Hlavní obsah

Osm krvavých let. Ruský příběh o ukrajinské genocidě žije dodnes

Foto: Profimedia.cz

Snímek z protivládních protestů v Kyjevě, 18. února 2014.

Reklama

Ohýbání dějin a tradování příběhů inspirovaných ruskou propagandou provází celých osm let války na Ukrajině. Asi nejčastější jsou slova o genocidě na Donbase. Vydali jsme se po stopách tohoto mýtu a připomínáme, co mu předcházelo.

Článek

V každodenním zpravodajství či v hospodských diskuzích po pandemii zase dominuje jedno jediné slovo. Válka. A to přitom ani není nová.

„Rusko-ukrajinská válka trvá přesně dlouhých 8 let. V roce 2014 také ve druhé půli února, s rozdílem několika dní, zahájil ruský prezident vojenskou operaci na přičlenění Krymského poloostrova k Rusku,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy politoložka z Univerzity Palackého Markéta Žídková.

„Po nelegálně uspořádaném referendu, v němž se za přítomnosti ruské armády narychlo populace poloostrova včetně mnoha loajálních občanů Ukrajiny údajně vyjádřila pro vstup do Ruska, se z oblasti staly de facto dva subjekty Ruské federace – Republika Krym a město federálního významu Sevastopol,“ pokračuje.

Samotné „misi Krym“ ale předcházelo významné preludium. Rozsáhlé a krvavě potlačené demonstrace s epicentrem v Kyjevě se do historie zapsaly jako Euromajdan či Revoluce důstojnosti.

Demonstrace ještě zesílily, když tehdejší prezident Viktor Janukovyč na summitu EU nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Lidé vytvořili „živý řetěz“ z Kyjeva až k polským hranicím o délce cca 625 kilometrů.

„Tato dohoda by samozřejmě neznamenala automatický vstup Ukrajiny do EU, nicméně by potvrdila chuť Ukrajiny dále se zapojovat do základních demokratických struktur. Janukovyč jistě nebyl velkým fandou západních demokracií, nicméně i on, jakkoli proruským byl, chtěl do jisté míry zahraničněpolitický kurz své země balancovat,“ dodává Žídková.

„Poté, co se v únoru 2014 protestujícím podařilo sesadit proruského prezidenta Janukovyče, nařídil Vladimir Putin v obavách z prozápadní vlády na Ukrajině anexi Krymu, který vždy považoval za ruský,“ popisuje pro Seznam Zprávy kolega Markéty Žídkové, politolog Hynek Melichar.

„Putin přitom využil záminky demokratické vůle většinově ruského obyvatelstva poloostrova a také, podobně jako později na Donbase, neoznačených bojovníků (tzv. zelených mužíčků). Krátce poté začali proruští separatisté obsazovat části Luhanské a Doněcké oblasti (region Donbas) se silnou ruskojazyčnou menšinou, kde s ruskou podporou vyvolali již osm let trvající konflikt, který se nyní stal součástí plnohodnotné rusko-ukrajinské války,“ dodává politolog z Univerzity Palackého.

Válka s Ruskem pro Ukrajince tak začala už útoky proruských separatistů v dubnu 2014. „Přestože ukrajinská vláda oficiálně označovala působení armády na Donbase jako protiteroristickou operaci a Rusko oficiálně odmítalo jakékoliv zapojení do tohoto konfliktu, mnozí Ukrajinci jej přesto vnímali jako rusko-ukrajinskou válku,“ říká Hynek Melichar.

„Když jsem pracovně navštívil Kyjev v říjnu loňského roku, bylo zřejmé, že země cítí, že je ve válce. Na dlouhé zdi kláštera sv. Michala vznikla ‚Zeď obětí rusko-ukrajinské války‘ a po celém městě bylo možné narazit na plakáty či billboardy oslavující ‚hrdiny ukrajinského národa‘ padlé na Donbase,“ popisuje osobní střet s válečnou náladou na Ukrajině.

