Z psaní hororu Vězněná měl noční můry, teď chystá knížku pohádek

Měl kdysi raději knihy než lidi, podobně jako nechvalně známý hrdina z jednoho jeho románu. Naštěstí Pavel Renčín nezačal vraždit, ale svoji zálibu směřoval do psaní příběhů. Naposledy v roce 2018 vydal thriller Klub vrahů, který byl nominován mezi knihy Velkého knižního čtvrtku. Nyní díky svým dětem změnil žánr a letos v říjnu mu netradičně vyjde první pohádková knížka.

Neznepokojuje někdy vaše okolí, co všechno se vám honí hlavou?

Takové věci lidi někdy napadají. Poté, co tchyně četla můj hororový příběh Vězněná, ptala se mé ženy, jestli jsem normální. Jestli nejsem nějaký divný.

Jak jste na ten příběh přišel?

Narazil jsem na zajímavé články, které se týkaly reálného případu Huberta Pilčíka, možná největšího sériového vraha v československých dějinách. Našel jsem i fotografie toho, co se za jeho aktivity dělo na Šumavě, a nejdřív jsem je považoval za podvrh. Natolik mě šokovaly, že jsem se s tím potřeboval poprat a začal jsem psát tuto knihu.

Nakolik se během psaní necháte pohltit atmosférou? Jste pak i doma „temnější“?

Když jsem psal některé opravdu temné pasáže v knize Vězněná, příběh skutečně přinášel temnotu i do mého života a bylo těžké tomu vzdorovat. Píšete věci tak hrozné, že si u nich pomalu ani nedokážete představit, že je budou číst třeba vaši rodiče… Nebylo to pro mě hezké, ale snažil jsem se příběh vyprávět v autorské pravdě, jak jsem to cítil. Jen jsem z toho měl těžkou hlavu, ovládlo to i nevědomou sféru a míval jsem děsivé sny.

Máte pomůcku, která vám pomáhá vstoupit do příběhu a zase z něj vystoupit?

Dříve to bývala hudba, která mi pomáhala vstoupit. Ale vystoupit, to ne. Než je kniha napsaná, příběh ve mně žije. Nemohu si přitom časově dovolit ponořit se rychle na tři měsíce naplno do tvorby knihy jako řada profesionálních spisovatelů. Mám náročnou práci, k tomu řídím malou firmu a ještě mám doma dvě děti. Psaní je přitom niterná věc, na kterou si musím najít klid. Čím jsem starší a čím jsou děti větší, tím je to těžší.

Dáváte si na psaní termíny do kalendáře, nebo píšete po nocích, když děti usnou?

Když jsem psal kdysi Městské války, plánoval jsem si časová okna na psaní, abych si vytvořil návyk. Snažil jsem se psát skoro každý den. V posledních letech píšu spíše během určitých částí roku, třeba o dovolené nebo o Vánocích, kdy nejsem tolik unavený z práce a mohu se více soustředit.

V Databázi knih dávají čtenáři vašim posledním románům hodnocení nad 80 procent. Jak se vyvíjelo vaše psaní?

V prvních knížkách jsem využíval velmi rozvitý jazyk se spoustou kudrlinek a přirovnání, i když je příběh sám tolik nepotřeboval. Musel jsem ubrat, aby to pro čtenáře nebylo moc složité. Co je zátěží příběhu, to musí pryč. Podobnou sebecenzuru by měl provádět každý. Musíme myslet na čtenáře, pro kterého tvoříme. Autor má zodpovědnost za svůj příběh a čtenář mu ho musí věřit, slupnout ho i s navijákem, jako malinu.

Čím má hlavní hrdina příběhu zaujmout čtenáře?

Mám rád hrdiny s motivací, kterou jako čtenář chápu. Mám rád hrdiny, kteří nejsou ploší a jednorozměrní, protože takové nejsou kladné postavy, ale ani padouši. Když jsem se v mládežnickém věku setkával s japonskými příběhy, bylo zajímavé, že i padouch měl většinou nějaký tragický příběh, takže jsem mu rozuměl. Chápete pak, proč se tak chová, může vám ho být i líto.

