Hlavní obsah

Rozdělený svět. Kdo tahá s Putinem za jeden provaz

Foto: Profimedia.cz

Nejvýznamnějším partnerem Ruska je momentálně Čína. Na snímku prezidenti obou zemí.

Reklama

Rusko-ukrajinská krize není jen záležitostí dvou znepřátelených sousedů. Kdo komu „hlídá záda“, kdo je jen tichý, leč nepostradatelný pozorovatel, a kdo ze všeho nakonec vytěží nejvíc?

Článek

Hlavní aktéři ostře sledovaného sporu na hranicích Evropy jsou jasní. Na jedné straně 144milionová Ruská federace v čele s Vladimirem Putinem, na straně druhé Volodymyr Zelenskyj a 44 milionů Ukrajinců.

Střelné zbraně už nejsou tou největší pákou. Vzduchem létají sankce a dezinformace, ohýbá se i jindy do kamene tesaná historie. Mluví se o souboji dvou světových systémů, roztržce Západu a Východu i rozbroji dvou ideologií. Ve zdánlivě nevyrovnaném souboji Putina se Zelenským však nejdůležitější roli nehrají ani tak ústřední postavy jako ti, kteří jim „kryjí záda“.

Někteří jednu či druhou stranu podporují hrdě a explicitně, jiní operují takticky ve stínu. I když je definitivní řešení krize v nedohlednu, dlouhodobé představy Rusů o „příteli“ a „nepříteli“ národa se podle loňského průzkumu nevládní organizace Levada Center vcelku shodují s náladami, které v současné době dominují mezinárodní politice kolem Ruska. Alespoň v případě dvou hráčů na opačné straně škály oblíbenosti.

1620 dotazovaných Rusů sice nepromlouvá za celou ruskou společnost, nicméně pro 66 procent z nich platí Spojené státy za nepřítele číslo jedna, což odpovídá narativu Kremlu. Stejně tak jako vymezení jasného přítele, za kterého 58 procent dotazovaných považuje Bělorusko.

Podle Západu má Rusko v Bělorusku kolem 30 000 vojáků, kteří by se mohli účastnit útoku na Ukrajinu, což Moskva popírá. Tolik ruských vojáků jako nyní však na území Běloruska nebylo od skončení studené války, uvádí NATO.

Minsk je blízký spojenec Moskvy. Svědčí o tom mimo jiné skutečnost, že Lukašenko v sobotu se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem přihlížel ruským testům strategických jaderných zbraní.

Dalo by se polemizovat nad tím, jak by výsledky průzkumu vypadaly po Putinově uznání separatistických regionů Doněck a Luhansk. Po sporu otevřeném už osm let se samozvaná Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika dočkaly uznání nebo jeho příslibu nejen od Ruska, ale i od Sýrie, Nikaraguy, Kuby, Venezuely a dalších ruských loutkových států Abcházie a Jižní Osetie.

Jedním z prvních, kdo podpořil ruský postoj vůči Ukrajině a prohlásil, že uznat separatistické regiony bylo správné, byl prezident Nikaraguy Daniel Ortega. „Jsem si jistý, že pokud udělají referendum, jako bylo to na Krymu, lidé budou hlasovat pro připojení k Rusku,“ řekl Ortega, dlouholetý odpůrce vlivu Spojených států ve Střední Americe.

Pro separatisty jsou taková vyjádření možná příjemná vzpruha, i z hlediska Ruska jde však jen o minoritní hráče.

Foto: Seznam Zprávy

Grafika zobrazuje rozdělení světa po uznání separatistických republik.

Nepřítel číslo jedna

Ukrajina aspirovala na začlenění do Severoatlantické aliance (NATO), což z organizace o to víc udělalo pro Kreml rudý prapor. Za „nepřítele“ jsou tak považováni její nejvýraznější členové – zejména pak Spojené státy, které se vzhledem ke své politice otevřených dveří staly nejhlasitějším podporovatelem Kyjeva. USA také zintenzivnily dodávky zbraní na Ukrajinu a do nedalekého Rumunska a Polska vyslaly asi tři tisíce vojáků.

Američtí představitelé také ruským protějškům zdůraznili, že útok na Ukrajinu bude mít „rychlé a vážné následky“, včetně rozsáhlých sankcí. Oddaným zastáncem Ukrajiny je také Británie, která Rusko obvinila ze spiknutí za účelem svržení vlády v Kyjevě. Londýn přitom platí za útočiště ruských oligarchů.