„Politický hadr“ na scénu

Konflikt na Donbase se zpočátku zdál být součástí širší ruské strategie vytvořit v postsovětských státech, které Rusko nemá pod kontrolou, vleklé konflikty znemožňující těmto zemím například vstup do mezinárodních organizací, jako je EU či NATO.

„Nyní je zřejmé, že Putinovy plány rozbít Ukrajinu jsou mnohem ambicióznější a osmiletý konflikt na Donbase, údajně doprovázený genocidou etnických Rusů, Putinovi posloužil jako propagandistická záminka pro plnohodnotnou invazi,“ říká Melichar.

Foto: Seznam Zprávy

Sporná území na Ukrajině a v okolí. Krym Rusko anektovalo v roce 2014. V únoru 2022 uznalo nezávislost separatistických republik na východě Ukrajiny (mapa zobrazuje srovnání oblastí, které kontrolovaly před aktuálním konfliktem, s rozsahem, ve kterém je Rusko uznalo). Podněstří je vzbouřenecké území na území Moldavska podporované Ruskem.

Jeho kolegyně Markéta Žídková doplňuje, že Rusko bylo zapojeno již do masakru v Kyjevě v únoru 2014 a do událostí, které vedly k útěku zkorumpovaného Viktora Janukovyče z Ukrajiny.

„Speciální operací jej přepravili právě do Ruska. Poté o něm i vysocí představitelé režimu jako Dmitrij Medveděv prohlašovali, že je už politicky nepoužitelným, doslova že je jen politickým „hadrem“ (тряпka). Na začátku tohoto týdne se jej ale putinovský režim rozhodl resuscitovat, aby jakoby apeloval na Zelenského, aby přestal bojovat a ‚zabíjet Ukrajince‘,“ dodává Žídková.

„Jde samozřejmě o marný pokus a v těchto pro Ukrajinu katastrofických dnech také mimořádně trapný. Ukazuje to mimo jiné na fakt, že putinovský režim už nemá koho ‚vytáhnout‘, že není, kdo by apeloval na Ukrajince za ruskou stranu – jen tento ‚politický hadr‘. Ukrajinci nezapomněli, že Janukovyčovými kroky a pokyny v únoru 2014 ke střelbě do lidí válka začala.

Neumím si představit, že by se dnes na Ukrajině našel někdo, kdo by souhlasil s ruským narativem, že Janukovyče vyhnala ‚junta‘, která zavedla nějaké nacistické praktiky, právě naopak. Zato v Rusku je to osm let omílaná verze,“ připomíná.

Oběti osmileté války

Euromajdan

Seznam identifikovaných obětí obsahuje 130 jmen, včetně 18 policistů, kteří byli zabiti demonstranty. Většina mrtvých jsou civilisté, kteří podporovali revoluci.

Anexe Krymu

Za období mezi 23. únorem a 19. březnem 2014 je potvrzeno šest obětí – tři demonstranti (dva proruští, jeden proukrajinský) a tři vojáci.

10. srpna 2016 Rusko obvinilo speciální jednotky Ukrajiny z provedení náletu u krymského města Armjansk, při kterém zahynuli dva ruští vojáci. Ukrajinská vláda zprávu odmítla jako provokaci.

Donbas

Celkový počet potvrzených mrtvých ve válce, která začala 6. dubna 2014, je k 31. lednu 2021 odhadován na 13 100–13 300. Podle ukrajinské vlády bylo do 13. května 2021 zabito 14 tisíc osob.

Podle OSN byla Ukrajina v roce 2020 jednou z nejvíce zaminovaných zemí světa. Od začátku konfliktu v roce 2014 v důsledku výbuchu miny zemřelo asi 1 200 lidí. Zpráva UNICEF vydaná v prosinci 2019 uvádí, že 172 dětí bylo zraněno nebo zabito v důsledku nášlapných min a jiných výbušnin. 430 tisícům dětí způsobila válka a dlouhodobý konflikt emocionální trauma.

