Hlavní obsah

Pestřejší země. Miliony Ukrajinců změnily Polsko

Foto: Seznam Zprávy

Fronta na lístky na nádraží v polském městě Přemyšl u hranic s Ukrajinou. V současnosti se víc lidí vrací na Ukrajinu, než přijíždí do Polska.

Reklama

Jak válka v sousední zemi změnila Polsko? Seznam Zprávy hovořily o letošním velkém polském vzepětí i o životě ukrajinských válečných uprchlíků v Polsku s expertem na migraci Pawłem Kaczmarczykem.

Článek

„Polsko letos prošlo drastickou změnou, najednou tvoří pět procent jeho obyvatel cizinci,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy polský profesor Paweł Kaczmarczyk, který na Varšavské univerzitě vede Centrum pro výzkum migrace.

„Je to tedy pro nás vědecky zajímavé období, ale nenalhávejme si, že není náročné. V takových případech často pomáhá odstup, ten teď ale nemáme,“ říká expert na otázky migrací o dění v zemi. V rozhovoru mluví mimo jiné o velké polské solidaritě, ale i o problémech s integrací válečných uprchlíků, například ve školství.

Z národnostně relativně homogenního Polska se letos stal mnohonárodnostní stát. I když byl v Polsku už před válkou asi milion Ukrajinců, letos jejich počty s uprchlickou vlnou vystoupaly možná až o dva miliony. Jak to Polsko změnilo?

Před válkou mohl být v Polsku dokonce až milion a půl Ukrajinců a nejspíš další milion a půl do země přišel letos. V době vrcholu uprchlické vlny byly v Polsku asi více než tři miliony Ukrajinců.

Teď se odhaduje, že je jich zhruba o půl milionu méně, tedy dva a půl milionu. Pokud tu teď jsou dva miliony nebo dva a půl milionu Ukrajinců, je to zhruba pět procent celkového obyvatelstva Polska, což už je dost drastická změna.

Jsou to ale lidé nám blízcí etnicky a relativně i kulturně, ale totožní nejsme – tady si nemůžeme nic nalhávat. Lišíme se i jazykově, i když je samozřejmě pro Ukrajince lehčí dorozumět se v Polsku, v Česku nebo na Slovensku. Nejsou to ale stejné jazyky, což se projevuje hlavně na trhu práce. V Polsku i v Česku je velká poptávka po jazykových kurzech, což svědčí o tom, že jazyková bariéra je zásadní.

Polsko se tedy výrazně změnilo?

Když jsme, dejme tomu před půl rokem, vytvářeli scénáře, co se může stát, říkali jsme, že se polská společnost s velkou pravděpodobností změní a bude pestřejší. A to nezávisle na tom, kdy válka skončí.

V Polsku teď bude společnost, ve které migranti nejsou už výlučně dělníci a pracovníci, jak to bylo v posledních letech, ale budou to také děti, starší lidé a lidé, kteří potřebují úplně jinou podporu a úplně jiný přístup například při integraci.

To je tedy ta chvíle, kdy v mnoha státech našeho regionu přichází určitá transformace. Je tragické a smutné, že se to děje za válečných okolností.

Paweł Kaczmarczyk

Paweł Kaczmarczyk je profesorem na Fakultě ekonomických věd Varšavské univerzity. Od roku 2016 tam vede Centrum pro výzkum migrace. S centrem je profesor spojený už od roku 1997, kdy se podílel na přelomovém etnografickém výzkumu v polských regionech.

V současnosti se zabývá ekonomií migrace, příčinami a důsledky mezinárodní migrace za prací, vztahy mezi mobilitou a trhem práce a otázkami migrační politiky. V minulosti byl členem poradního orgánu premiéra.

Foto: Archiv PK

Profesor Paweł Kaczmarczyk.

Poláci po vypuknutí války na Ukrajině prokázali mimořádnou míru solidarity. Vydržela solidarita až dosud? Může vůbec?

Samozřejmě, že ta solidarita slábne. My jsme už v červnu mluvili o jisté únavě pomáháním a už tehdy jsme věděli, že to bude velmi obtížné. Je ale zajímavé, že ten proces dál trvá.

Jde přitom o situaci, kterou jsme v Evropě nezažili desítky let, a o množství lidí, které je dvoj- až trojnásobkem toho, co se odehrávalo v roce 2014 a 2015. Zároveň se tento masový jev týká států, které nemají nejlépe fungující instituce, instituce zajišťující pomoc – Polska, Slovenska, Moldavska, pobaltských států čili zemí, které nejsou nijak extrémně bohaté a cílem migrace se staly teprve nedávno.

Navzdory tomu ten systém nějak funguje a nedošlo k žádným společenským nepokojům nebo ke kočování lidí, kterým se nedostalo pomoci. Na tom má jistě v naší části světa podíl i společné přesvědčení, že nás spojuje společný nepřítel a že nás spojuje společný pocit ohrožení.

Jak se v Polsku daří integrovat válečné uprchlíky? Jsou nějaké problémy se školstvím, zdravotnictvím, bydlením, nebo se situace zlepšila?

Zdá se mi, že se výrazně nezměnila, protože celou dobu se ten systém zkouší záplatovat. Největší výzvou dále zůstává situace s bydlením. Zdá se mi, že se podařilo absorbovat ten příval běženců ve velké míře díky tomu, že jsme už před válkou měli v Polsku velkou ukrajinskou diasporu.