Po úterním prohlášení šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella a předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové jistě na popularitě v Kremlu nezískaly unijní státy, které se shodly na sankcích proti všem ruským poslancům, kteří hlasovali pro uznání separatistických regionů, ruským bankám a dvacítce dosud blíže nespecifikovaných osob a subjektů.

Ač nejde formálně o sankci, výrazným odvetným opatřením je i úterní krok Německa, které přerušilo schvalovací proces pro nový plynovod Nord Stream 2, jenž je většinově pod kontrolou ruského koncernu Gazprom.

Německé ministerstvo hospodářství stáhlo z regulačního síťového úřadu příslušnou dokumentaci k tomuto projektu. Podle německého kancléře Olafa Scholze došlo k „dramatické změně situace“, která si vyžaduje přehodnocení celé věci. „Bez certifikace Nord Stream 2 samozřejmě nemůže být uveden do provozu,“ řekl kancléř Olaf Scholz.

Není ani divu, jakému hodnocení se v průzkumu „těší“ Polsko, které s Ukrajinou sdílí hranici a samo má s ruskou agresí zkušenosti. Už hromadění ruských sil na ukrajinské hranici Polsko označilo za zlověstné znamení, že by mohlo být další na řadě.

V tomto ohledu za unijního rebela opět platí Maďarsko. Jeho premiér Viktor Orbán o úzké vztahy s Putinem usiluje dlouhodobě a začátkem února došlo i k jejich vzájemnému setkání. Orbán cestu popsal jako „mírovou misi“ a vůči Rusku zaujal mírnější postoj než ostatní členové NATO.

Sám byl proti plánům Evropské unie uvalit sankce na Moskvu. Zároveň však dodal, že „nezávislost a životaschopnost Ukrajiny jsou v přímém maďarském zájmu“ a unijní ministři nakonec postihy schválili jednomyslně.

A pak je tu druhá strana mince a ti, kteří nedělají patetická prohlášení (mluvíme-li o aktuální ukrajinsko-ruské krizi) a působí, že se jich válka na spadnutí týká jen okrajově. Přitom jsou minimálně pro jednu stranu nepostradatelní.

Tichý přítel

Dva se perou, třetí se směje. Zhruba takto by se dala jednou větou shrnout role nejdůležitějšího geopolitického spojence Ruska – Číny.

„Rusko podle mě nemá příliš alternativ a Čína mu poskytuje unikátní možnost, jak v mezinárodním prostoru hrát větší roli, než by mu náleželo například z hlediska stavu jeho ekonomiky. Spojenectvím s Čínou dokáže multiplikovat vliv na mezinárodní scéně. Pro Čínu je to analogické,“ říká pro Seznam Zprávy analytik AMO Filip Šebok.

Čína je pro Rusko důležitá, přestože z její strany nemůže počítat s přímou vojenskou či jinak explicitní pomocí. „Nejvíc je vlastně spojuje to, že chtějí demontovat současný systém, kde mají hlavní roli USA a jejich spojenci a hodnoty, které prosazují. To je poměrně negativní vymezení. Ale zároveň je v tom partnerství stále více i pozitivní obsah. To jsme viděli během olympiády ve společném usnesení, které bylo pro vyjádření vzájemné podpory naprosto bezprecedentní – Čína vyjádřila podporu Rusku v konkrétních otázkách evropské bezpečnosti úplně poprvé,“ říká Šebok.

Neustálé sbližování a udržování dobrých vztahů Číně a Rusku zároveň značně uvolňuje ruce. „Pokud by se Rusko mělo soustředit na svoji hranici s Čínou a Čína naopak, jednoduše by neměly takovou svobodu. Vidíme to i teď v tom, co Rusko dělá na hranici s Ukrajinou, kdy Rusko stáhlo obrovské množství vojenských sil, které by normálně byly na Sibiři. A to platí i pro Čínu, která může soustředit víc pozornosti do Indopacifiku na své teritoriální spory a podobně,“ dodává Filip Šebok.

Nový světový řád

Evropští představitelé jako Josep Borell nebo Ursula von der Leyenová už před pár dny dali najevo znepokojení, že se dvojice mocností snaží o „přetvoření dosavadního světového řádu“. Podle Šeboka Rusko a Čína jednoduše nesouhlasí s tím, jak svět dnes vypadá.

„Například se jim nelíbí, že jsou západní demokracie vnímané jako jediné legitimní systémy zřízení. Zkrátka jde o to, aby demokracie ztratila konkrétní smysl a zbyl z ní jen prázdný pojem, protože je demokracie vždycky závislá na národních podmínkách a tak dále. Rusko i Čína o sobě tvrdí, že mají vlastní formu demokracie i lidských práv,“ říká Šebok.