Foto: Profimedia.cz

Snímek z pohřebního obřadu v Doněcké oblasti, 6. července 2016. Tři děti (11, 5 a 1,5 roku) byly zabity při výbuchu granátu ve městě Jenakijeve okupovaném proruskými ozbrojenci.

Nezvěstní

Začátkem června 2015 prokurátoři Doněcké oblasti oznámili, že ve vládou kontrolovaných oblastech zmizelo 1 592 civilistů, z nichž se podařilo lokalizovat 208. Zpráva Organizace spojených národů zároveň uvedla, že se pohřešuje 1 331–1 460 lidí, včetně nejméně 378 vojáků a 216 civilistů. Bylo také potvrzeno, že je 345 neidentifikovaných těl, převážně vojáků, uloženo v márnicích nebo pohřbeno v Dněpropetrovské oblasti.

Ke konci prosince 2017 byl počet potvrzených nezvěstných na ukrajinské straně 402, včetně 123 vojáků. Separatisté hlásili 433 nezvěstných do poloviny prosince 2016 a 321 nezvěstných do poloviny února 2022.

Zahraniční dobrovolníci

Nevládní organizace Cargo 200 zdokumentovala smrt 1 479 ruských občanů během bojů v rámci povstaleckých sil. Americké ministerstvo zahraničí odhaduje, že 400–500 z nich byli běžní ruští vojáci. V bojích za separatisty padli dva Kyrgyzové a jeden Gruzínec. Na ukrajinské straně zemřelo nejméně 211 ukrajinských občanů narozených v zahraničí a 13 dalších cizinců.

Zahraniční civilisté

Zemřelo 312 zahraničních civilistů. 17. července 2014 raketa ruské výroby patřící do protiletadlového raketového kompletu Buk zasáhla let Malaysia Airlines 17. Boeing 777 se zřítil poblíž vesničky Hrabove v Doněcké oblasti. Zemřelo všech 298 cestujících a členů posádky. Mimo to v bojích zemřelo 11 ruských novinářů, italský novinář, jeden ruský civilista při přeshraničním ostřelování a litevský diplomat.

Krym a Donbas s ruskou většinou?

Častým argumentem ruské strany pro uzmutí Krymu a Donbasu je etnické složení místního obyvatelstva.

„Na Krymu tvoří etničtí Rusové většinu, která se před anexí pohybovala mezi 65 a 70 % populace poloostrova. Etničtí Ukrajinci tvořili v roce 2014 asi 15 % obyvatel. Přibližně 12 % pak představovali Krymští Tataři – turkická etnická skupina, jež sama sebe identifikuje jako národ a která v časech Zlaté hordy tvořila většinu obyvatel Krymu, který začal být postupně rusifikován už za Kateřiny Veliké v 18. století,“ říká Melichar.

Rusové Krymské Tatary a jejich národnostní sebeurčení dlouhodobě potlačovali, což vyvrcholilo deportacemi v roce 1944 především na území dnešního Uzbekistánu.

Foto: Seznam Zprávy

Mapa separatistických republik Doněcké a Luhanské na východě Ukrajiny v době před začátkem letošní ruské invaze.

„Na ukrajinský Krym se Tataři mohli vrátit až po rozpadu Sovětského svazu, od roku 2014 jsou však opět pod ruskou správou, která aktivně potlačuje krymskotatarské aktivisty i svébytnost této populace. Aktuální čísla je těžké odhadovat, po anexi z Krymu odešla část především mladých Krymských Tatarů a Ukrajinců. Ruská vláda se současně aktivně snaží změnit demografickou situaci tím, že na poloostrov přesidluje obyvatele ze všech částí Ruské federace. Dle ukrajinských úřadů jich mají být až statisíce,“ uvádí politolog a dodává i vlastní zkušenost s místními.

„Při rozhovorech s Krymskými Tatary jsem se dozvěděl, že mezi přistěhovalci mají být i Čečenci, kteří mají s Krymskými Tatary záměrně vyvolávat konflikty. Je tedy nepochybné, že probíhá další intenzivní vlna rusifikace Krymu.

