Reportáž z dějiště ruských hrůz: Vrátili se, ale když to viděli, zas odjeli

Od zvláštních zpravodajů z Ukrajiny.

Je to zvláštní pohled. Před vybombardovaným panelovým domem skupinka lidí zametá střepy, prach, popel a malé sutiny, které jsou v jejich silách. Před vyhořelým panelákem kvete ovocný strom a narcisy. Všude je cítit typický štiplavý pach spáleniště.

Fouká silný vítr, který pracně navršené hromádky roznáší pryč, ale metaři pokračují dál.

Stojíme před jedním z řady bloků panelových domů, které stojí, nebo lépe řečeno stávaly, podél hlavní ulice v městečku Boroďanka vzdáleného asi 40 kilometrů severozápadně od Kyjeva. Některé paneláky jsou úplně vyhořelé, některé vybombardované až do základů, jiné poškozené střelbou z tanků nebo ostřelováním.

Ruská vojska tu začala páchat spoušť před dvěma měsíci. Z oblasti se po neúspěšném tažení na metropoli stáhli na konci března a severozápadně od Kyjeva za sebou nechali přes 1000 zabitých civilistů.

Pokud budovám vůbec zůstala nějaká okna, jsou v naprosté většině vysklená nebo popraskaná. Ty největší trosky už odstranila těžká technika po prohledání domů kvůli zavaleným obětem.

Je jisté, že mnoho budov je neopravitelných a půjde k zemi. Chodníky tak znovu zasypou jejich trosky a jejich úklid se teď zdá jako sisyfovská práce a zároveň další důkaz ukrajinské houževnatosti, se kterou čelí agresi.

„Je to lepší než nedělat nic,“ říká mi před jedním z domů žena, která se představuje jako Adel. Je koordinátorkou jedné z vícero dobrovolnických skupin čistících Boroďanku. Rusovláska se dvěma kolegy zrovna chvilku odpočívá a kouří cigaretu ve stylu bělomorky.

„Jezdím do vesnic a měst kolem Kyjeva pomáhat od začátku dubna, čili od jejich osvobození,“ líčí žena středního věku, která v hlavním městě pracuje jako prodavačka. Jako dobrovolnice už pomáhala v Irpini, o kterou se tvrdě bojovalo, Hostomelu a také Buči, kde Rusové napáchali zvěrstva na civilistech.

„Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsem si rychle zvykla,“ říká Adel k tomu, jak na ni práce na místech válečné zkázy působí. „Mně pomáhá procházet se. Tak se s tím dá vyrovnat,“ dodává muž s kapucí, který sedí vedle koordinátorky.

Desítky lidí, kteří uklízejí kolem dokola jednoho z bloků panelových domů, pracují zadarmo a organizují se svépomocí. Většina z nich je z Kyjeva a na společné dopravě se domlouvají ve skupinách v aplikaci Telegram. Sami si zajišťují i jídlo a pití. „Chybí nám tu technika na odvoz suti. Zkoušíme si nějakou domluvit, abychom tu nedělali zbytečnou práci,“ dodává Adel, zrovna když jednu hromádku prachu z trosek rozfoukává poryv větru.

Z druhé strany domu, přímo naproti prostřílené obří bustě ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, zametá skleněné střepy ze zničených oken další dobrovolník Jevgenij. Kousek od něj vítr listuje stránkami knížky ležící v sutinách. Je to kuchařka krymsko-tatarských receptů, ve které jsou založené lístečky s ručně psaným postupem pečení zákusků.

Uvnitř některých bytů, které jakž takž přetrvaly, zůstávají věci dál tak, jak byly v den bombardování. V kuchyni, kam lze oknem nahlédnout, zůstala rychlovarná konvice, chlebník a nádobí ve dřezu. V obýváku jsou pootevírané všechny zásuvky a skříňky a vše je rozházené – pokoj evidentně někdo prohledával. Uklízecí čety dovnitř ale kvůli bezpečnosti nesmí a leckde by to ani nebylo možné.

