Hlavní obsah

„Kadyrovci nám prohlíželi mobily. Hrozně jsem se bála, že se malá prořekne“

Foto: Profimedia.cz

Příslušník „kadyrovců“ v ukrajinském Mariupolu si prohlíží telefon.

Reklama

Cestou z ukrajinského Mariupolu musely ženy s dětmi překonat kontrolní stanoviště ruské armády. Na kolonu, ve které opouštěly město, stříleli Rusové rakety typu Grad, líčí Ukrajinky v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Článek

„S lidmi z Mariupolu už nemáme spojení. Dům, ve kterém bydlela babička, je napůl zbořený. Naši čtvrť obsadily síly takzvané DLR (Doněcká lidová republika),“ říká Marina, která se svojí maminkou Olgou, sestrou Lolou a třemi dětmi utekla před válkou až do severočeského Frýdlantu.

Do Česka se dostaly díky běloruské studentce Anně, která je na tuto možnost upozornila a sehnala jim také ubytování. Všechny ženy si z důvodu bezpečnosti svých blízkých přály nesdělovat příjmení, redakce je zná.

„Do České republiky jsme přijely z Terrnopilu ze západní Ukrajiny. Ani tam nebyl klid, sirény pořád ohlašovaly nálety, proto jsme se rozhodly přijet až sem,“ vypráví babička Olga. Její čtvrť bombardovali Rusové 14. a 15. března, v domech už nezůstala žádná okna, nefungoval ani vodovod, elektřina a plyn.

Foto: SZ - Milan Rokos

Marina a Olga utekly do Česka z jihoukrajinského přístavu Mariupol.

„Zatímco muži hledali v okolí dřevo, ženy venku před domem vařily. Naproti bydlela jedna žena stará asi jako moje dcery. Najednou začalo ostřelování, nestihla doběhnout šest sedm metrů a zasáhla ji střepina z rakety. Zůstaly po ní dvě děti, 12 a 3 roky. Muži ji položili na lavičku, zakryli plátnem a poté pohřbili. Její manžel říkal, že ani nemůže jejím rodičům říci, že jejich dcera už nežije,“ vzpomíná Olga na poslední dny v Rusy napadeném městě. Až při pobytu v Česku se pak Olga dozvěděla, že její muž se dostal za synem do Moskvy - rodina je tak nyní rozdělená.

Foto: Archiv Seznam Zpráv

V panelovém domě s fasádou zčernalou od ostřelování bydlela paní Olga.

Hledali tetování bojovníků Azova

Obrovský stres zažívala během útěku Lola, jejíž muž slouží v armádě. „Žila jsem v malé vesnici asi 15 kilometrů od Mariupolu. Když jsme v koloně odjížděli, Rusové ji ostřelovali Grady. Strašně jsme se bály o životy dětí i o sebe. Ukrajinci nemohli palbu opětovat, protože věděli, že mezi nimi a Rusy je kolona s uprchlíky. Děti chtěly na záchod, ale nemohly, hodinu a půl jsme čekaly, půda okolo mohla být zaminovaná. Když jsme pak dojeli k ukrajinským vojákům, usmívali se a pomohli nám,“ líčí Lola.

Fakt, že její muž bojuje v Mariupolu, pro ni skýtal obrovské nebezpečí. Cestou totiž auto míjelo ruský checkpoint: „Kadyrovci nám prohlíželi mobilní telefony, muži se museli svléknout do naha, hledali tetování. Bojovníci praporu Azov se obvykle tetují… řekly jsme, že tatínek odjel pracovat do Polska. Bála jsem se, že se moje čtyřletá dcera prořekne, je moc hrdá na to, že její táta brání Mariupol,“ vzpomíná Lola na těžké chvíle.

Její sestra Marina, která cestovala s babičkou, měla problém se z města dostat. Nakonec jim pomohl jeden známý, který našel zničený hasičský vůz, z něhož vyčerpal benzin a díky němu mohly ženy odjet.

Rusky mluvícím nikdo neubližoval

Ne všichni se k tomu ale odhodlali - někteří, zejména staří lidé, ve zničeném Mariupolu zůstávají. Lidé se bojí, že kdyby odešli, mohl by se do jejich domovů někdo nastěhovat a oni by přišli i o to málo, co mají.

+17

Všechny tři ženy nechápou, proč vlastně Rusko na Ukrajinu útočí: „Mariupol byl kvetoucím městem s teplým mořem, žili jsme tu úplně normálně, lidé chodili do práce, děti do škol a školek, na nikoho jsme neútočili, žádní banderovci tu nebyli. Rusové říkají, že nás chtějí osvobodit… Ale od koho,“ kroutí hlavou Olga.

Ona i její dcery zdůrazňují, že nikdy nezažily, aby byl někdo agresivní vůči někomu dalšímu kvůli tomu, že by mluvil rusky. Naopak, ruštinou se lidé ve městě běžně dorozumívali.

Na otázku, co plánuje v Česku, Lola odpovídá, že zatím neví: „Přijela jsem včera, tři dny nespala. Musím si odpočinout, pak uvidíme.“

„Moc děkujeme Čechům za podporu, bydlení, věci, všechno,“ říká třesoucím se hlasem Olga. „Naším snem je ale vrátit se domů a začít obnovovat život v Mariupolu, až naši vojáci vyženou ty hrozné lidi.“ Zároveň ale připouští, že v některých případech už nebude kam se vrátit.

Reklama

Doporučované