Obyvatelstvo Donbasu před vypuknutím konfliktu v roce 2014 tvořili z mírné většiny Ukrajinci (okolo 60 %) a z asi 40 % etničtí Rusové. Toto rozdělení na základě mateřského jazyka však není stoprocentní. Už v průběhu konfliktu po roce 2014 z regionu prchali Ukrajinci i Rusové, po ruském uznání nezávislosti ‚donbaských republik‘ a zahájení invaze už lze hovořit o masovém exodu především etnických Ukrajinců,“ dodává.

Zamrzlý konflikt

Stav v separatistické oblasti na východě Ukrajiny byl označovaný jako tzv. „zamrzlý konflikt“.

V září roku 2014 se obě strany konfliktu za účasti Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v běloruském Minsku dohodly na protokolu o klidu zbraní – známém jako první minská mírová dohoda. Ujednaných 12 bodů bylo však téměř okamžitě porušováno. V Minsku tak vznikla další úmluva.

„Memorandum znamená stažení všech zbraní ráže nad 100 milimetrů nejméně o patnáct kilometrů z každé strany,“ řekl bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma, zástupce kyjevské vlády.

Obě strany konfliktu se například zavázaly stáhnout těžké zbraně, zvláště dělostřelectvo a tanky. Vojáci mohli zůstat na svých pozicích. Dohoda měla vejít v platnost během 24 hodin od okamžiku podpisu, což se však v dohodnutém rozsahu nikdy nestalo. Od uzavření příměří do ledna 2015 nedocházelo ale k větším vojenským operacím, nýbrž jen k lokálním šarvátkám s omezeným rozsahem.

Příměří se zhroutilo v lednu 2015, kdy boje vypukly v plné síle, když proruští separatisté dobyli doněcké letiště. Boje znovu z velké části utichly s příměřím ze začátku září 2015, avšak bez konečného vypořádání. Z občasných přestřelek se obviňovaly obě strany navzájem, lidé umírali dál.

Odborníci se nicméně shodují, že Ruské federaci „zcela určitě“ nic nedává právo nárokovat si území jakéhokoli suverénního státu. „Jelikož od počátku násilností na Donbase Rusko podporovalo proruské separatisty a ukrajinská armáda bránila své území, bylo těžké eskalaci konfliktu zabránit. Putinovskému Rusku a jeho strategickým plánům i propagandě konflikt na východě Ukrajiny samozřejmě vyhovoval,“ popisuje Melichar.

Žídková dodává, že Rusko „dlouhodobě nectí zákony a mezinárodní právo“. „Nyní to má dokonce zakotveno v ústavě, velmi problematicky přijaté v roce 2020. Putin evidentně považuje za ruské všechno území, které dle jeho názoru samozvaného historika bylo někdy osídleno lidmi hovořícími rusky,“ říká politoložka.

„Jakmile vojenskou operaci nařídí člověk, který přestane uznávat všechno mezinárodní právo a jedná pro celý svět nepochopitelně, v ten moment již neexistují mechanismy, které by ji mohly zastavit,“ dodává Markéta Žídková. „Putin v noci 24. února nařídil ruským vojskům vstoupit na území cizího státu. A dlouho předtím sám uzavíral možnost jednání s tím, že s ukrajinskou ‚juntou‘ jednat nebude, natož přímo s prezidentem Zelenským; to deklaroval měsíce. Přitom když byl Zelenskyj zvolen, Rusko jej za prezidenta uznalo,“ připomíná.

Ruský příběh o ukrajinské genocidě

Seznam Zprávy od počátku vpádu ruských vojsk na Ukrajinu hovořily s několika obyvateli obou stran sporu. V několika případech dotyční naznačili, že „krev na rukou má ale i Ukrajina“.

„Má sestřenice se provdala za Ukrajince a poslední tři roky bydlela v Doněcku. Bohužel zvěrstva, která se tam děla posledních několik let jsou dnes přehlížená, bagatelizovaná. Několik jejích kamarádek bylo v Doněcku zavražděno vojáky ukrajinské armády. Sama tam studovala medicínu a snažila se pomáhat i v terénu. Pár dní před útokem utekli s manželem do Moskvy,“ popsal Seznam Zprávám Rus žijící v Česku Andrej. Příběh o kamarádkách jeho sestry se redakci nepodařilo ověřit, nicméně obdobné historky jsou poměrně časté. A nekolují pouze mezi Rusy.

