Hlavní obsah

Nobelistka Ressa: Sociální sítě likvidují demokracii. Nejen na Filipínách

Foto: Profimedia.cz

Novinářka a nositelka Nobelovy ceny za mír Maria Ressa.

Reklama

Do čela Filipín míří po prezidentských volbách z minulého týdne syn bývalého diktátora Marcose, který hájí odkaz svého otce. „Návrat rodiny Marcosů umožnila sociální média,“ říká novinářka a nositelka Nobelovy ceny Maria Ressa.

Článek

Ferdinand Marcos. Jméno, které je na Filipínách spojené s diktaturou ze 70. a 80. let minulého století. V čele ostrovního státu tento muž stál rekordně dlouho – přes 20 let – nakonec ho ale lidové povstání donutilo odejít do exilu spolu s celou rodinou.

Teď se na nejvyšší příčku filipínské politiky vrací muž stejného jména. Syn bývalého diktátora Ferdinand Marcos mladší přitom před prezidentskými volbami v podstatě nemluvil o tom, jaký program by chtěl prosazovat. Přesto dostal bezmála 60 procent hlasů, což se od obnovení demokracie na Filipínách nestalo.

Uzavírá se dějinná smyčka? A jaké poznání z toho plyne pro zbytek světa?

My dva jsme spolu naposledy mluvili po volbách v roce 2016. Tehdy se prezidentem Filipín stal Rodrigo Duterte a řada Filipínců se obávala, co přinese vláda muže, který proslul drsnými metodami jako starosta města Davao. Teď ve volbách zvítězil Ferdinand Marcos, syn a jmenovec bývalého diktátora, jenž hájí odkaz svého otce. A část společnosti zakouší podobné pocity jako v roce 2016. Co se to s Filipínami děje?

Myslím, že se na tom ukazuje skutečný dopad dezinformací. V roce 2016 dokázal Rodrigo Duterte jako historicky první filipínský kandidát na prezidenta úspěšně využít síly sociálních médií k tomu, aby byl zvolen. Sám o tom tak mluví. Ale skutečnou zbraň z nich udělal až během svého úřadování.

A když se to stalo, ocitli jsme se rázem v úplně jiném prostředí, kde poté mohl Duterte naplnit to, co sliboval. Nejen počtem mrtvých (zabitých policií v rámci Duterteho kampaně proti drogám, pozn. red.), ale také tím, v čem jeho administrativa byla opravdu nejlepší: v informační válce a propagandě.

A stejně jako za časů Hitlera jsme mohli pozorovat globální posun, kdy se tento typ digitálních autoritářů nechá demokraticky zvolit a potom na demokracii zakleknou a její instituce vykuchají. Takže nyní, po šesti letech, tu máme extrémně oslabenou demokracii, kde vláda zákona chvílemi přestává existovat. Je otázka, jestli ji stále můžeme nazývat demokracií.

Během dvou let na mě úřady vydaly deset zatykačů. Šlo o případy, které se před soud vůbec neměly dostat, ale dostaly se tam. My to ale nechceme vzdávat a pořád věříme ve vládu zákona, pořád s nimi u těch soudů bojujeme, což mi zabere tak 90 procent času, energie a někdy taky zdrojů. Člověk si někdy říká, jestli to má vůbec zapotřebí.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Novinářka a nobelistka Maria Ressa.

To, co se nyní na Filipínách stalo se zvolením Ferdinanda Marcose mladšího, vlastně vypovídá o tom, jaké hrozbě dnes svět čelí. Myslím tím situaci, když se lži stanou faktem, když se vám doslova před očima mění historie a kdy procházíte volbami, při nichž vůbec není jisté, že ještě pořád máte svobodnou vůli k rozhodování. Je totiž možné, že vás ta zákeřná manipulace na sociálních sítích, které jste skrze emoce uvěřili, úplně zbavila vůle a schopnosti vybrat si toho správného kandidáta.

