Článek
Zelená místo sněhově bílé. Takovou proměnu na alpských vrcholcích vysledovali vědci ze satelitních dat. Zarostlých ploch nad horní hranicí lesa je nyní v Alpách oproti roku 1984 o 77 procent více. A je to ještě o 20 procent více, než se odhadovalo loni.
Výzkumníci pod vedením environmentalistky Sabine Rumpfové ze švýcarské Univerzity v Basileji vyhodnotili snímky, které pořídily družice mise Landsat, již zaštiťuje americká NASA.
SZ v ukrajinštině
Odborníci označili podle britského listu The Guardian proměnu, k níž v Alpách dochází, za „absolutně masivní“.
Zapříčinily ji stoupající teploty i větší dešťové srážky – ledovce ustupují, vegetační doba se prodloužila a do nových oblastí se dostávají nové rostliny. Ty jsou navíc vyšší a rostou v hustším měřítku než původní zeleň.
Rozšíření zeleného porostu do vyšších nadmořských výšek by mohlo – potenciálně – mít i pozitivní dopady, mimo jiné by mohlo pomoci s ukládáním uhlíku. Podle vědců ale převáží dopady negativní: tání permafrostu, snížení albedo efektu, tedy odrazivosti slunečních paprsků, a ztráta habitatu.
Jedinečná biodiverzita Alp proto čelí značnému tlaku.
Ačkoliv ubývání sněhové pokrývky nenabralo takovou rychlost jako šíření zeleně, odborníky stále znepokojuje. Zmizelo asi 10 procent zasněžené plochy – vyjma ledovců a oblastí pod 1700 metrů nad mořem.
„Předchozí analýzy satelitních dat žádný takový trend nenaznačovaly. Mohlo to být kvůli nedostatečnému rozlišení snímků z družic, nebo proto, že uvažovaná období byla příliš krátká,“ poukázal vědec Antoine Guisan z Univerzity v Lausanne, taktéž ve Švýcarsku.
Loni podnikl měření jednoho ze švýcarských ledovců Matthias Huss, který se zabývá studiem ledovců a ledovcové činnosti. Doložil tak neúprosné tání největšího z nich – Aletschkého ledovce.
Glaciolog Matthias Huss měří úbytek ledu na Aletschském ledovci ve švýcarských Alpách. Ledovec je od roku 2001 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Analýza dat shromážděných z Aletschského ledovce jasně ukazuje daň, kterou si změna klimatu na největším alpském ledovci vybírá. „Změna nastává opravdu velmi rychle,“ řekl Matthias Huss agentuře AFP.
„Ledovce jsou skutečně obřím a viditelným teploměrem,“ podotýká glaciolog Huss. Podle něj je mnohem průkaznější vidět, jak se ledovec „zmenšuje v objemu a tloušťce, než se dívat na graf ukazující rostoucí teploty“.
Vědci sdružení kolem portálu pro měření ledovců ve švýcarských Alpách GLAMOS monitorují každý rok kolem 20 švýcarských ledovců. Z jejich poznatků vyplývá, že od roku 2010 výrazně přibývá roků, v nichž dochází k extrémnímu úbytku ledu.
2011, 2015, 2017, 2018 a 2019… to jsou rekordmani. A letos bude – navzdory relativně chladné zimě a hustému sněžení – negativní trend pravděpodobně pokračovat, soudí vědci.
Globální oteplování probíhá tak rychle, že řada menších ledovců již zmizela.
Globální oteplování způsobené lidskou činností zvýšilo průměrnou povrchovou teplotu Země o 1,1 stupně Celsia ve srovnání s úrovněmi v polovině 19. století.
Glaciolog Huss doufá, že vědecká měření, která vypovídají o stavu ledovců, napomůžou urychlit politická jednání a přijmout nezbytné změny.
Přestože počet akčních plánů jednotlivých států a vlád narůstá, důležité je, aby se „v určitém okamžiku přeměnily plány na něco skutečného“, dodává švýcarský glaciolog.
Desetiprocentní úbytek sněhové pokrývky s sebou nese mnohá rizika. A některá se v dlouhodobém měřítku dotýkají i nás – z oblasti Alp pochází 40 procent pitné vody v Evropě. Ne nadarmo se jim říká vodojem starého kontinentu, podotkla environmentalistka Rumpfová.
Jednou z největších hrozeb zelenajících se hor je ale právě jejich snížená schopnost odrážet sluneční paprsky. To vede k dalšímu oteplování, a tedy i následnému mizení sněhové pokrývky. Tání permafrostu i ledovců navíc mohou způsobit sesuvy půdy i bahnotok.
Problémem klimatické krize je podle Sabine Rumpfové fakt, že byť si její existenci většina lidí uvědomuje, v každodenním životě se řada z nich s jejími důsledky příliš často nesetkává. Dopady lidské činnosti jsou tedy od běžného života odděleny.
„Slyšeli jsme o ní, vidíme ta čísla, ale tato fakta jako by nám byla vzdálená,“ uvedla vědkyně. „Doufám, že tyto velmi výrazné dopady, které jsou navíc nyní skutečně viditelné z vesmíru, by mohly lidem lépe než různá zjištění usnadnit pochopení toho, kolik oxidu uhličitého máme v atmosféře,“ dodala.
