Hlavní obsah

Vyhrožují nám i našim rodinám. Příběhy tří novinářek v zemích bez práva

Foto: Profimedia.cz

Vlastně v té chvíli nevíte, jak se zachovat. Můžete se totálně vyděsit a zešílet, říká novinářka z Ázerbájdžánu.

Reklama

Tři ženy, tři novinářky, tři kontinenty, tři příběhy. Arzu Geybullayeva z Ázerbájdžánu, Asha Ahmed Mwilu z Keni a Dánae Vílchez z Nikaraguy pro Seznam vypráví o své profesi v zemích, kde novinářům hrozí vězení, fyzické útoky a v některých případech i smrt. Do Prahy přijely letos na podzim na pozvání konference Forum 2000.

Článek

Ázerbájdžán

Na žebříčku Reportérů bez hranic je Ázerbájdžán podle svobody médií aktuálně na 166. příčce, od loňského roku se ještě o tři pozice propadl. Prezident Ilham Alijev potlačuje jakýkoliv mediální pluralismus a všechny kritické hlasy. Nezávislí novináři a blogeři jsou vězněni, vyhrožují jim nebo je vydírají. Nezávislá média zanikají, velká rádia, která se v zemi těšila popularitě, vláda odebrala z FM vln.

Arzu Geybullayeva

„Vláda v roce 2013 přišla s novou legislativou, která zakazovala financování ze zahraničí a různé jiné fondy, kvůli čemuž spoustu firem a také médií zaniklo. Novináři končili ve vězení, začali být vyloženě terčem. Vyhrožovali jejich rodinám. To se týkalo i těch, kteří pracovali pro zahraniční média. Vytvořili hrozný tlak a hlavně strach.

To vedlo k obrovské vlně emigrace novinářů. Aby mohli dělat svoji práci, museli opustit zemi. To je i můj případ. Já už jsem v té době žila v Istanbulu, ale s další vlnou zatýkání a perzekucí mě oslovilo turecko-ázerbájdžánské médium, abych pro ně psala články o mé zemi.

Samozřejmě to ale doma použili absolutně proti mně. Byla jsem oficiálně označená za „zrádkyni”, která spolupracuje s cizími médii. Řekli o mně, že zrazuji svoji zemi, že jsem agent, jela proti mně celá dezinformační kampaň.

Byla jsem vystrašená. Nikdy jsem nic takového nezažila, byla jsem mladá. Celá kauza byla postavená na nepravdivých informacích, děsilo mě to.

Nacházela jsem se v té době v temnotě. Cítila jsem se hrozně malá a bezmocná. Četla jsem samé nenávistné komentáře, které jsem ani sama nehledala, posílali mi je kamarádi i rodina. Každý den jsem se dozvěděla, že je v ohrožení moje rodina, moje máma.

To bylo nejhorší, výhrůžky směřující na moji rodinu. Když proti mně probíhala největší vlna nenávistné kampaně, neměla jsem zrovna nejlepší rodinnou situaci. Můj otec zrovna zemřel a máma byla hodně nemocná. Nemohla jsem to před ní ani zmínit, že se mi něco takového děje. Můj bratr mě vinil za všechny problémy, jež země má a které měl i on. Otevřeně mi řekl, že můžu za to, že ztratil svoji práci a že kvůli mně nemá peníze. Byl absolutně proti mé práci a proti tomu, co dělám.

Vlastně v té chvíli nevíte, jak se zachovat. Můžete si hrát na to, že jste úplně v pohodě a že je vám to jedno. Můžete se totálně vyděsit a zešílet. Já, poté, co jsem překonala první vyděšené stadium, jsem se rozhodla o tom napsat.

Zveřejnila jsem zprávy, kde mi lidé vyhrožovali smrtí, znásilněním, psali, kde a kdy přesně budu pohřbená. Začala jsem je dávat na Twitter, to pro mě byla vždycky nejdůležitější platforma, jak komunikovat se zahraničím. Proto se také ozvaly zahraniční organizace, které mě ujistily, že to, co se mi děje, opravdu není v pořádku a dodaly mi velkou podporu. Byla jsem ale zklamaná. Z toho, jak je to jednoduché. Jak jsou lidé schopní vás bez skrupulí „zabít“ online.