To vše jsou obrovské, zásadní otázky naší doby. A rozhodně to není problém jen na Filipínách. Dokonce si dovolím tvrdit, že by Ferdinand Marcos mladší nikdy nebyl zvolen, pokud by hlavně ty americké platformy, na kterých sociální sítě fungují, tady vůbec neoperovaly. Asi bychom k nim měli přidat i TikTok, i když těch 39 milionů uživatelů, které na Filipínách má, je pořád výrazně méně než 84 nebo 85 milionů, kteří jsou na Facebooku. Každopádně ten úpadek by byl bez těchto platforem určitě výrazně pomalejší.

Jenže v tomto roce se volí ve více než třiceti zemích světa a v každé můžete pozorovat, jak tam oslabuje demokracie. Dokonce i ve Francii řadu lidí zaskočilo, s jakou silou se Marine Le Penová (předsedkyně nacionalistického hnutí Národní sdružení, pozn. red.) vrátila do boje o prezidentskou funkci. A to se zatím bavíme o zavedených demokraciích, kde mají mnohem silnější instituce než u nás.

Filipíny jsou v tomto směru poměrně jedinečné, protože také místní instituce jsou unikátní. V neposlední řadě jsou tu i obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými. Navíc během pandemie a zdejšího dlouhého lockdownu se ještě prohloubily.

A pak tu máte syna a jmenovce někdejšího diktátora, který vám 36 let po pádu režimu svého otce doslova před očima mění dějiny a má namířeno do prezidentského paláce. Přitom střet zájmů je tu naprosto nepřehlédnutelný.

Jak máme očekávat, že Marcos mladší půjde po své vlastní rodině, aby pro stát vymohl vrácení peněz, o které jeho příbuzní Filipíny v době diktatury připravili? A to se bavíme o deseti miliardách dolarů, z nichž se většina do státní pokladny nikdy nevrátila.

Diktátora Marcose v roce 1986 vystřídala ve funkci Corazon Aquinová. Ve svém úplně prvním prezidentském výnosu nařídila vytvořit úřad, jehož cílem bylo veškerý protiprávně nabytý majetek Marcosovy rodiny vrátit státu. Ale dostane tento úřad nyní ze státního rozpočtu prostředky, aby mohl dál fungovat?

A pak je tu také otázka rehabilitace Marcosovy rodiny. K ní de facto došlo už teď, zvolením Marcose mladšího. Co se ale například stane se státním svátkem, který připomíná svržení Marcosovy diktatury? Bude se dál slavit?

To jsou jen některé otázky, které se nabízejí. Marcosovo volební vítězství zkrátka nebude určovat jen naši budoucnost, ale i naši minulost. Ale je tu i celá řada dalších otázek. S Marcosem je to prostě jakýsi „návrat do budoucnosti“. A přestože nemůžeme vědět, jestli syn bude vládnout stejně jako jeho otec, můžeme se podívat, co za ním je a jakým způsobem vedl svou kampaň. V neposlední řadě pak známe i historii jeho rodiny.

‚Unikl kontrole médií‘

Někteří lidé na Filipínách skutečně říkají, že syn nemusí být nutně jako otec a že si přinejmenším zaslouží dostat šanci. Zároveň je ale faktem, že se Marcos mladší v kampani vyhýbal debatám s kandidáty, rozhovorům i otázkám novinářů. Co tedy od něj očekáváte, pokud jde o jeho vztah k médiím?

Je to první zvolený prezident, který se naprosto vyhnul zkoumání a kontrole, které pro voliče zajišťují svobodná média. Uniknul tomu a vybudoval si vlastní systém, pomocí něhož se prezentoval voličům.

Svůj díl viny mají i sociální média. Právě tyto platformy mu to umožnily. Stejně jako různí jemu naklonění vlogeři nebo pochybné skupiny jako třeba televizní síť SMNI, která se sice tváří jako žurnalistika, ale ve skutečnosti je to propagandistická aktivita náboženské skupiny.

Kterou vlastní televizní kazatel blízký prezidentovi Dutertemu…

Přesně tak. Síť SMNI vlastní pastor Apollo Quiboloy, Duterteho duchovní poradce, po kterém pátrá americká FBI kvůli obchodování s lidmi. Je to stejný člověk, který podpořil Duterteho i Marcose a který jiné, naprosto legitimní novináře obviňuje z toho, že pomáhají komunistickým povstalcům.