Z našich výzkumů vyplývá, že nadále 30 až 40 procent uprchlíků z Ukrajiny bydlí v Polsku v bytech a domech jiných Ukrajinců. Dál bydlí v domácnostech Poláků a až poté v nevelké míře lidé využívají místa hromadného ubytování vytvořená státem nebo obcemi. Musíme si nicméně přiznat, že to zůstává dál velkou výzvou.

Navíc se může příliv lidí v příštích týdnech nebo měsících znovu zvýšit a ty výzvy budou ještě větší, protože všichni s neklidem sledují, co se za naší východní hranicí děje.

A jak je na tom teď polské školství? Podařilo se ukrajinské žáky začlenit?

Nezdá se mi, že bychom dosáhli většího pokroku, co se vzdělávání týče. Minulý školní rok to byla taková směsice dvou systémů – postupného začleňování ukrajinských žáků do polského školství a zároveň děti, které se účastní ukrajinské distanční výuky.

Jen díky tomuto hybridnímu systému se nám podařilo uspět, tedy dosáhnout toho, aby ukrajinské děti nevypadly ze vzdělávání. „Naštěstí“ máme totiž zkušenosti z pandemie, kdy jsme se naučili v tomhle hybridním systému fungovat. Jen těžko se dá představit, co by se dělo, kdybychom takovou zkušenost neměli a pokud by rodiče a děti neměli potřebné vybavení pro distanční výuku.

Dívám se na to ale velmi kriticky, protože z polských dat vyplývá, že zhruba jen třetina ukrajinských dětí, možná 40 procent, se zapojila do polského školství. Zbytek, čili většina, pokračuje v distanční ukrajinské výuce.

To v konečném důsledku není dobré řešení, už jen kvůli tomu, že ty děti přicházejí o bezprostřední kontakt se svými vrstevníky v Polsku. Omezuje to také možnosti zapojení se jejich rodičů, zejména matek, do trhu práce, a tím pádem mají nižší příjmy atd. Proto musíme intenzivně pracovat na rozvoji infrastruktury ve školství, například kulturních asistentech a výuce polštiny jako cizího jazyka a mnoha dalších řešeních.

Jak Polsko zvládalo hlavní uprchlickou vlnu?

Seznam Zprávy byly letos v únoru hned po vypkunutí ruské invaze na hranicích Polska a Ukrajiny. Poté jsme situaci v Polsku mapovali i s odstupem několika týdnů.

Jak se cítí Ukrajinci v Polsku? Tedy ti, kteří do země přišli letos?

Zdá se mi, že se cítí velmi různě, protože jde o velmi různé lidi a potkaly nás různé migrační vlny. Dorazili například lidé, kteří byli v celkem dobré materiální situaci a byli schopní si najít vlastní bydlení a celkem dobrou práci.

Máme tu také lidi, kteří odjeli z Ukrajiny v zásadě bez ničeho, nebo ty, kteří stále mají na Ukrajině své rodiny, své partnery a manžele. Jsou tu i silně traumatizovaní lidé, kteří dorazili do Polska z oblastí zasažených válkou. Takové potkáváme každý den.

Děje se toho u nás ale velmi mnoho – na místní i regionální úrovni. To je z mnoha důvodů impozantní, tedy to, jak se polské samosprávy a města zapojily do procesu podpory. Z našich průzkumů vyplývá, že to Ukrajinci hodnotí pozitivně, navzdory traumatu z války a rozděleným rodinám.

Jakou roli v tom hraje to, že Polsko s Ukrajinou přímo sousedí?

To je podstatné. Možnost stálého kontaktu s Ukrajinou a výjezdů na Ukrajinu je pro ně klíčová. V tom jsou zásadní pravidla EU umožňující Ukrajincům pohyb po EU, přístup na pracovní trh, ale i cesty na Ukrajinu a zase zpět do EU. Toho si ti lidé velmi cení.

Když se v jednu chvíli situace na frontě zlepšila, podle polských dat se velká část lidí na Ukrajinu vrátila. Ukazuje se, že z toho milionu, milionu a půl lidí se na Ukrajinu vrátilo asi 400 nebo 500 tisíc.

To samozřejmě neznamená, že znovu nebudou muset z Ukrajiny vycestovat. Důležité je, že nešlo o návrat z důvodů, že se jim v Polsku nedaří, ale kvůli potřebě znovu se setkat s rodinou nebo podpořit partnery a manžele, případně kvůli záchraně svého majetku.

Ještě jsme ale daleko od toho, abychom těm procesům plně rozuměli. Myslím, že zkušenosti ukrajinských uprchlíků musíme sledovat velmi pozorně, protože nám můžou hodně říct o evropských azylových systémech.

Trochu jste to teď už vlastně zmínil. Pro vás jako experta na migraci musí být tohle obzvlášť zajímavá doba. Dostane se i do učebnic?

Ano, to máte samozřejmě pravdu, ale musíme mít na paměti, že mluvíme o společenském procesu, který se teď a tady děje, takže se měří jen velmi obtížně. Zároveň mluvíme o  zážitcích konkrétních lidí, kteří ztratili své blízké, své domy. My proto v našem centru pro výzkum migrace opravdu dbáme na etický přístup a upouštíme od výzkumů, které by příliš zasahovaly do soukromí nebo by oživovaly válečné trauma.

Děláme proto spíš výzkumy, které mohou být v současné situaci nápomocné. Jde například o výzkum možností uplatnění Ukrajinců na trhu práce, o školení a další záležitosti. Je to tedy pro nás vědecky zajímavé období, ale nenalhávejme si, že není náročné. V takových případech často pomáhá odstup, ten teď ale nemáme.

Reklama

Doporučované