Mladí muži se strašně změnili, nechtějí být na straně režimu, říká Íránka

Na rozhovor s mladou ženou z města Sanandadž z íránského Kurdistánu jsem čekal zhruba tři týdny. Vláda oblast odpojuje od internetu a snaží se, aby se informace o tvrdých zásazích bezpečnostních složek nedostaly ven.

Ještě těsně před hovorem žena psala, že měla problémy s VPN, tedy metodou, kterou lidé v nesvobodných zemích často využívají k internetovému spojení s okolním světem.

S telefonickým rozhovorem přes aplikaci Telegram souhlasila pod podmínkou anonymity. Na závěr Seznam Zprávám poděkovala za to, že šíří informace o represích v její zemi.

Řekněte mi prosím nejdříve něco o sobě: kolik je vám let, co děláte, jak jste se zapojila do protirežimních protestů?

Je mi 24 let a pocházím z íránského Kurdistánu. Teď žiju zhruba rok v Teheránu, předtím jsem ale celý život strávila ve městě Sanandadž, což je hlavní město íránské provincie Kurdistán. Neznamená to ale, že by v této provincii byla všechna kurdská města, další leží jinde. Studovala jsem… a to je myslím vše.

Teď jste tedy v Teheránu?

V Sanandadži jsem byla naposledy před měsícem, teď jsem v Teheránu. Měla jsem tam mít nějaké přednášky, ale ty neprobíhaly, lidé stávkují.

Jaká je teď v Sanandadži situace? Asi před dvěma třemi týdny se o něm hodně mluvilo jako o srdci protestů, teď se zdá, že se centrum přesunulo spíše do Mahábádu…

Ano, to je pravda. Sanandadž i další kurdská města byla od začátku protestů militarizována. Poté, co zabili Mahsá Amíníovou, začali lidé během jejího pohřbu protestovat. Ženy si sundaly šátky a začaly skandovat heslo „Ženy, život, svoboda“.

Další den vyšli lidé v Sanandadži do ulic, bylo to opravdu velké, byli tam všichni, ženy, muži i děti. Režim to mohl očekávat, protože Sanandadž bylo vždy velmi politické město.

Kurdistán vždy říkal tomuto režimu ne, už před 43 lety, kdy se Chomejní vrátil do Íránu. V některých jiných městech v zemi s tímto režimem souhlasili, dokud se nestaly mnohé zločiny… byl to postupný proces, než se začali stavět proti režimu. Vláda proto věděla, že musí v Kurdistánu tvrdě zasáhnout. Nepoužívali obušky nebo slzný plyn, na lidi rovnou stříleli.

Ráda bych ještě poznamenala, že mladí kluci a muži se začali v Sanandadži měnit - když jsem se dříve procházela po městě, často jsem čelila obtěžování, muži měli sprosté poznámky, vyzývavě se na nás dívali. To se ale teď strašně změnilo. Pomyslela jsem si, že muži si začali uvědomovat, že když na nás tímto způsobem útočí, na jaké straně vlastně stojí…

Slogan Ženy, život, svoboda má svoji historii. Pro lidi v Kurdistánu je spjatý s bojem Rojavy (kurdská oblast v Sýrii, pozn. red.) proti Islámskému státu a také proti patriarchátu. Kurdští muži věděli, že to, co dělají ženám, není správné. Největší množství femicid v Íránu je právě v kurdských městech, sexismus je tam opravdu hodně rozšířený.

Když ale mladí muži skandovali toto heslo a pak čelili bezpečnostním silám, zamysleli se nad tím, co skandují a za co bojují. Uvědomili si to, co už říkal Abdullah Öcalan (uvězněný vůdce zakázané Strany kurdských pracujících, PKK, pozn. red.): „Když není svobodná žena, není svobodná ani celá společnost.“ Pochopili to, a i kdyby se už nic jiného nestalo, už tohle by bylo velké vítězství. Ale vidíte, že se děje spousta věcí…

Měla jste vy sama nebo vaši přátelé nějakou zkušenost s násilím ze strany bezpečnostních složek?

Musím říci, že to násilí nezačalo až teď. Už před třemi lety se mi stalo, že mě fyzicky napadl jeden konzervativec, protože jsem si nevzala hidžáb. Jiný muž se mě v metru zastal, opravdu jsem ale tehdy měla strach o život.

