Evropa nesmí s energiemi zopakovat 40 let staré chyby USA z ropné krize

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Evropa si to měla uvědomit už před šesti měsíci, ale stále je čas, aby investicemi do alternativních zdrojů energie vyřešila výpadky v dodávkách,“ popsal ekonom Joseph Stiglitz v nedávném rozhovoru pro deník Die Welt, jak se vypořádat s nedostatkem plynu. Alternativními zdroji myslel těžbu plynu z břidlic, obnovu provozu v atomových elektrárnách a zároveň využití „všech solárních panelů i větrných turbín, které jsou k dispozici“.

Knížecí rady amerického nositele Nobelovy ceny jsou vykoupeny tvrdou zkušeností, kterou Amerika zaznamenala při druhém ropném šoku v letech 1979–1980.

O ropné krizi se začalo mluvit koncem dubna 1979, když města v Kalifornii zablokovaly automobily ve frontách na benzin. Záhy se stejné obrázky objevily v New Yorku a dalších městech na východním pobřeží a nakonec v celé Americe. Automobilisté se záhy naučili, že smysl má zastavit pouze u pumpy, která vyvěsila zelenou vlajku. Vyvěšením červené vlajky dával prodejce najevo, že benzin došel, žlutá znamenala, že každý vůz dostane jen omezené množství, například do pěti dolarů.

Reportáž místní televize z Portlandu na severozápadě země ukazuje, jak stovky aut čekají v noci na 24. června před čerpací stanicí společnosti Chevron, aby se na ně ráno dostal benzin z nové dodávky. Za galon (3,8 litru) by lidé v klidu zaplatili víc než požadovaných 0,85 dolaru, i když tato částka o třetinu přesahovala cenu z počátku roku. Z pohledu dalšího vývoje nakonec šlo o přijatelnou úroveň, kterou stanovil cenový strop od federální vlády. S tím, jak se státní regulace uvolňovala, vyrostla cena přes 1,3 dolaru za barel a vydržela tam do roku 1986.

Potíže automobilistů způsobila podle obvyklého výkladu islámská revoluce v Íránu. Pokles produkce na tamních ropných polích na třetinu stavu před revolucí znamenal výpadek sedmi procent světové produkce. Nejvíc to logicky zasáhlo největšího světového dovozce ropy. Tím byly tehdy Spojené státy, z pohledu íránských ajatolláhů hlavní nepřítel islámu, který měl trpět nejvíc.

Nouze pohonných hmot přiměla tehdejšího amerického prezidenta Jimmyho Cartera k slavnému projevu o „krizi důvěry“ z července 1979. Občanům v něm vysvětlil, že omezení dodávek energií z Íránu je „morálním ekvivalentem války“ vyhlášené Americe, proto se musí Američané za každou cenu bránit. Jedinou šancí však je omezit spotřebu benzinu například tím, že automobily omezí rychlost pod 55 mil za hodinu. Šetřit se musí i u dalších ropných produktů. Prezident šel sám příkladem a zařídil, aby vodu pro Bílý dům ohřívaly solární panely na střeše, v obytných místnostech instaloval kamna na dřevo. Obyvatelům Nové Anglie, kteří do té doby topili především naftou, doporučil už dříve chodit doma ve svetrech.

Později už postupoval s větší rozhodností. Podpořil investice do těžby ropy na americkém území a na íránskou ropu vyhlásil embargo, aby se vyhnul dalšímu vydírání.

Zkušenost se zavřenými pumpami se přesto stala jedním z hlavních důvodů historického převratu v americké politice. V listopadu 1980 Carter neobhájil funkci jako první prezident od roku 1892 a jeho demokratická strana přišla po čtvrtstoletí o většinu v Senátu. Jeho protivník Ronald Reagan naopak instaloval vládu Republikánské strany na příštích dvanáct let.

Krizi důvěry přesně ilustroval průzkum televize NBC z počátku května 1979, podle kterého jen 37 procent Američanů věřilo tomu, že za nedostatek benzinu mohou omezené dodávky ropy z Íránu. Naopak 54 procent dotázaných bylo přesvědčeno, že tvrzení o omezení dodávek je „hoax“.

Důvody nedůvěry vysvětlil koncem července slavný novinář Fred J. Cook v provokativním článku pro The Washington Post. „Tzv. velká ropná krize z léta 1979 se možná zapíše do dějin jako jeden z největších podvodů, které kdy byly spáchány na bezmocném lidu,“ napsal hned v úvodní větě. Z jeho analýzy skutečně vycházelo, že se během íránské krize americký import ropy nesnížil, státní rezervy byly naplněny nejvíc v historii, a dokonce vyrostl export. „Krize byla zorganizována velkými ropnými společnostmi, podporována samolibým nehlídacím psem, ministerstvem energetiky, a dokonce prezidentem,“ nebral si Cook servítky.