„V průběhu vleklého konfliktu nepochybně došlo ze strany jak ukrajinské armády, tak separatistů k nepatřičným násilnostem. Vzájemné ostřelování za sebou zanechalo řadu civilních obětí a mnoho rodin tak v konfliktu ztratilo příbuzného či byl někdo z nich zmrzačen, což poštvávalo etnické Rusy a Ukrajince proti sobě. Rozměrů genocidy však nepochybně situace nedosáhla,“ namítá Hynek Melichar.

Na poznámku, že jde o poměrně rozšířený narativ i mezi českým obyvatelstvem, Melichar připomíná, že jde o „zveličený konstrukt, který ruská propaganda využila jako oficiální záminku k invazi“. Kde má tedy omílaná informace o páchání genocidy svůj původ?

„Záminku ochrany etnických Rusů údajně diskriminovaných v sousedních zemích ostatně Putin využil již při ospravedlnění invaze do Jižní Osetie v roce 2008 i při anexi Krymu. Tentokrát však Rusové hovořili přímo o genocidě i o údajném použití chemických zbraní Ukrajinci apod. Tvrzení, že na Donbase dochází ke genocidě Rusů Ukrajinci, vychází i z informace, že byly na Donbase objeveny masové hroby. Ukázalo se však, že šlo o zemřelé, které nebylo na přeplněných hřbitovech kde pohřbít, nikoliv výsledek systematického etnického vraždění,“ vysvětluje.

Různé ukrajinské prohřešky proti ruskojazyčnému obyvatelstvu Rusko „vyšetřovalo“ od dubna 2014. „Ustavili k tomu speciální vyšetřovací komisi a začali hned hovořit o genocidě. V té době ale již byla válka a Rusové postupně zabrali části dvou oblastí na východě, Luhanské a Doněcké. Dále je to již známá historie: dlouhá válka separatistů podporovaných Ruskem proti regulérní ukrajinské armádě. Ukrajina již neměla nástroje v těchto oblastech ‚páchat genocidu‘, byly obsazeny Ruskem. A Rusové tam během osmi let rozdali na 750 tisíc pasů Ruské federace,“ doplňuje Melichara Žídková.

V souvislosti s osmi lety překotného dění na Ukrajině nejde o jediný ruský narativ, který si i v českém prostředí našel své příznivce. Stejně jako například Čína tvrdí, že za masivními protesty v roce 2019 v Hongkongu stály zahraniční síly, za Majdanem měly stát Spojené státy.

I tato tvrzení jsou dle Markéty Žídkové zcela v souladu s rétorikou putinovské propagandy.

„Ten, kdo nesledoval tehdejší dění na Ukrajině pozorně, může dnes vidět jednoznačně to, co se nijak v posledních letech nezměnilo, ba posilovalo: Ukrajinci jsou velmi silní a nelze jim vnutit nějaké ‚americké‘ názory a přesvědčení, že se mají přidat k Západu, pokud by sami necítili, že odtud pro ně přichází větší možnosti rozvoje a svobody než od jejich východního souseda,“ říká a připomíná, že je Volodymyr Zelenskyj „skutečně demokraticky zvolený prezident“.

„Autoritářské Rusko tomuto nemůže rozumět, pro Putina je svobodná volba něčím nepochopitelným a velmi nebezpečným. Odtud všechny ty informace o ‚zahraničních silách‘ a amerických penězích, které by ovšem stěží zvládly změnit uvažování celého tak velkého národa a otočit jej proti ‚bratrskému‘ Rusku, a to i kdyby na Ukrajinu proudila ze Západu signifikantně větší pomoc, než jaké se jí za posledních třicet let dostalo,“ uzavírá Žídková.

Reklama

Doporučované