Dneska už jsem na tom mnohem lépe. Také díky tomu, že jsem se rozhodla o tom napsat. V roce 2016 jsem vydala texty o ázerbájdžánských trollech, některé jsem odhalila. To mi dalo velmi mocnou zbraň, zejména na mezinárodní úrovni.

Jsem ale nadšená, že v Ázerbájdžánu pořád žije touha po dobré novinařině. Přesto, co se stalo a co se děje, je tu stále spoustu mladých novinářů a novinářek. Ty čelí výhrůžkám a obtěžování každý den. A to i v rámci redakce, muži s nimi nechtějí tolik spolupracovat, protože vědí, že jsou častým cílem. Když jdou dělat reportáž z nějaké demonstrace, policisté jsou na ně dost ostří a nemají se kam odvolat, protože syndikátu nikdo nevěří.”

Keňa

Podle Reportérů bez hranic je ve východoafrickém státě v letošním roce svoboda médií světově na 100. místě, o 4 pozice horší než loni. Podle jejich komentáře se situace v zemi zhoršuje. Především během volebních kampaní je běžné, že jsou novináři fyzicky napadáni. Od roku 2010 ústava zajišťuje médiím svobodu informací, ovšem některé zákony dovolují média v určitých chvílích umlčet. V roce 2014 vyšel nový zákon, který média omezuje, „očerňování“ v médiích je trestné a hrozí za něj vězení.

Asha Ahmed Mwilu

„Náš mediální svět v Keni je na vzestupu, vzniká spoustu nezávislých titulů nebo se o to aspoň pokoušejí. Nedá se ale předvídat jejich chování. Vždycky před volbami totiž politika dost těsně přilne k médiím.

Před volbami je bezpečnost novinářů velké téma. A u novinářek obzvlášť. Já jsem například investigativní novinářka, zabývám se bezpečnostními otázkami, terorismem i korupcí. Pokud se začnete zajímat o určité lidi, je vaše bezpečí ohroženo.

Co je hrozně zajímavé, jak se i politici v Keni inspirují rétorikou Donalda Trumpa. Především co se týče jejich vymezování se vůči médiím. Dokonce přebírají jeho terminologii a označují určitá média za fake news. Přesně, jak Trump rámuje média, tak to dělají keňští politici. A funguje to, samozřejmě, že to funguje.

Na druhou stranu, v Keni je trochu jiná situace v tom, že je tam obrovské téma korupce. Když se ji novinářům podaří odhalit, lidé jim zase více věří. Řekla bych, že v tuto chvíli je optimistická doba pro média a novináře. Technologie se v zemi neskutečně rychle šíří, naše sociální média jsou velmi dynamická. Ve chvíli, kdy mainstreamová média zklamou, se ctí je nahradí ta menší.

Vláda se ale v návaznosti na dynamiku internetových médií snaží vydat určitá omezení týkající se sítí. Právě teď jednají o novém zákoně, který by ukládal každému blogerovi za povinnost registrovat nejen svůj blog, ale i konkrétní sídlo a další náležitosti, jako kdyby měl firmu. Vládě to dává volný přístup k datům. Zákony o ochraně dat v zemi vůbec nemáme.

Moje práce je občas děsivá. Strach se snažím nepřipouštět, protože potom dělá člověk chyby. Jenže realita je něco úplně jiného. Jela jsem do slumu dělat reportáže o vraždách, které se děly. Na sociální sítě vám anonym napsal, že si pro vás jde, a potom zveřejnil i fotku mrtvého těla. Zveřejnili i moji fotku s varováním „dávej si pozor”.

V tu chvíli jsem měla větší obavy o svou rodinu. To je jedna z nejefektivnějších zbraní proti novinářům – vyhrožovat jejich rodině. Na každém kroku jsem se ohlížela, všechny lidi jsem podezřívala. Když se mi při cestě do práce zdálo, že mě někdo sleduje, okamžitě jsem změnila trasu. To člověka emocionálně ovlivní. Musela jsem vyhledat terapii.