V Teheránu jsem vyšla ven jen jeden den, abych se přidala k protestujícím. Problém je, že tu žiju sama a lidé varují, aby ženy nechodily samy ven, že je to nebezpečné. Když jsme protestovali, šli hned po nás. Začali jsme utíkat, jednu dívku ale chytili. Pak jsem viděla, jak se kolem seběhli lidé a pěstmi a vším, co měli po ruce, začali bít policisty, jen tak se ji podařilo zachránit.

V úterý se objevil dost otřesný článek na CNN o tom, jak režimní síly znásilňují mladé ženy a používají to jako taktiku proti protestujícím (více zde)… viděla jste to?

Ano, všichni jsme to četli. Je to strašné. Oni páchají v Kurdistánu genocidu. Nechápu ale, jak se ty informace mohly dostat ven z nemocnice, atmosféra je tu jinak hodně paranoidní, lidé se bojí.

Co vaši rodiče nebo další starší lidé? Mají stejné politické názory jako vy, nebo současné protesty považují spíše za generační věc?

Ne, všichni mají tohohle režimu dost, úplně všichni. Od devadesátiletého starce, který se účastní protestů, až po šestileté děti. Všichni vědí, že je to špatné. Je to čisté zlo, které je proti všem lidem, veškeré svobodě, je to Islámský stát ve své oficiální podobě.

Už když tento režim začínal, tu byli lidé, kteří věděli, že není v pořádku nutit ženy nosit hidžáb, mnohé proti tomu také protestovaly. Pak ale začali válku proti Saddámu Husajnovi a pod záminkou, že je válka, snadněji utlačovali lidi. Začali také bez soudů popravovat své odpůrce, byly to sériové vraždy a v další dekádě i politické vraždy.

Lidé žijící v centrálním Íránu ale pořád chovali naděje k tomuto režimu a mysleli si, že zvolení reformistického prezidenta něco změní. Pak jim ale začalo docházet, že se nic nezmění, a věci se naopak ještě mnohem zhorší. Proto je tato revoluce tak důležitá – teď chtějí konec režimu všichni, Kurdové, Peršané, Balúčové, Turci, ženy, levičáci, muslimové, baháisté, křesťané.

Režim ví, že Kurdistán je s heslem Ženy, život, svoboda spojený a přeložil ho i pro ostatní, stejně jako levicové ideje, za ně bojují YPG (kurdské Lidové obranné jednotky, pozn. red.) proti ISIS. Režim si je vědom toho, že pokud se mu podaří zabít protestující a uhasit revoluci v Kurdistánu, podaří se mu to všude.

Proto také začali útočit i na opoziční strany mimo Írán, tedy v autonomním iráckém Kurdistánu. Tam utekli někteří íránští Kurdové a v exilu se snaží uchovat kurdskou kulturu a náš jazyk, protože íránský režim se snaží Kurdy asimilovat. V minulém týdnu na ně režim zaútočil a snaží se z revoluce udělat zahraniční problém a válku. Pak mu snadněji projde útisk lidí doma, stejně jako během války s Irákem.

To samé mi v tomto týdnu řekl jeden český expert. Zároveň ale litoval, že současné protesty nemají žádného lídra, který by artikuloval politické požadavky. Souhlasíte s tímto závěrem?

Víte, většina politických vůdců je sexistických. Tyto protesty přitom začaly tím, že hájily práva žen, která byla ignorována, když zabili Mahsá Amíníovou a další ženy. Ženy v Íránu nepotřebují někoho, aby jim říkal, že si mají sundat hidžáb, zvláště v Teheránu ho už spousta žen nenosí. Ani já ne, i když je to opravdu riskantní. Ženy by nepřijaly, aby ty protesty někdo vedl, v Kurdistánu nemáme ve zvyku někoho poslouchat a vzhlížet k nějakým králům, nemáme takovou kulturu.

Ani v našich politických stranách nemáme vůdce, i tam rozhoduje zvolená skupinka lidí. My tedy ideu vůdce odmítáme, v Íránu je navíc velké množství různých skupin, které jeden člověk nemůže spojit.

Režim už některé protestující odsoudil k smrti. Myslíte, že bude represe stupňovat, nebo očekáváte nějaké ústupky?

Lidé v Kurdistánu ostatním etnikům vzkazují: Pokud přestanete s protesty, neznamená to, že by vás režim nechal být. Vrátí se s neférovými procesy a popravami. Pokud skončí protesty, věci se jen zhorší, to už jsme viděli v minulosti. Pokud budeme pokračovat, můžeme být zastřeleni. Nemáme ale jinou možnost než pokračovat.