Podle mě je to klíčové, protože tak to v životě chodí. Zlí lidé jsou často oběti jiných lidí, kteří jim něco provedli, a oni se s tím nedovedli poprat. Je proto dobré vykreslovat hrdiny tak, aby čtenář věděl, proč se tak chovají. Příběh je nejen pochopitelnější, ale třeba i děsivější.

Jak se vám psala hlavní postava trilogie Zlatý kříž, kterou čtenáři v diskuzích považují za nesympatického člověka špatného charakteru?

Zrovna ke Zlatému kříži jsem se vrátil letos asi po dvanácti letech, poslechl jsem si audioknihy. Měl jsem tehdy cíl napsat antihrdinu, protože jsem z něj chtěl udělat průběžně až mesiáše. Dal jsem do něj něco ze sebe, jen jsem zveličil to nejhorší. Byl opravdu velmi nesympatický a lidé ze čtenářské obce fantastiky na to nebyli zvyklí. Jejich hrdinové byli jasnější, jednodušší, pozitivní. Jenže ten můj se někdy choval jako zbabělec, což prostě není moc tolerováno. Zpětně přiznám, že jsem ještě nebyl tak zkušený autor a uchopil jsem hlavního hrdinu neobratně.

To znamená?

Udělal jsem z něj většího imbecila, než jsem chtěl. Můj záměr byl v pořádku, ale s provedením antihrdinství jsem to přehnal a dal do začátku příliš situací, ve kterých jsem ho vykreslil negativně. Mnohým čtenářům se s ním proto nedařilo sžít.

A jak se vám jako autorovi sžívá s hrdinou, který vyjadřuje vaše temnější stránky?

Pokud mám v hlavě větší obraz, pokud vím, jaká je jeho cesta, tak dobře. Těším se na jeho proměnu, takže si říkám – tak tady ti to ještě nandám a tady ještě.

V thrilleru Klub vrahů má váš hlavní hrdina raději knížky než lidi. Jak to máte vy?

Mám spoustu přátel, jsem docela sociálně aktivní. Mám radši lidi. Asi. (smích) Je ale pravda, že jsem měl v životě období, když jsem měl raději knihy než lidi.

Kdy to bylo?

V dětství jsem zažil tři roky v Rusku, které jsem vnímal jako tvrdé. Musel jsem chodit do ruské školy v Moskvě, zároveň jsem chodil do české školy a ještě jsem měl výuku ruštiny. Neměl jsem tam moc přátel, takže jsem přečetl skoro celou českou knihovnu. Tehdy jsem byl víc spokojený a svobodný v knížkách než ve svém životě.

Pak si ale ještě vybavuji období mezi patnácti a dvaceti lety, kdy se pro mě knížky staly zdrojem inspirace a hrdinů, kteří si vždycky věděli rady. Snažil jsem se to od nich okoukat pro svůj reálný život. V obtížných situacích jsem si říkal – jak by to asi zvládl ten hrdina? Knihy mohou být obrovským zdrojem povzbuzení, když člověk ví, jak má hledat.

Co byste doporučil ke čtení příznivcům žánru, který sám píšete? Thriller, fantasy, třeba i horor…

Jako klasiku určitě Asimovovu Nadaci nebo Herbertovu Dunu, které patří k nejlepším ve svém žánru. Knihy bych ale doporučoval spíše podle charakteru čtenáře. Kdybych věděl, že ho baví jednodušší příběhy, nabídnu mu Howarda a jeho Barbara Conana, prostě příběhy s mečem a magii. Mám hodně rád i Sapkowského a jeho Zaklínače, protože jde přesně o příběh s tragickým a nepochopeným hrdinou, který působil opravdově. Z thrillerů mám rád knihy od Stephena Kinga.