Pro někoho stále žena v novinařině není dostatečně věrohodná. Nezbývá vám nic jiného než stáhnout ocas a soustředit se na práci. Ale samozřejmě, i od svých vlastních šéfů slýchám pochybnosti, jestli jsem příliš tvrdá, jestli pokládám dostatečně drsné otázky a jestli na mých příbězích nemá pracovat někdo jiný, protože by byl můj hlas příliš ženský. Chtějí silný mužský novinářský hlas. Já si ale říkám, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Snažím se toho, že jsem žena, ve své práci využít pozitivně.”

Nikaragua

Středoamerický stát je podle Reportérů bez hranic na 114. pozici, od minulého roku zaznamenal propad o 24 míst. Podle jejich analýzy se situace zhoršila po druhém znovuzvolení prezidenta Ortegy. Už volby znamenaly mnohé restrikce pro novináře a následně byly běžné i útoky. Během demonstrací bezpečnostní složky nebraly v potaz jejich novinářskou profesi. Nezávislá média zažívají útlak od vlády. Mnoho novinářů se rozhodlo pro emigraci, neboť jim v zemi hrozí vězení.

Dánae Vílchez

„Žádný autoritářský režim není fanouškem novinářů. A tak je to i v Nikaragui. Novináři jsou tam utlačováni. Minulý rok byl při jednom zatýkání jeden z nich i zabit. Média se v zemi zavírají. Novinařina se u nás totiž stala další formou politické reprezentace. Hlavní prací novináře v Nikaragui je mluvit o tom, co se děje ve vládě, hlavně o jejích kriminálních aktivitách.

Novinářky jsou dvakrát takovým cílem. Chodí jim výhrůžky znásilněním. A samozřejmě jihoamerická společnost je ve své podstatě misogynní. Je tu naprosto běžná představa o tom, že novinářka je „něco méně” než novinář. To bychom si podle mě neměly nechat líbit, měly bychom se ozvat a říct, že máme na to dělat stejně dobrou práci.

A já jsem měla ten šílený nápad stát se v takové zemi novinářkou. Teď studuji v Evropě, ale chci se vrátit zpět. Nemám tak velké zkušenosti s výhrůžkami, jako mají moje kolegyně. Ale už jsem byla cílem několika incidentů.

Samozřejmě jsem měla při své práci mnohokrát strach. Když na vás míří zbraně, vzduchem létají kulky a vy nemáte nic, čím se chránit, tak jen utíkáte, utíkáte, co vám síly stačí. Není tam nikdo, kdo by vám pomohl, musíte se spolehnout sami na sebe. Rodina má o mě strach stále. Je to ale moje práce, musejí se s tím smířit. Víte, že děláte správnou věc. Jsem zemi zavázaná, vím ale, že až se vrátím, tak mi hrozí nebezpečí.

Novináře v zemi nikdy společnost moc nebrala. To se ale změnilo během krize. Byli totiž jediní, kdo jim dával nějaké informace o tom, co se děje. Samozřejmě ti nezávislí, protože většinu médií vlastní vláda. Lidé ale začali sledovat nezávislé novináře a nyní jsou na ně daleko lépe napojení. Na to ale samozřejmě reaguje vláda, několik takových médií už zrušila a pokračuje dál.

Nedávno jsem se hrozně pohádala na univerzitě s jednou vyučující. Tvrdila, že by nemělo vůbec záležet na tom, kdo je novinář nebo novinářka, odkud pochází ani jaká je jeho barva pleti. S tím samozřejmě souhlasím obecně, ale v novinařině je to trochu složité.

Novinář totiž vždycky ukazuje svět svýma očima, ač se snaží být objektivní sebevíc, vždycky závisí na tom, odkud je a kým je. Proto si myslím, že i fakt, že jsem žena, věci mění. A to i v rámci profese. Musíte prokázat větší inteligenci, větší iniciativu, větší důvtip než muži na stejném místě. Musíte dokázat, že patříte tam, kde jste.”

Reklama

Doporučované