Velké společnosti podle zjištění novináře omezovaly své ropné zásoby už koncem roku 1978, zároveň snižovaly domácí těžbu a záhy po íránské revoluci omezily kapacitu svých rafinerií pro výrobu benzinu. Účelem bylo vyvolání nedostatku a zvýšení cen, které podporoval i prezident, jenž od svého nástupu do funkce sledoval plán omezit energetickou spotřebu. To bylo možné právě zdražením, které mělo podle svědectví z ministerstva energetiky dosáhnout dvou dolarů za galon benzinu, tedy trojnásobku ceny před krizí.

Pár dnů poté se rovněž v The Washington Post snažil spikleneckou teorii vyvrátit Americký petrolejářský institut, který dokazoval, že výpadek Íránu skutečně snížil denní dodávky o desetinu. Zvýšený export vysvětlovali petrolejáři tím, že se čistě z účetních důvodů dočasně zvýšily dodávky ropy do Kanady. Jak se později ukázalo v prezidentských volbách, protiargumenty neměly zásadní efekt.

Z pohledu současných expertů měly část pravdy obě strany. Podle studie ředitelky Iniciativy pro energetickou bezpečnost a klima Samanthy Grossové k poklesu dodávek z Íránu skutečně došlo a rafinerie zavedené na íránskou ropu musely výrobu benzinu opravdu dočasně snížit. Nedostupnost benzinu v Americe zároveň prohloubila vláda nedomyšlenými regulacemi. Přednost při nákupech ropných produktů totiž dostaly „prioritní“ sektory v čele se zdravotnictvím, teplárnami a zemědělstvím, i když spotřebovaly víc než před rokem. Naopak benzinovým pumpám se dodávky zpozdily.

Na druhé straně nebyly výpadky dovozu zásadní, konkrétně Amerika přišla v průměru jen o 4–5 procent obvyklých dodávek. Má to leccos společného s letošním vývojem dodávek plynu do Evropy, které se podle údajů think-tanku Bruegel od dubna v průměru snížily o 2–3 procenta.

Hlavní důvod pro zvýšení cen byl jinde. Přestaly platit dlouhodobé smlouvy s Íránem, navíc se je v nejistých časech islámských revolucí, sovětské agrese do Afghánistánu a irácko-íránské války nedařilo rychle nahradit. Kupci se namísto toho obraceli na tzv. spotové trhy, nabízející okamžité dodávky za vyšší cenu, navíc se snažili nakupovat do zásoby. „Panický nákup více než zdvojnásobil skutečný nedostatek. Ropa se na spotovém trhu prodávala až za 50 dolarů za barel,“ připomíná ředitelka, že ropa na volném trhu náhle zdražila na čtyřnásobek, obdobně jako dnes v případě plynu.

Poučení pro Američany dokázal jako jeden z prvních expertů formulovat Robert Sherrill v článku pro The New York Times z října 1979. Podle něho nebyl hlavním problémem aktuální výpadek dodávek z Íránu. „Jedinou skutečnou krizí, které skutečně čelíme, je krize nevědomosti,“ uvedl. Nikdo přesně neví, jak velká ložiska ropy má Amerika k dispozici, přesto vláda tvrdí, že zásoby dojdou za 30 nebo 40 let. Proto je podle ní nezbytné nakupovat energii i u tak nespolehlivých zemí, jako je Írán. Než se rozhodnout pro tak riskantní politiku je ovšem podle Sherrilla třeba zjistit, jaké energetické zdroje má Amerika skutečně k dispozici.

Další vývoj mu dal za pravdu. Nové kapacity pro těžbu zajistily vládní investice na Aljašce, o zbytek se postaraly vysoké ceny ropy. Najednou se vyplatilo těžit na Sibiři, ale především z mořského dna na severu Evropy nebo v Mexickém zálivu, tedy ve státech s rozumnou zahraniční politikou. Tím se omezil vliv kartelu OPEC se základnou v nestabilním regionu Perského zálivu, jehož podíl na světové těžbě ropy se během pár let snížil z poloviny na necelých třicet procent. Šejkové už nedokázali držet cenu ropy na dosavadní úrovni, proto v první polovině roku 1986 došlo k tzv. ropnému cenovému kolapsu, kdy cena barelu poklesla ze třiceti na deset dolarů.

Cenový propad měl pro světovou politiku ještě hlubší důsledky než ropná krize pár let předtím. Díky vysokým cenám ropy dokázal svůj ekonomický model financovat Sovětský svaz a z přebytků podporovat podřízené státy včetně Československa. Po roce 1986 už světovou socialistickou soustavu udržet nešlo.