To není žurnalistika. Nevím, jakým etickým kodexem nebo jakými standardy se řídí, ale přesně toto je součást problému. Když zbavíte slova jejich významu, připravíte občanskou společnost o způsob, jak přimět ty, kdo vládnou, aby se před veřejností z výkonu moci zodpovídali.

Marcos je prvním prezidentem od dob vlády svého otce, kterému se podařilo získat ve volbách absolutní většinu odevzdaných hlasů. Jak se mu to podařilo? Odpověď je jednoduchá: sociální média. To ona mají na svědomí ty první zářezy do tkáně naší demokracie, která teď krvácí z tisíce drobných ran. Stala se z nich zbraň. A následně se stala zbraň i z legislativy. Stejný postup můžeme očekávat i nyní.

Jsou tu ale i jiné nezodpovězené otázky. Během pandemie Filipíny zasáhly velké korupční skandály, například kolem předražených nákupů zdravotnického materiálu z Číny. Zároveň jedním z důvodů, proč se Marcosova rodina mohla vrátit k moci, je fakt, že její politická spojenectví a vazby nikdy úplně nezmizely. Máme tedy očekávat, že se vrátí i kleptokracie? Protože i za vlády prezidenta Duterteho se nedaly přehlédnout klientelistické vazby, ze kterých zúčastnění vesele profitovali.

Den po volbách z minulého týdne už jsme viděli reakci burzy, která se propadla do červených čísel. Výrazně oslabily akcie mediálních domů. Ukazuje to, jaký názor na výsledek prezidentského klání mají lidé z byznysu.

Celkově mám za to, že se nacházíme v časech existenční hrozby pro demokracii a svobodu médií po celém světě. Svým způsobem na to upozornil také Nobelův výbor, když loni v prosinci poprvé po bezmála sto letech udělil své ocenění novinářům.

To rozhodnutí Nobelova výboru se ukázalo do značné míry jako proroctví. Já jsem před týdnem v Ženevě opět potkala ruského novináře Dmitrije Muratova, který byl Nobelovou cenou také oceněn. A jak mezitím dopadl? Spolu s kolegy byli v Rusku donuceni zavřít redakci deníku Novaja Gazeta.

A pak tu máme situaci tady na Filipínách, kde syn a jmenovec bývalého diktátora míří do čela státu. Sice jsme to očekávali, ale i tak je to neuvěřitelné.

Už jste mluvila o zneužívání zákonů k politickým cílům. O tom, že legislativa je používána jako bič na nepohodlné osoby. A vy sama jste byla spolu s jedním kolegou odsouzena jako první novinářka na Filipínách právě na základě problematického zákona o kyberpomluvě, je to tak?

(Ressa pokračuje sarkasticky, pozn. red.) Myslíte toho zákona, který v době vydání inkriminovaného článku ještě neexistoval? Jak jsem na to jen mohla nepomyslet?

Vy jste se proti verdiktu odvolali, ale definitivní rozhodnutí zatím nepadlo. Stále vám reálně hrozí vězení. Co čekáte od administrativy nového prezidenta? Nechají vás být, nebo ten spor oživí?

Může se stát cokoliv, připravuji se na nejhorší. Je to nutnost, když žijete v zemi, jakou jsou dnes Filipíny.

Vy jste také zmínil, že podle některých lidí si nový prezident zaslouží dostat šanci. Takový pohled ale nedoceňuje vážnost situace. Zprávy o Marcosovi mladším totiž nejsou jen nějaké zvěsti, my jako novináři pozorně sledujeme jeho působení. A čím vším si při tom naši reportéři museli projít…

Já doufám, že se to změní a že se Marcos dobrovolně podvolí všem kontrolním mechanismům a pojistkám, které na Filipínách pro výkon moci existují. Ale jestli si zvolí jinou cestu, nebude to pro něj nijak složité, protože instituce tu jsou rozvrácené.

