Hlavní obsah

Ve frontách na palivo čekají celé dny. „Bílá tvář“ má ale přednost

Foto: Mojmír Kyjonka

Na palivo čekají motorkáři, řidiči osobních aut i tuktukáři. Jinde se čeká i na doplnění plynových lahví, na kterých si Srílančané vaří.

Reklama

Nejpatrnější projev krize praští do očí v prvních minutách po příjezdu na Srí Lanku. Fronty na palivo se táhnou i kilometry daleko. Někdy se čeká celý den a nezřídka zbytečně. Čeká se i u zavřených pump. Lidem nezbývá než doufat.

Článek

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Brzy ráno vstaneš, sedneš do auta, tuktuku, autobusu či na motorku a jedeš zkusit štěstí. Zrovna dneska se může stát, že fronta zájemců o pohonné hmoty nebude kilometrová, nebo že nafta nedojde dřív, než přijdeš na řadu. Snad se poštěstí. Musíš totiž odvézt děti do školy a sám dojet do práce.

Pokud se živíš třeba jako řidič tuktuku, doufáš o to víc. Bez paliva nevyděláš ani korunu, nezajistíš rodinu a nebudeš mít dostatek rupií na koupi další nafty, bez které nemůžeš pracovat.

Je to jako začarovaný kruh. Ekonomická krize, kterou prožívá Srí Lanka, je nejhorší za posledních 70 let. Od války na Ukrajině se její projevy podle místních ještě zdvojnásobily. Nejsou pohonné hmoty, chybí základní léky, brzy dojdou i potraviny. Zemi zoufale chybí zahraniční měna a dluhy není schopná splácet. A na další sekeru jí nikdo nepůjčí.

Srílanská rupie rapidně ztrácí na hodnotě. Pro cizince jsou ceny na ostrově sice stále směšně nízké, místní však s ohledem na výše svých platů s astronomickými výdaji bojují každý den.

Nejpatrnější projev krize udeří i cizince do očí hned v prvních minutách po příjezdu na ostrov.

Podívejte se na videa front na pohonné hmoty, které se tvoří snad ve všech městech Srí Lanky.Video: Daniela Kučerová, Seznam Zprávy

Rušné silnice lemují kilometry odstavených vozidel. Někteří tady auto prostě zaparkují, zamknou a odchází. Jiní odevzdaně zůstávají sedět za volantem a zbytky „šťávy“ spotřebovávají na chod klimatizace. Řidiči tuktuků pospávají ve stínu zadních sedadel.

Není výjimkou, že se fronty tvoří i u stanic, které jsou mimo provoz. Není co prodávat. Lidé přesto čekají. Někdo na benzín, jiní na naftu, spousta lidí pak na doplnění plynových lahví, bez kterých tu člověk rodině oběd neuvaří. Pokud tedy zrovna nechce grilovat.

Jeden by všechny tyto řidiče v duchu litoval, nicméně mu dochází, že se jednou do té fronty bude muset postavit sám.

„Několik hodin, to je v pohodě“

Řidič Šašin mi oznamuje téměř prázdnou nádrž třetí den našeho přejíždění v okolí hlavního města. „Nebude palivo, nebudou rozhovory,“ krčí rameny omluvně a vydává se směrem pryč z centra doufaje, že narazí na nějakou poloprázdnou pumpu. Jako naschvál ale míjíme snad nejdelší řadu vozidel, kterou jsem viděla za celý týden. Tohle měla být Šašinova jistota. Hodí pohledem na svého kolegu a spolujezdce Šivantu, zamumlají mezi sebou něco sinhálsky a pak se otočí na mě.

+3

Celou tu šílenou frontu předjíždíme a zaparkujeme přímo vedle ozbrojeného vojáka, který se snaží situaci na místě korigovat. Řidič stahuje okýnko a sinhálsky vysvětluje, o co jde. Voják poslouchá a dělá hlavou ten pro Srílančany typický pohyb ve tvaru osmičky. Znamená to ano? Nebo snad ne? Naštvou se teď ty desítky nebo stovky řidičů, které jsme předběhli? Šivanta někomu telefonuje a o chvíli později už tankujeme a platíme deset tisíc rupií.

