Válka neničí jen pověst Putina. Rusko přichází o zbytky „měkké síly“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vedení pražského Národního divadla minulý týden zaujalo tím, že stáhlo z připravovaného programu operu Střevíčky od Petra Iljiče Čajkovského. Nevídaný krok vyvolal diskuse, jestli je správné vyjadřovat postoj k válce na Ukrajině i přes historická umělecká díla.

Stažení opery, v níž se mimo jiné oslavuje velikost carského Ruska a jeho armády za vlády Kateřiny Veliké, ale vyjadřuje ještě něco jiného. Dokumentuje, jak země vedená prezidentem Vladimirem Putinem doplácí na rozpoutání války i v těch několika málo oblastech, které donedávna dělaly Rusku dobrou reklamu.

Odborníci na mezinárodní politiku vědí, že kultura je důležitou nositelkou takzvané „měkké síly“, alternativního nástroje mocenské politiky. Zatímco tradiční přístupy prosazování národních zájmů spoléhají na diplomatická jednání, v horším případě na nátlak, embargo, nebo dokonce válečný konflikt, měkká síla, nebo také měkká moc (podle anglického výrazu „soft power“) je založená spíše na přirozené atraktivitě státu a jeho schopnosti vyvolat sympatie v zahraničí.

Do slovníku mezinárodní politiky se tento termín dostal na přelomu 80. a 90. let zásluhou politologa Josepha Nyeho z Harvardovy univerzity. Kromě kultury zahrnuje společenské hodnoty, ale i nekonfliktní přístupy v zahraniční politice. Hlavně v minulosti se jako příklad měkké síly uváděly hollywoodské filmy, které spolu s šířením zábavy popularizovaly americký životní styl.

Rusku by se v současnosti účinná měkká síla velmi hodila. Jeho vládce však vsadil na válku a způsobil tím, že západní sankce dopadly i na poslední nástroje, které Rusku v tomto ohledu zbyly – kulturu, sport nebo vědu.

„Rusko ve skutečnosti není měkká síla. Není atraktivní v tom smyslu, že jeho model života, vlády a společnosti převezmou jiné státy,“ uvedl pro Seznam Zprávy přední německý analytik Stefan Meister, který se v berlínském think-tanku DGAP zaměřuje na Rusko.

Podle politologa Rusko není příliš schopné zaujmout svojí hudbou, literaturou nebo historií, protože i tyto oblasti jsou nyní zpolitizované.

Během války se naopak ukázalo, že v prosazování měkké síly jsou mnohem úspěšnější Ukrajinci.

„Zelenskyj byl do války slabým prezidentem, nyní úspěšně hraje svou životní roli a stal se skutečným vůdcem. Ukrajina má obrovskou empatii, a tedy i měkkou sílu. Určuje, jak vidíme válku. Rusku se nedaří a nemyslím, že by se to v dohledné době změnilo,“ uvedl Meister.

Že válka poškozuje renomé i těch nejznámějších ruských osobností, dokládá dění kolem operní divy Anny Netrebko. Věhlasná sopranistka sice několik dní po zahájení ruské invaze na Ukrajinu veřejně odsoudila válku, nedistancovala se však od Putina, se kterým byla spojována.

Během krátké doby se na Západě z vyhledávané pěvkyně stala nežádoucí osoba. Přišla o angažmá v newyorské Metropolitní opeře, německá agentura jí vypověděla smlouvu, mnoho vystoupení bylo zrušeno.

Až donedávna působila Netrebko dojmem, že se s kulturním „embargem“ dokáže vyrovnat. Ještě v úterý referoval ruský list Komsomolskaja Pravda o tom, že Netrebko bezstarostně oddychuje v Dubaji a chystá návrat na scénu.

Ve středu však umělkyně nenechala nikoho na pochybách, že jí na pověsti záleží. Na sociálních sítích zveřejnila nové prohlášení, ve kterém se už důrazněji odvrátila od Kremlu.

„Nejsem členkou žádné politické strany, ani nejsem spojencem žádného ruského vůdce. Beru na vědomí a lituji, že moje minulé činy nebo moje prohlášení mohly být nesprávně interpretovány,“ uvedla pěvkyně. Zdůraznila, že se s prezidentem Putinem setkala jen párkrát při přebírání cen nebo na zahajovacím ceremoniálu olympijských her a nikdy nedostala žádnou finanční podporu od ruské vlády.

Nové prohlášení ale všechny neobměkčilo. „Nejsme připraveni změnit naši pozici,“ uvedl v prohlášení Peter Gelb, generální manažer Metropolitní opery. „Pokud Anna prokáže, že se dlouhodobě skutečně a úplně distancovala od Putina, byl bych ochoten si promluvit,“ citoval ho list New York Times.

Někteří jiní ruští umělci, sportovci nebo intelektuálové se války a Putina zříci odmítají. Například světoznámý dirigent Valerij Georgijev, který kvůli tomu skončil u Mnichovských filharmoniků. Kreml se sice může podporou takových lidí ohánět, z pohledu většinového mínění na Západě však Rusko vlastně ztrácí další body.

V minulosti přitom Putin věnoval konceptu měkké síly celkem velkou pozornost. Po svém nástupu na přelomu tisíciletí nechal založit několik mezinárodních diskusních fór, které se soustředily hlavně na hospodářskou spolupráci. Do jiných iniciativ Kreml původně příliš nezasahoval a ponechal jim nekonfrontační styl. Například setkání známého Valdajského klubu se zpočátku zúčastnil i bývalý americký velvyslanec Michael McFaul nebo později zavražděný opoziční předák Boris Němcov.

Po válce v Gruzii, kterou Moskva nedokázala Západu vysvětlit podle svého pojetí, se ale začal přístup Ruska k chápání měkké síly deformovat. V článku „Rusko v měnícím se světě“ z roku 2012 Putin napsal, že měkká síla zahrnuje „matrici nástrojů a metod k dosažení cílů zahraniční politiky bez použití zbraní, ale s využitím informací a jiných vlivových nástrojů“.

V praxi to znamenalo, že se Kreml začal čím dál více soustředit na manipulaci, zpochybňování a oslabování soupeřů. Naplno se to projevilo po Majdanské revoluci a zabrání Krymu na jaře 2014. Namísto podporování přirozené atraktivity se naplno rozjela propaganda, šíření konspiračních teorií nebo podpora politických stran z okrajů názorového spektra.

Jako nosiči těchto aktivit slouží mediální sítě v cizích jazycích Russia Today (nyní RT) a Sputnik. Agentura Rossotrudničestvo a nadace Ruský svět zase zastřešily kampaně vedené prostřednictvím kulturních center nebo krajanských spolků v zahraničí.

Putin se také pasoval do role ochránce konzervativních hodnot, když kritizoval západní země, že opouští křesťanské kořeny. S kulatým výročím konce druhé světové války začal Kreml více využívat také vlastní interpretaci novodobé historie, kterou postavil na oslavě sovětského vítězství a umělých paralelách o potřebě zničení „nacismu“, čímž od počátku mířil hlavně proti Ukrajině.

S původním konceptem měkké síly nemá ruský přístup už dnes téměř nic společného. Otec teze Joseph Nye už před krymskou krizí varoval, že měkká síla nemůže podléhat diktátu vlády. Politologové z americké nevládní organizace NED později konstatovali, že pro agresivní nástroje zahraniční politiky, které provádí Rusko nebo Čína, je přesnější spíš název „ostrá síla“.