Naši reportéři na Ukrajině: Před Kyjevem pokračuje lov na ruské diverzanty

Policejní stanice ve městě Žitomir, vzdáleném asi 130 kilometrů vzdušnou čarou od Kyjeva, je těžce opevněna. Stejně jako ostatní strategické budovy města ji střeží policisté, vojáci a domobrana.

Většina rodin už zřejmě město ostřelované ruskými raketami z Běloruska opustila, na ulicích se většinou pohybují muži se žlutými páskami na rukávech. Žen zůstalo málo, stejně jako muži chodí po městě ozbrojeny.

Dvě z nich jsou policistky, opustily své domovy a dnes bydlí na policejní stanici. „Máme dvě cesty. Zůstat s naší zemí a modlit se. Je to naše země. Ne jejich. Nedáme jim ji. Nikdy,“ říkají v rozhovoru s reportéry Seznam Zpráv Alla Vaščenková, která pracuje jako mluvčí žitomirské policie, a Natalia Omelčuková, jež je šéfkou sekce Interpolu v Žitomiru.

Jaká je situace v Žitomirské oblasti?

Alla: Střílejí na nás rakety, ale zatím se držíme. Většina útoků je právě ze vzduchu nebo artilerie.

Natalia: Budeme bojovat.

Jak často?

Alla: Každou noc, ale i třeba dnes ráno bylo už několik raketových útoků.

Víme, že zde padlo sedm ukrajinských vojáků, jsou ale také civilní oběti?

Alla: To je informace, kterou vám nemohu říci.

Ve městě probíhala akce proti ruským diverzantům. Podařilo se vám někoho chytit?

Alla: Ta akce stále běží. Máme o nich informace, ale také vám žádné detaily říci nemůžeme.

Jaký vývoj očekáváte v dalších dnech?

Alla: To netušíme. Jsme ale připraveny na všechno. Jsme tady, vaříme pro naše chlapce a snažíme se udržet bojového ducha.

Natalia: Máme manžely, kteří bojují, snažíme se podpořit.

Bojíte se?

Natalia: Samozřejmě. Mám dítě, pětileté. Můj muž je policista a bojuje v Kyjevě na Solomonské ulici u policejní akademie. Mám strašný strach.

Pláčete?

Alla: Už ne. Plakala jsem jen v té první hodině, když jsem se dozvěděla o útoku. Pak už ne, ani jednou.

Natalia: Bojíme se o své blízké, ale snažíme se držet.

Před dvěma dny jsme na cestách kolem Žitomiru viděli starce se starými puškami, jak u pytlů s pískem střeží pět malých domků. Pokud by je napadli, nemají naději. Proč tam zůstávají, když jenom o několik kilometrů dál je dobře opevněné město?

Alla: To jsou prostě naši lidi. To musíte pochopit. Samozřejmě že se bojí, ale jsou silní. Jsou tam doma a budou bojovat.

Myslíte někdy na to, že Rusové mohou vyhrát?

Alla: Ne. Nemohou, dokud bude jeden Ukrajinec naživu, nemohou. Nemají žádnou šanci. Nepotřebují tuto zemi, my ano.

Co cítíte k Rusům?

Alla: K obyčejným nic. Ty, co jsou tady, nenávidím.