Víte, už prezident Duterte nastavil laťku velmi nízko. A Marcos teď vlastně ani nepotřebuje vyhlašovat výjimečný stav (diktátor Ferdinand Marcos vyhlásil výjimečný stav na začátku 70. let minulého století, který trval až do počátku 80. let, pozn. red.). Vždyť žijeme v časech, kdy se na Filipínách opět rozšiřuje systém v podstatě vazalských vztahů a kdy instituce téměř pozbývají svou platnost.

Je proto těžké dát nějakou určitou odpověď. Musíme počkat. Budu pozorně sledovat, co se bude dít dál.

Skončila demokracie na Filipínách?

Zmínila jste ruského novináře Dmitrije Muratova, který spolu s vámi loni v prosinci převzal Nobelovu cenu. Já o vás vím, že vývoj v Rusku sledujete. Tamní situace mi v mnoha ohledech připomíná právě Marcosovu diktaturu. Také v Rusku například používají zákony jako nástroj represe proti novinářům a o válce na Ukrajině se nesmí mluvit jako o válce. Má vůbec smysl se v takových podmínkách dál snažit o novinářskou práci?

My budeme pokračovat do té doby, dokud na Filipínách bude existovat alespoň nějaké zdání demokracie. Určitě ale nebudeme nic přikrášlovat. Pokud demokracie skončí, budeme první, kdo to řekne nahlas.

Víte, já jsem pracovala v Indonésii, když se nacházela pod autoritářskou vládou prezidenta Suharta nebo také v Číně za časů generálního tajemníka Teng Siao-pchinga. Takže vím, jak to vypadá. Často je to v diktatuře vlastně jednodušší, protože víte, co můžete a nemůžete. Naopak když se pohybujete v té nevymezené, šedé zóně, je obrana vašich práv tou nejobtížnější částí, která vyžaduje největší oběti.

A pokud jde o Putina? Při pozorném pohledu zjistíte, že ty metody jsou stejné všude na světě. V případě anexe Krymu to v roce 2014 provedli tak, že potlačili lokální výklad událostí a nahradili ho příběhem, ve kterém je zabrání Krymu vlastně jen odpovědí na volání po ruské pomoci. Žádost měl přitom vyslovit politik, který dostal ve volbách pouhá čtyři procenta hlasů.

Narativy založené na podobném principu tvrdily třeba i to, že v Oděse nacisté utlačují židy. A na Filipínách je zase rozšířenou praxí označovat někoho za komunistu nebo teroristu.

Jde o to použít vymyšlený příběh, abyste ospravedlnili nějaké násilí. Děje se to u ruské invaze na Ukrajinu a svým způsobem se to děje i na Filipínách, kde je zpochybňována minulost, do které se dynastie Marcosů zapsala jako kleptokraté a jako ti, kdo zemi vydrancovali a nakonec z ní byli vypuzeni lidovým povstáním.

Tento historický výklad je teď potlačen a na jeho místo je vsazen jiný. Jsou to dva kroky – potlačit a nahradit – které tu už proběhly. Takže uvidíme. Pokud demokracie skončí, začneme psát nový příběh.

Je zajímavé, že zmiňujete konflikt na Ukrajině, protože mi přijde, že mu filipínská média obecně moc pozornosti nevěnují, koneckonců probíhá tisíce kilometrů odsud. Vy jste tomu ale na Rappleru věnovali zvláštní sekci, sledujete to kontinuálně. Proč si myslíte, že to je pro Filipíny relevantní?

Především proto, že se svět dostal na hranu třetí světové války. A to bude mít dopad na každého z nás.

Já právě píšu knihu How to Stand Up to a Dictator (volně přeloženo Jak se postavit diktátorovi, pozn. red.). Začala jsem v prosinci úvodem, který se věnuje Krymu. V případě Krymu jsme totiž poprvé mohli pozorovat jev, kdy alternativní výklad reality ovlivnil rozložení geopolitické moci. Poprvé jsme tehdy sledovali situaci, kdy v jádru všeho byly hrátky s iluzí, se lží a s tím, čemu věříme.

Já neustále cituji z díla Milana Kundery, protože otázkou je znovu a znovu: Jak bojovat s fašismem? A vy fašismu čelíte tím, že si pamatujete. Kundera napsal větu, která se pojí přece úplně se vším: „Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.“ Je to o tom, že už nemusíte zapomínat.

