Článek
Odchod z dětského domova do dospělého světa plného strastí znamená zpravidla ztrátu jediné jistoty a hledání vlastního místa ve společnosti. Těm, kteří vyrůstají v prostředí, kde mámu a tátu nahrazuje jenom profesionální teta, často chybí představa, kudy dál. Vše za hranicemi jejich bezpečného pokoje platí za velkou neznámou.
„Máma nás opustila, když jsme byli ještě malí. A pak s námi přestala úplně komunikovat. Ani dneska se nevídáme,“ vypráví šestadvacetiletý mladík Zdeněk, který se živí jako kuchař v Ústeckém kraji. Rád by se stal učitelem hudby. Dosud se jeho život nesl ve znamení toho, že vzal první práci, ke které se dostal. Scházela mu prý větší ambice.
Jaké to je vyjít z dětského domova a přijít o práci a částečně i o svoje sny?Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy
To nejhorší, s čím se musel v dospělém životě potýkat, byl právě odchod z dětského domova - jako by se místo bezpečné zóny ocitl uprostřed bojiště.
Zlatá klec
„Bál jsem se, jak zvládnu odchod z místa, kde mám všechno. Od stravy přes vyžehlené oblečení až po zaplacený internet,“ dodal. Narazil tak na často kritizovaný princip v souvislosti s dětskými domovy, jenž spočívá v existenci jakési zlaté klece, tedy materiálního zajištění, které se hodně vzdaluje tomu, co jednou děti vycházející z domova bez rodičů v jejich životě čeká. Značkové tenisky ani drahé telefony přitom nejsou v životě dospělého člověka samozřejmostí.
Mladíci s tímto osudem často končí na šikmé ploše. Podle statistik se dostává až 70 procent mladých po odchodu z dětských domovů na ulici nebo začnou užívat drogy. Každoročně opouští dětský domov tisícovka mladých lidí, kteří dokončili školu, ale nevědí, co dál a jak se v životě zařídit. Najít si zaměstnání je pro ně totiž mnohdy obtížné.
Vstup do samostatného života se jim nicméně snaží ulehčit různé neziskové organizace, které si uvědomují, že musí převzít nelehký úkol, když se státu začleňování mladíků z ústavu příliš nedaří. Neexistuje totiž ucelená koncepce přípravy na odchod z dětského domova. Příprava dětí na reálnou situaci je dlouhodobým problémem české společnosti. Nedaří se navíc ani snižovat počet dětí umisťovaných do ústavní výchovy.
Koordinátor Stanislav Görg pomáhá mladíkům se plnohodnotně začlenit do společnosti. Vysvětluje jim třeba, jak si hledat práci, jak podat daňové přiznání nebo jak si napsat životopis.
Jednou z doprovázejících organizací, která mladým nabízí pomocnou ruku, je například neziskovka YourChance. „Většinou trvá rok, než se ti naši mlaďoši, jak jim říkáme, zařadí do života. Chvilku zabere, než se najdou. Většina z nich studovala obor kuchař-číšník, ale mnohým se taková práce dělat nechce. Ale pak ji nakonec vezmou, protože si uvědomí, že vydělávat se musí,“ říká koordinátor organizace působící v Ústeckém kraji Stanislav Görg.
Podle něj je často velkou překážkou pro úspěšný start do života po „děcáku“ velké ego mladíků, kteří si myslí, že všechno zvládnou levou zadní. Často tomu tak ale není a mnoho z nich si zažije nepříjemné pády na dno.
Přijít o práci, přijít o plnění snů
Život na vlastních nohou přinesl mnoho strastí i Zdeňkovi, který se o svůj příběh chtěl podělit veřejně. Poslední přišla nedávno - přišel o práci v lázních, v nichž se živil milovaným vařením. Zahraniční hosté kvůli koronavirové epidemii nepřijížděli, a tak si od svého šéfa vyslechl to, co nikdo v počátku epidemie nechtěl slyšet.
Do týdne si nicméně našel jinou práci. Oblíbené piano ale zůstalo na nějakou dobu v pozadí. Stejně jako možnost naplno rozvíjet svoje umělecké nadání. Postarat se o sebe byl úkol číslo jedna.
Velký boj se životními nástrahami svádí také Láďa, jednadvacetiletý kluk s touhou být slavným fotografem. V dětském domově strávil patnáct let. Nedostatek pozornosti, kterou mu nenabídla rodina, nalézá momentálně na sociálních sítích, jimž se ustavičně věnuje.
Láďa chce být slavný. Třeba jako jeho ikona Robert Vano.
Dětský domov Vysoká Pec.
Láďa, jak si nechává říkat, po delší době navštívil svůj někdejší dětský pokojíček. Slzy se mu ronily do očí. „Ta postel už je zabraná.”
„Je silné tady zase být.”
V momentě, kdy bere fotoaparát do ruky, se mu zase vrací úsměv na tvář.
Dětské obrázky = stopy zapsané těmi, kteří prošli „ústavní” péčí.
Mladí lidé mají po odchodu z dětského domova nárok na konzultace se sociálním kurátorem. Jejich kapacita je však nedostatečná.
Česku se navíc dlouhodobě nedaří snižovat počet dětí umisťovaných do ústavní výchovy.
Rozhovor se natáčel nadvakrát. Jednou před kamerou, podruhé před fotoaparátem mobilu. Láďa chce mít vše zaznamenané... Sociální sítě jsou pro něj vším.
„Tamhle za tím oknem jsem prožil patnáct let svého života."
Podle statistické ročenky Ministerstva školství opustí ročně dětské domovy více než tisíc dětí.
Ústí nad Labem má ovšem i další sociální problémy.
Zdeněk oplývá nejen hudebním talentem.
Zdeňkovi je dnes 26 let. Ke spokojenosti mu prý ještě chybí několik věcí, po kterých prahne. Třeba vztah.
Koordinátor projektu Stanislav Görg.
Chce být slavný. Třeba jako jeho ikona Robert Vano. Chce mít také vlastní fotografický ateliér, do kterého bude zvát slavné osobnosti. „Celebrity mě baví, protože v životě něco dokázaly a jsou úspěšné. Proto jsou mojí inspirací,“ vysvětlil, proč věnuje tolik pozornosti sebepropagaci na sociálních sítích.
Třebaže Láďa pracuje v supermarketu v oddělení lahůdek, nevzdává svůj sen stát se veřejnou osobou. Když na několik měsíců přišel o zakázky jako amatérský fotograf, zkusil štěstí na castingu, v němž filmová produkce sháněla mladého kluka romského původu jako herce do seriálu.
Druhý den po dokončení našeho společného natáčení Láďa napsal vzkaz, že roli v seriálu nedostal. Jeden z jeho snů se rozplynul. Velikášské představy o budoucnosti mu ale zůstaly. Nakolik jde o vzdušné zámky? A nakolik je jeho šance vymanit se z vlastního stínu pravděpodobná? Těžko říct.
