Hlavní obsah

Komentář: K lepší budoucnosti se provynalézat umíme

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz

„Zatímco můj život by byl bez smartphonu nepohodlnější, pro miliardy lidí v méně bohatých zemích by byl reálně chudší, a pro část z nich proto patrně i kratší.“ (Uprchlický tábor na řeckém ostrově Chios.)

Reklama

Kritici technooptimismu mají pravdu v tom, že nové technologie místo skutečných revolucí přinášejí jen mírný pokrok v mezích zákona. Jenže to není vůbec málo.

Článek

„Když se na údajné nové technologické zvraty podíváme s větším odstupem, zjistíme, že skutečných převratných novinek zase tolik nepřichází,“ hodnotí stav pokroku Matouš Hrdina v posledním vydání svého newsletteru Pod čarou na Seznam Zprávách. S odstupem skutečně vidíme, že jsou každoroční přehledy nejpřevratnějších technologií plné naivních (nebo zaplacených) žvástů. A taky že většina nových vynálezů a služeb přinese místo slibované revoluce jen posun svých zakladatelů a investorů žebříčky nejbohatších, ať už nahoru, nebo dolů. Jenže Hrdina ve svém textu poodstoupil až kamsi za oběžnou dráhu, odkud život na Zemi vypadá pořád víceméně stejně. A technooptimismu odtud nakládá tolik, že si „představa, že se provynalézáme do lepší budoucnosti“ zaslouží zastání.

Na pokrok si umíme rychle zvyknout – stačí pár let, nejvýš jednu generaci, abychom měli novinky za samozřejmé. „[K]dyž se tak při psaní rozhlížím po svém bytě, s výjimkou počítače a smartphonu v něm nevidím nic, co by tu v té či oné podobě nemohlo být před sto lety,“ píše Matouš Hrdina. Zkusmo se tedy rozhlížím kolem sebe i já: vidím v první řadě světlo, které vydává 0,9wattová žárovka. Před sto lety měla doma elektřinu třetina Čechoslováků a za půl haléře na hodinu jste si k práci neposvítili ještě před pár lety.

Světlo je tak levné, že nevadí, když ho nevypneme. Telefonem si kdykoliv můžeme přisvítit, jestli spí děti nebo kudy v cizím bytě na záchod, aniž bychom někoho vzbudili. Sportovcům rozšířily horizonty lehké čelovky s ohromnou výdrží. Žárovky na chodbách se rozsvěcují fotobuňkou. To všechno jsou novinky z mého a Hrdinova života. Můžeme nad tím ohrnout nos jako nad v zásadě jenom vylepšenou pochodní, a tedy ničím převratným. Nebo ocenit tisíce hodin lidské práce, které k podobným inovacím každý rok stále směřují.

Pro Hrdinu by nebyla tragédie, „kdybychom smartphony opět nahradili těmi tlačítkovými a přenosné počítače vyměnili za desktopy“. Pro mě ano: jedna z těch, po kterých jde život dál, ale horší. Mám příšerný orientační smysl: teprve mapy v kombinaci s GPS pro mě učinily cesty do neznáma víc příjemnými než nepříjemnými. Peněženku nechám vždycky v těch druhých kalhotách, naštěstí ji díky NFC čipu potřebuju výjimečně. Moje děti mají svoje první roky zachycené na technicky slušně kvalitních fotografiích, aniž bych s sebou tahal takové vybavení, co tahal můj táta.

Zatímco můj život by byl bez smartphonu nepohodlnější, pro miliardy lidí v méně bohatých zemích by byl reálně chudší, a pro část z nich proto patrně i kratší. Vnímání smartphonu jako nadbytečného luxusu a statusového symbolu je samo o sobě statusovým symbolem lidí z bohatého severu, což bylo nejvíc znát na omletém argumentu z let migrační krize: uprchlíci přece nejsou ti doopravdy potřební, když mají chytré telefony. Ty jsou přitom v zemích globálního jihu často první a jedinou branou k řadě z našeho pohledu samozřejmostí: umožňují přístup ke zprávám, mapám, dálkové komunikaci nebo bankovnímu účtu.