Odjíždíme beze slov. Vnímám, že posádka auta vůbec nemá dobré svědomí. „Tohle nebylo správné a není to vůči těm lidem ve frontě fér. Ale nestihli bychom schůzku s poslanci,“ krčí Šivanta omluvně rameny.

Právě předchozí telefonát jednomu z vládních představitelů s tím, že máme v autě „evropskou novinářku“, byl dostatečný argument pro privilegovaný přístup k vzácnému palivu. A tak je to tu se vším. Turistu či návštěvníka evropského vzezření místní upřednostní před sebou, dovolí mu předbíhat, nabídnou mu větší porci jídla. Tahle krize je prý jen jejich.

Nedá mi to a prosím Šašina, aby někde podél fronty zastavil. Po třech dnech v Kolombu už stejně neohroženě jako místní přebíhám čtyřproudovou cestu a klepu na okýnko prvního auta. Tenhle unavený řidič ale neumí anglicky. Další kroutí hlavou – skutečně se během nekonečného čekání ve frontě nechce bavit o tom, jak čeká ve frontě. Několik lidí se přede mnou stydí mluvit. Všichni jsou unavení a rezignovaní. Tady nemá smysl se vztekat.

Až na samotném konci fronty okénko naleštěného auta stahuje mladá žena. Na čekání se vybavila. Na sedadle spolujezdce leží notebook, velká lahev vody a káva v termo hrnku.

„Žiju nedaleko a zatím čekám jen 20 minut, to se dá,“ říká mi s nervózním úsměvem. Na to, že je na samém chvostu fronty, zaujala překvapivě optimistický přístup.

„Počítám s tím, že si počkáme nejméně hodinu, možná dvě,“ odhaduje a podle mě tempo postupu fronty poněkud nadhodnocuje. „A ano, jestli se ptáte, jak se tady s tímhle žije, tak špatně, je to složité,“ dodává vzápětí. Problém není jen čekání – neúnosné jsou i ceny. „Ty jsou teď dvojnásobné. Pro ty, kteří potřebují kvůli práci tankovat denně, je tohle šílené,“ uzavírá.

Tentýž den odpoledne místní média přináší krátké oznámení – ve středu budou zavřeny všechny pumpy a nebude možné natankovat. Šetří se. Oznamuju znepokojivou novinku svým srílanským přátelům. „To určitě,“ vrací mi Šivanta. A má opět pravdu – druhý den ráno se jedna dlouhá fronta zájemců o palivo tvoří hned pod okny našeho hotelu. Vláda se tak prý snaží odradit lidi od nakupování do zásoby a ušetřit, co se dá.

Po několika dnech se ukazatel stavu nádrže opět nebezpečně blíží nule. Tentokrát už nejsme v Kolombu, ale uprostřed ostrova, v Kandy. Fronty tady nejsou o nic kratší a my máme opět naspěch.

„Poslyš, máš s sebou novinářský průkaz, že ano?“ ptá se mě Šivanta po několika neúspěšných pokusech najít prázdnější stanici. Se stejně špatným pocitem jako posledně předjíždíme všechny ty tuktuky a motoristy a opět vojákům vysvětlujeme situaci. Koukají na můj průkaz, dělají hlavou osmičky a dovolují nám předběhnout.

Pohledy čekajících motorkářů nejsou nijak příjemné, a tak beru diktafon, foťák a jdu za nimi. Trochu pookřejí, nicméně opět „no english“. Chytá se až znuděně vypadající postarší pán v Toyotě. Zabředneme do řeči. Čekal několik hodin a ano, je to strašné, nebaví ho to, ale co se dá dělat, všichni musí čekat. Když v tom se rozzáří, nastartuje motor a celý šťastný na mě zavolá: „Hýbe se to! Jedu!“

Na provoz pumpy tady dohlíží dvojice ozbrojených mužů. „V současné době je na každé stanici v zemi aspoň jeden profesionální voják. Lidé nemají pohonné hmoty, a tak by se mohlo kdykoli stát, že se začnou shromažďovat a protestovat přímo tady, mohlo by to přerůst ve vážné nepokoje,“ vysvětlují mi.