V posledních letech ale čtu fantastiku málo. Naopak si dočítám všechny Čapky a ruské autory, protože když jsme měli tyto věci povinné na střední škole, tak jsem je nečetl. Nebavilo mě to. Najednou dokážu ocenit i velké americké romány, i když chápu, proč jsou pro dnešní čtenáře pomalé. Jsou to ale tak veliká a geniální díla, že se jejich kvalitě neblížím ani na sto kilometrů.

Raději dnes čtete, nebo posloucháte?

Nezbývá mi moc volného času na čtení, takže si hlavně v autě pouštím audioknihy. Steinbecka, Murakamiho, Solženicyna… Překvapil mě třeba Milan Kundera, se kterým se seznamuju až v posledních pěti letech. Baví mě totiž, když jsou spisovatelé pozorovateli života. Když něco uvidí a skvěle popíšou, dává mi to zajímavý prožitek. A Kundera je geniálním pozorovatelem života. Relativně nedávno mě šokovala i autenticita známého příběhu My děti ze stanice Zoo. Kdybych takový příběh mohl napsat…

Co tomu brání?

Musíte si rozmyslet, jestli vstoupit do takového příběhu. Jít za těmi lidmi, setkat se s nimi, poznat prostředí. Je to ponor do něčeho, co je tragické, bolestivé nebo zraňující. Obecně ale jde o témata, která jsou mi blízká – příběhy dětí a mladých lidí, kteří se v různých formách vyrovnávají s nepřízní osudu, musejí se hrozně prodírat a prát se. Láká mě to vyprávět. Hodně těm obětem fandím a přeji si je dovést ke zdárnému konci, k rozřešení.

Nezapadá to do sebe s vašimi zkušenostmi z dětství v Rusku?

Teď, když to říkám, jsem si to také uvědomil. Nejspíš to s tím bude nějak spojené. Nicméně dal jsem si oddech a napsal knihu pro děti, která vyjde v říjnu.

Může za tu změnu žánru vaše otcovství?

Určitě, dětem je čtyři a šest let, ideální čas na vyprávění pohádek. Čteme každý večer. Starší syn Honzík mi dokonce pomohl cestou na dovolenou vymyslet tento příběh dvou žabích kamarádů neboli Žabarádů. Knížka se tak i jmenuje a má podtitul Fantastické putování Kváčka a Žabimíra od pramene Vltavy až do vesmíru. Mé děti to moc baví, jsem zvědavý, jak se kniha bude líbit ostatním. Ale měly by se u ní smát, není to žádná strašidlovka.

Na YouTube jsou k vidění vaše lekce, jak psát romány. V úvodu se ptáte, jestli je takové psaní víc řemeslo nebo umění, a rovnou nabízíte podpůrné techniky múzy a dlaždiče. Jak jste na tohle přišel?

Vyšel jsem ze spisovatelské líhně sci-fi a fantasy literárních soutěží před více než dvaceti lety. Hodně jsem se pohyboval v prostředí mladých i zkušenějších autorů, kteří měli dobré nápady k vyprávění, ale už se nechtěli učit, jak o nich vyprávět. Považovali za důležitý jenom svůj sen, ale ne umět řemeslo, které je podle mě nutné, aby autor mohl být srozumitelný pro čtenáře.

To je úkol a odpovědnost spisovatele, pokud nechcete tvořit jenom své čisté umění, které pak může být většinově nesrozumitelné.

Takže múza dává inspiraci a dlaždič nabízí srozumitelnou techniku.

Psaní vnímám jako komunikaci mezi dvěma lidmi. Pokud příběh nenaservírujete čtenáři dobře… A to je dobrý nápad! Ukážu to na příkladu jídla: Když vezmete dobré suroviny, ale naházíte je v restauraci na talíř halabala, nebude to vypadat dobře a třeba to kvůli odpudivému vzhledu ani nebudete jíst. Když ale horší suroviny pěkně srovnáte, můžete mít alespoň průměrný zážitek.