduše řečeno: prezident republiky je v Česku příliš velká ryba na to, aby ho mohli volit jen poslanci a senátoři, a ne všichni občané.
To ale má své důsledky, které za přímé volby vynikají tím spíš. Do třetice z vizionářského textu Zdenka Slouky:
„Přeuctivý postoj českého občana k prezidentskému úřadu přímo volá po tom, aby na Hrad vstoupila osobnost široce známá, ne-li přímo slavná, i když samotný původ této slávy ustupuje do pozadí. Napsal jeden z účastníků debaty: i když s ním nesouhlasím, alespoň ho znám. Osobní proslulost kandidáta ovšem ještě neznamená, že je i jinak způsobilý pro prezidentský úřad. Proslulými i slavnými se to hemží.“
Přímá volba prezidenta je u nás nejspíš nevyhnutelná. Problém je v tom, že voliči, jak se někdy říká o sportovcích, při ní nedokážou „unést tíhu okamžiku“ a „chtějí až moc“. Na to se ale historie neptá. Je pozdě lomit rukama nad poštovními známkami s portrétem vítěze-zvoleného krále, nad tou prazvláštní českou zálibou.