Stejně jako dobrovolnice Adel je pomocník Jevgenij v Boroďance první den. Normálně pracuje jako úředník a do zničených míst jezdí z Kyjeva pomáhat ve svém volnu. Večer se vrací domů.

Z ulic Boroďanky už během týdnů od osvobození zmizela zničená ruská vojenská technika a také munice, o obnově města nebo normálním životě ale nemůže být řeč. Podél dlouhé hlavní ulice není nedotčený žádný dům a i v těch, které unikly totální zkáze, se dá pobývat jen s obtížemi.

„Nemáme vodu, plyn ani elektřinu,“ říká Vasil a ukazuje na poničené okno v pátém patře nižšího paneláku s poškozenou střechou. Se sousedkou Káťou sedí na sluníčku na lavičce před domem u zapáleného ohně.

Když začaly padat první ruské bomby a zničily dům vedle, Vasila doma tlaková vlna odhodila na druhou stranu pokoje. „Když pak později dopadla další bomba na pizzerii vedle domu z druhé strany, rozhodl jsem se odjet dvacet kilometrů na jih,“ říká muž. Domů se sice vrátil, ale přišel o práci a situace je zoufalá.

V celém domě zůstaly jen tři rodiny. Jeho sousedka Kateryna přečkala doma v Boroďance invazi, bombardování i ruskou okupaci. „Když nás ostřelovali, schovávala jsem se pod auty. Bylo to strašné, duněly tu rakety a bomby,“ vzpomíná. Dál už nepokračuje, láme se jí totiž hlas a schovává tvář do dlaní.

Ani Vasil a Kateryna nečekají, že by se nějací sousedé v blízké budoucnosti vrátili. „Nejsou tu na to podmínky. Někteří se vrátili, ale viděli to tady a hned zase odjeli,“ vysvětluje Vasil.

Navzdory podmínkám někteří lidé ve zničeném městečku bydlí. Domy v ulicích mimo hlavní třídu jsou poškozené méně a u zdejšího kostela je rušno. K rozebrání jsou tu oděvy, vody, jídlo a lidé odcházejí také s velikonočním bochníkem paskou, ukrajinskou obdobou mazance s bílou polevou.

Ten obvykle věřící nosí do pravoslavných chrámů v košíčcích v neděli brzy ráno. Tentokrát je v Boroďance a v dalších válkou postižených obcích rozdávají duchovní předem. „Přivezli jsme pasky, aby tady lidé mohli nějakým způsobem Velikonoce oslavit,“ říká vojenský kaplan Vitalij, který do Boroďanky už poněkolikáté dovezl kromě pasek také jídlo a další pomoc z Žitomírské oblasti.

Velikonočních pasek už v Boroďance rozdali a rozvezli i po okolí asi pět tisíc. V dodávce zaparkované před chrámem jsou také desítky plastových lahví a barelů se svěcenou vodou připravenou na nedělní ranní mši. Ta proběhla kvůli nočnímu zákazu vycházení až od 6 hodin. „Nechceme ohrožovat lidi, už si toho protrpěli dost, čas jsme posunuli, aby se mohli do chrámu dopravit bezpečně,“ dodává otec Vitalij.

Přímo v Boroďance Rusové zabili více než 80 lidí. Na 41 z nich zemřelo ve sklepech pod troskami rozbombardovaných domů. Obětí ale stále přibývá, protože se nacházejí hroby z doby okupace.

Naposledy ve středu ukrajinská policie oznámila nález dvou hromadných hrobů s devíti oběťmi včetně patnáctileté dívky. „Tyto lidi zabili okupanti, někteří z nich nesou stopy po mučení. Jde o civilisty. Ruská armáda úmyslně střílela mírumilovné lidi, kteří nebránili a nebyli hrozbou,“ řekl v týdnu policejní ředitel Kyjevské oblasti Andrij Nebitov.

Před válkou žilo v Boroďance 13 tisíc obyvatel.