Foto: Daniela Kučerová

Tito dva vojáci hlídají benzinku v Kandy. Zatím nemuseli řešit žádný problém, jsou ale ve střehu.

„My tady žádný velký incident řešit zatím nemuseli, ale vidíte, jak to je. Tady stačí málo a mohla by se strhnout obrovská mela a problémy,“ říkají a přidržují si zbraně, které se jim houpou podél těla. Potom jen zapózují pro fotku, necháváme dalších deset tisíc rupií a jedeme dál.

Kvóty

O několik dní později ministr energetiky Kanchana Wijesekera uvedl, že státní společnost Ceylon Petroleum Corporation má problémy s financováním dovozu ropy. Spotřeba prý prudce roste i kvůli nedostatku elektřiny a zkapalněného ropného plynu.

„Nezbývá nám nic jiného, než registrovat spotřebitele na čerpacích stanicích a dávat jim garantovanou týdenní kvótu, dokud nebudeme schopni posílit finanční situaci,“ řekl ministr v neděli. Systém by měl vejít v platnost nejpozději do začátku července. Není ale zatím jasné, kolik pohonných hmot si budou moct řidiči v jeho rámci koupit.

Už v polovině dubna vláda nařídila všem čerpacím stanicím, aby neprodávaly více než čtyři litry benzinu pro motocykl, pět pro tříkolku a 19,5 litru benzinu nebo nafty pro automobily a SUV. I tento systém se dá ale obejít – řidiči si palivo na stanicích lijí i do obyčejných pet lahví.

Nedostatek pohonných hmot narušil osobní dopravu a ztížil práci zaměstnancům veřejného sektoru. Vláda tak přišla s dalším provizorním řešením. Od tohoto týdne by se měly z pátků stát svátky pro zaměstnance veřejného sektoru. Dostanou v pátek placené volno, dodala vláda v prohlášení a rovnou doporučila jak s volným dnem naložit.

Pěstujte na svých zahrádkách plodiny a pomozte předejít hrozícímu nedostatku potravin, který „se očekává v budoucnu“, stojí v prohlášení vlády. Tím, že státní zaměstnanci zůstanou v pátky doma, by se také mohla snížit spotřeba paliva.

Organizace spojených národů už dříve varovala, že Srí Lanka čelí „strašlivé humanitární krizi“, a uvedla, že čtyři z pěti lidí ve 22milionové zemi musí krátit denní příjem jídla.

Nedostatek pohonných hmot není jen otázkou natankování nádrže. Problémy ovlivňují například i chod zdravotnictví. Soukromá nemocnice v Kolombu, Joseph Frazer Memorial Hospital, sice na rozdíl od státních zařízení neřeší tak vážné nedostatky nezbytných léků, i tak si ale krize vyžádala speciální opatření.

„Když začaly problémy s palivem, protesty a stávky, začali jsme ubytovávat náš personál přímo v nemocnici, abychom měli jistotu, že se dostanou do práce,“ popsal mi ředitel nemocnice s tím, že tak jen obnovili systém, který u nich fungoval během pandemie covidu-19. 

Nedostatek paliva řeší také hoteliéři. Ve chvílích, kdy se Srí Lanka z úsporných důvodů na několik hodin denně odpojuje od elektrického proudu, větší a bohatší hotely uvádí do provozu vlastní generátory. Pro jejich chod ale zase potřebují naftu…

Eliza, Srílančanka, kterou potkáváme na protivládní demonstraci, se obává, kolik trpělivosti v sobě místní ještě dokážou najít. „Je to začarovaný kruh. Běžná rodina si už ani nemůže dovolit koupit si palivo. Tady v těch frontách na palivo vidíte, jak jsou ti lidé vyčerpání. A takhle trpěliví nevydrží být dlouho,“ říká mi.

Reklama

Doporučované