„[J]aký je smysl vynalézání nových technologií, když společně s nimi nevynalézáme nové způsoby života,“ vkrádá se při zmínkách o placení nebo bankovních službách Hrdinova parafráze teoretika nových médií Sun-Ha Honga. Technologie skutečně neobrátily společnost vzhůru nohama, nevymanily nás z ubezdušujícího kolotoče práce-spotřeba-práce, v tom s Hrdinou a Sun-Ha Hongem souhlasím. Skóre ale v tomhle ohledu není zase tak úplně zlé.

Jednak jsou moderní technologie prospěšné už tím, že nám pomáhají šířit již vyzkoušené způsoby života. Ekonom Angus Deaton se v knize The Great Escape rozepisuje o tom, jak významný a přitom nenápadný vliv má na zvyšování životní úrovně v chudých zemích prosté přebírání know-how z bohatších států. My sami ostatně můžeme být za dvacet let přilepení k YouTube kanálům Bangladéšanů nebo Maročanů, kteří nás budou učit žít v extrémním klimatu.

A jednak nové způsoby života přece jenom vynalézáme. Práci na dálku nebo digitálnímu nomádství bychom mohli vytknout, že jde o nové atrakce na kolotoči práce-spotřeba-práce, ale pokud jsou v tom nomádi aspoň z půlky tak šťastní, jak to vypadá z jejich instagramů, tak proč ne. Vedle toho se vynořují nové koníčky a životní styly mimo tento kolotoč: sexting, shitposting, tvorba memů, skupinové chaty, fárání do hlubin Wikipedie.

Jistě, nic z toho není „skutečně převratná novinka“, která chybí Hrdinovi. Otázka je, co by takovou skutečně převratnou novinkou vlastně mohlo být. I kdyby technologie nebo třeba psychedelika převrátily svět naruby, libovolný myslitelný nový řád by tím nebo oním stejně vždy připomínal nějakou společnost existující někdy v minulosti.

Zpátky k technologiím a jejich opatrné obraně. Za prvé, ty digitální jsou tu s námi teprve několik dekád. Od prvního zoraného a osetého pole to k první centralizované říši trvalo celé generace, stejně jako od prvního knihtiskem rozmnoženého pamfletu k první moderní demokracii. Zatím se rozkoukáváme, k čemu by nám mohly nové věci být.

Za druhé, konzervativní začlenění technologických novinek do existujícího společenského řádu není samo o sobě novinkou. V minulosti se ho dočkaly i technologie, které dává Matouš Hrdina za příklad skutečně zásadních vynálezů. Třeba jím zmíněná pračka nám (tedy spíš ženám) neušetřila tolik času stráveného valchováním, kolik mohla, protože jsme díky ní především začali měnit oblečení častěji. V roce 1966 si jen 5 % německých mužů bralo čisté spodky každý den, o dvacet let později už to bylo 46 %, vypočítává historik Frank Trentmann v knize The Empire of Things.

Před posuzováním přínosu nových technologií a vědeckotechnického pokroku jako takového je proto dobré nejdřív zkalibrovat očekávání.

A to je třetí bod obhajoby. Technologie nás nespasí, píše Hrdina – a znovu opakuju, že v tom nejsme ve sporu. Jenže spásu dnes od technologií čeká mnohem méně lidí než před třiceti nebo ještě deseti lety. I někdejší bible technooptimismu, magazín Wired, ustaraně zkoumá negativní dopady sociálních sítí, stejně jako to dělá Netflix v populárním dokumentu Sociální dilema. Velké technologické firmy přiměly zapřísáhlé pravičáky volat po regulaci korporací. Obyčejní lidé hledají paralely mezi dystopickým seriálem Black Mirror a reálnými zprávami až s houbařským zápalem.

V téhle technopesimistické atmosféře se hodí připomenout, že nové technologie nejsou jen rádoby revoluční služby a produkty startupů vstupujících s obří publicitou na burzu NASDAQ. Že to je nespočet drobných inovací, díky kterým zažíváme v životech trochu méně bolesti a nepohodlí a trochu více světla. Do lepší budoucnosti se provynalézat dá. Daří se nám to už spoustu dekád za sebou a snad ještě spoustu bude.

Reklama

Doporučované