Dříve trvalo desítky let, než lidé zapomněli na nějaké velmi špatné období. Teď tuto zkušenost vytlačíte a nahradíte ji nějakým jiným narativem. Je to takto rychlé.

A je to také částečné vysvětlení toho, proč se završil mocenský návrat rodiny Marcosů: umožnila to sociální média. Bez nich by Ferdinand Marcos mladší neuspěl. A bez nich by comeback této dynastie prostě nebyl možný, určitě ne za našich životů. Sociální média ale Marcosovi pomohla tím, že urychlila šíření lží a zesílila kořeny, ze kterých vyrůstají.

Když citujete Milana Kunderu, mohl bych parafrázovat název jiného jeho románu. Dá se totiž říct, že vy zakoušíte „nesnesitelnou lehkost perzekuce“ za to, že jen děláte svou práci.

Ah ano, Nesnesitelnou lehkost bytí mám ráda…

Ta perzekuce byla také jeden z důvodů, proč vám byla udělena Nobelova cena za mír. Dostala jste ji jako první člověk z Filipín. Úřad prezidenta Duterteho ale nejdříve mlčel a později to udělení zpochybnil jako neopodstatněné. Podle něj na Filipínách nedochází k porušování svobody slova, takže se Nobelův výbor musel splést, když to vaše ocenění takto odůvodnil. Co jste tomu říkala?

Považuji to za směšné. Z toho, čemu se říká „gaslighting“, tedy z manipulativního vytváření alternativní reality s cílem dostat vás do úzkých, se dnes stal opravdu globální fenomén.

Ať už se ti, kdo jsou u moci, dopouštějí čehokoli, vždy z toho samého nakonec obviní ty, kdo je za to kritizují. Například berou peníze ze zahraničí a svým kritikům za totéž dávají nálepku zahraniční agent. To je jen jeden z receptů, který dnes najdete v pomyslné globální kuchařce pro diktátory. Takže když vás obviní, že vás financuje CIA, cílem je vás zničit.

Ale abych odpověděla na vaši otázku: Myslím, že pro prezidentský palác bylo těžké se s tou Nobelovou cenou vyrovnat. I pro mě to bylo těžké, byla jsem v šoku. Ale jak jsme napsali v Rappleru, také to bylo jakési zadostiučinění pro filipínské novináře, které to pozvedlo na duchu. A podobný efekt to mělo i pro novináře na celém světě, protože propad svobody médií má globální ráz – stejně jako má celosvětovou povahu vzestup platforem sociálních médií.

Při přebírání Nobelovy ceny jsem ve svém projevu zmínila, že sociální platformy mají zakódováno ve své architektuře ničení faktů, polarizování, radikalizování a likvidování demokracií.

Víte, i kdyby Duterteho vystřídal nějaký skutečně demokratický prezident, stejně by čelil gigantickému úkolu obnovit instituce poškozené za posledních šest let. Vždyť i po více než dvaceti letech Marcosovy vlády trvalo celou dekádu, než se filipínský policejní sbor naučil pracovat s konceptem lidských práv.

Kdo ví, co se bude dít teď. Je to velmi smutné, ale zároveň to naprosto vypovídá o tom, co se děje demokraciím na celém světě. Navíc letos nás čeká spousta voleb, jako například v říjnu v Brazílii nebo o měsíc později ve Spojených státech. A to, co se stalo nám, se stane i vám, pokud se s platformami, na kterých fungují sociální sítě, neprovede něco zásadního.

‚Žiju den po dni‘

Když se vrátíme k volbám na Filipínách, dá se podle vás očekávat, že i nová vláda bude pokračovat v Duterteho politice? Bude pokračovat válka proti drogám, vstřícný přístup k Číně a Rusku nebo naopak poněkud nevypočitatelný postoj ke Spojeným státům, které přitom pro Manilu bývaly tradičním spojencem? Marcos mladší naznačoval, že by chtěl zachovat kontinuitu. Možná doufal, že si od Duterteho vyslouží před volbami oficiální podporu, ale toho se nedočkal. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že je to celé o moci a penězích a vždycky to tak bylo. V posledních šesti letech jsme viděli, že i když se hodně mluvilo o blahobytu obyčejných lidí, žádnou prioritou to ve skutečnosti nebylo. Měli jsme půlroční skluz oproti jiným, pokud jde o dodávky, nebo i samotné objednávky vakcín. A byli jsme jednou z posledních zemí světa, kde se děti směly vrátit do školy k prezenční výuce.