Jejich společná „vize“ je ale spíš „anarchická“, kdy si „budou velmoci dělat, co budou chtít, budou mít svou sféru vlivu a nebudou si příliš mluvit do klíčových zájmů.“

Čína však dle zásad své zahraniční politiky invazi na Ukrajinu neschválila. Naopak dlouhodobě respektuje teritoriální integritu a suverenitu Ukrajiny. Se sankcemi, které Západ na Rusko uvalil kvůli uznání proruských separatistických regionů, však nesouhlasí. Zároveň obvinila Spojené státy, že svými dodávkami obranných zbraní Ukrajině a svými prohlášeními ke krizi vyvolávají strach a paniku.

„Myslím si, že Čína o válku nemá zájem,“ říká analytik. „Explicitně ale řekla, že podporuje to, aby Rusko přetvořilo bezpečnostní uspořádání. Jakým způsobem se to stane, je druhá otázka, ale Čína zdůraznila, že jde o legitimní bezpečnostní zájmy Ruska, že nebyly respektované, že NATO na Rusko dlouhodobě tlačí a že se rozšiřuje do těchto regionů.“

Filip Šebok

Filip Šebok v AMO působí od srpna 2019 jako projektový manažer a analytik Výzkumného centra zaměřený na Čínu.

Absolvoval bakalářské a magisterské studium v oboru mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a bakalářské studium v oboru Kulturní studia Číny na Filozofické fakultě stejné univerzity. Druhý magisterský titul získal na Renmin University of China v Pekingu v čínskojazyčném programu Mezinárodních vztahů. V minulosti pracoval pro slovenské výzkumné organizace Stratpol a CEIAS. Zkušenosti získal také během stáží na Ministerstvu zahraničních věcí v Bratislavě a zastupitelském úřadě SR v Pekingu.

Zaměřuje se na čínskou domácí a zahraniční politiku, vztahy Číny se zeměmi střední a východní Evropy a na čínskou zahraničněpolitickou rétoriku.

Foto: AMO

Filip Šebok.

Ve výsledku ale Čína vyjadřuje porozumění nad tím, co Rusko dělá, a pokud dojde na konkrétní kroky, velice pravděpodobně proti Putinovi nepůjde. „Stejně jako v případě Krymu, Čína jej doteď oficiálně neuznala. Ale jde jen o formální postoj a s Ruskem budou rozvíjet vztahy dále. Je to druh podpory, který si Čína může dovolit, aby si nepoškodila vztahy s Ukrajinou a se Západem, i když s tím asi musí počítat,“ vysvětluje Filip Šebok.

A co z toho Čína má? „Hlavní výhody jsou dvě – USA a evropské země jsou zaměstnané východem Evropy a bez ohledu na to, co se stane, pozornost dlouhodobě bude směřovat sem a Čína bude mít volnější ruce. A na druhou stranu zase Rusko s ohledem na tu situaci bude stále více potřebovat Čínu, protože bude ve světě izolované. To jsou hlavní dva přínosy, i když sama na konfliktu zájem nemá a asi by byla raději, kdyby se vůbec neděl, Čína určitě taky není spokojená s tím, že se k tomu, co se děje, musí nějak stavět,“ dodává Šebok.

Západem nezkažený „dvoreček“

Na seznamu „přátel státu“ z pohledu samotných Rusů si vysoko stojí také Kazachstán. Vzhledem k nedávným událostem, kdy protivládní nepokoje v Almaty ukončila další přátelská pomoc Ruska, by bylo zajímavé udělat obdobný průzkum i mezi Kazachy. Nicméně, jak potvrzuje Filip Šebok, Střední Asie je navzdory předpokladům mnohých odborníků regionem, kde „vcelku dobře funguje dělba vlivu mezi Ruskem a Čínou“, a region tak představuje pro Rusko stálici a jistotu.

„Neustále se mluví o tom, že tohle je ta oblast, kde může dojít ke konfliktu mezi Čínou a Ruskem. Ale na případě Kazachstánu se ukázalo, že ta dělba moci, kdy má zjednodušeně řečeno Rusko na starosti bezpečnost a Čína ekonomiku, funguje. Rusko zabezpečilo kvazistabilitu vojenskou operací, která ve výsledku pomohla Číně, protože to ochránilo její ekonomické zájmy,“ uvádí analytik a dodává, že je Střední Asie jejich „dvorečkem“, kde Západ svůj vliv nemá.

Reklama

Doporučované