A pokud jde o Marcose mladšího, ten vedl kampaň pod jednoduchým heslem „jednota“. Ale vůbec nemluvil o žádném konkrétním politickém programu. Takže teprve uvidíme, kým se obklopí a jaká bude jeho politika. Nemáme k němu žádný přístup, takže nám nezbývá, než si počkat.

Vlastně jsem mu už poslala textovou zprávu se vzkazem, že by bylo skvělým příkladem budování té jednoty, o které tak rád mluví, kdyby dal Rappleru rozhovor, a že tady bude vždy velmi vítán. Tak uvidíme.

Odpověděl vám?

Ne. A víte, je opravdu těžké se bavit v tuto chvíli o nějaké politice, protože to je jako věštit z kávové sedliny. Prostě si budeme muset počkat a uvidíme. Budeme muset klást otázky a pokračovat v tom, dokud nebudeme mít jasněji.

Filipíny se nyní výrazně propadly v indexu svobody médií, který každoročně sestavuje organizace Reportéři bez hranic. V posledním vydání z počátku května jim patřila až 147. příčka ze 180. Kde budou podle vás za rok?

Víte, opravdu bych si přála, abych teď nestála v čele Rappleru. Já nevím. Budeme to muset nějak přežít a v tomto smyslu jsme se museli zařídit už i v těch posledních šesti letech – a to tak, že se připravujete na nejhorší a doufáte v to nejlepší.

Je ale šokující, že 36 let poté, co naše nenásilná revoluce, naše vítězství síly lidu, které předznamenalo všechna podobná hnutí a masová vystoupení volající po demokracii na celém světě, včetně vaší sametové revoluce, se ocitáme v takovémto bodě. Je to skoro, jako kdyby moje generace totálně selhala.

Je za tím kombinace různých událostí ve světě, ale já opravdu největší díl viny připisuji technologickým platformám, které vydělávají neskutečné peníze na úkor toho, v jakém světě žijeme.

Nemám tedy pro vás skutečnou odpověď, protože si tím prostě budeme muset projít. Kdo ví?

Možná nás Marcos překvapí. Možná poté, co se stane prezidentem, bude stát o to, aby mu novináři přiznali legitimitu. Otázka samozřejmě je, proč by mu na tom mělo záležet, když moc už získal. A pak další část protiargumentu je ta, že absolutní moc korumpuje absolutně. Takže si prostě budeme muset počkat.

No a kde budete za rok vy?

Tak to naprosto netuším. Takových pro mě bylo už i těch posledních šest let. Žiju prostě den po dni. Uvidíme.

Ale máte nějaký plán B, ne? Vím, že jste v rozhovorech říkala, že nebudete nikam utíkat, platí to?

Je to opravdu těžké. Já nevím. Klíčovou věcí je nedopustit, aby za vás rozhodoval strach, to zaprvé. Zadruhé, toho, že se nebudete bát, dosáhnete tak, že budete připravená na všechno, i na tu nejhorší věc, ze které strach určitě jde. A za třetí si myslím, že je důležité si zachovávat otevřenou mysl.

I když to asi bude vypadat zvláštně, stále mě neopustila víra. Nemyslím si totiž, že se Filipínci nějak zásadně změnili. Co si ale myslím, je, že jsme byli zmanipulováni. I naše základní ustrojení, naše biologie byla zmanipulována, ale neřekla bych, že jsme jediná země, kterou to potkalo.

Ten vzestup autokratů na celém světě má nějaké důvody. A jak už jsem řekla v přednášce po převzetí Nobelovy ceny, vyžaduje to globální řešení.

Reklama

Doporučované