Hlavní obsah

USA zaměstná Čína, Evropa musí být schopná vojenské akce, říká Šedivý

Foto: US DoD (volné dílo)

Ilustrační snímek

Reklama

„Investice států EU do obrany jsou podstatné, priorit je ale tolik, že je samy nepokryjí ani ty nejvyspělejší země. K rozvinutí vojenských schopností je nutná spolupráce,“ říká šéf Evropské obranné agentury (EDA) Jiří Šedivý.

Článek

Protivzdušná obrana zahrnující systémy proti raketám i proti letadlům a dronům, hlavní bojový tank nové generace nebo například digitalizovaný voják. To jsou příklady priorit, na které by se nyní evropské státy měly podle šéfa EDA Jiřího Šedivého soustředit, aby posílily své vojenské schopnosti.

Po invazi Ruska na Ukrajinu se mnoho evropských států rozhodlo dát na svou obranu více peněz. To ale podle Šedivého nemusí stačit. Realizace všech požadavků pro posílení obrany podle něj „přesahuje možnosti jednotlivých evropských států, a to včetně těch nejvyspělejších“, a proto je potřeba „postupovat společně a propojovat výzkumné a inovační schopnosti i výrobní kapacity“.

Evropa podle Šedivého také musí být v budoucnu schopná řešit problémy ve svém sousedství nezávisle na USA. „Už dnes od kolegů z Pentagonu slyšíme: investujte do strategických schopností, zejména podpůrných, protože se může stát, že pokud nepůjde o kolektivní obranu NATO proti přímé vojenské agresi, bude to jen na vás,“ říká Jiří Šedivý v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jiří Šedivý

  • Funkci šéfa Evropské obranné agentury (EDA) zastává od roku 2020.
  • V letech 2006 až 2007 byl českým ministrem obrany v první vládě Mirka Topolánka.
  • Ještě před nástupem do funkce v EDA byl sedm let velvyslancem ČR při NATO.
Foto: European Defence Agency

Jiří Šedivý.

Lídři států EU se nedávno mimo jiné shodli na vybudování „brigády rychlé reakce“ o síle až 5 tisíc vojáků. Vy jste se už v minulosti vyjádřil skepticky k nápadu na vytvoření evropské armády, jak se díváte na tento projekt?

Myslím si, že na rozdíl od poněkud utopické myšlenky v podobě armády EU je tato vícevojsková brigáda s pozemním, vzdušným i námořním komponentem správná cesta. Je to velice důležitý krok k tomu, aby EU byla schopná nasazovat přesvědčivou sílu za svými hranicemi. To rozhodnutí vytvořit nejdřív menší, ale účinnou a hlavně stále připravenou vojenskou strukturu vnímám velmi pozitivně.

Stává se EU kvůli invazi Ruska na Ukrajinu vojensky silnější? A teď nemyslím kvůli brigádě rychlé reakce, ale kvůli zvýšení financí na obranu mnoha členských států.

To navýšení financování je určitě velmi podstatné. Nyní bude důležité, jak si nejen Německo, ale i další spojenci, kteří avizují navýšení rozpočtu, rozvrhnou konkrétní investice v čase. Pro nás v EDA je velká příležitost využít tyto investice pro nastartování skutečné obranné spolupráce mezi členskými státy EU.

O německé finanční injekci do armády se hovoří jako o historické, někteří kritici přesto upozorňují, že Bundeswehr za roky podfinancování nastřádal tolik restů, že ani tak výrazná nová investice nebude stačit k modernizaci…

Říká se tomu vnitřní dluh. Jde o resty, které se akumulují dřívějšími odklady investic a projektů, nebo jejich rušením. Bohužel tohle není jen problém Německa, ale v zásadě všech.

Rozpočty se poměrně radikálně začaly snižovat po konci studené války, což bylo pochopitelné. Hluboké a nekoordinované škrty ale přišly s globální hospodářskou krizí v roce 2008 a když se na ta čísla podíváme dnes, tak státy EU se vrátily v celkové výši výdajů na obranu na úroveň toho předkrizového roku 2007 až někdy v letech 2019–2020.

Teď je ale důležité, že i navzdory pandemii a všem jejím dopadům naprostá většina států, a to ještě před útokem Ruska na Ukrajinu, pokračovala v trendu pozvolného růstu výdajů na obranu. S válkou teď navíc samozřejmě přišla výrazná akcelerace.

Vidím tady nicméně i jedno možné úskalí, které spočívá v tom, že rostoucí poptávka po zbraních může narazit na výrobní limity obranného průmyslu, a to nejen v Evropě. Tuto kapacitu už totiž snížily i problémy spojené s pandemií, špatně se shání čipy, zdražují kovy, jsou problémy s dopravou i dodavatelskými sítěmi. Chybí také kvalifikované pracovní síly.

Takže investice do armád členských států jsou sice výrazné, ale než se to projeví v jejich síle, potrvá to. Jak dlouho?

Já vždycky říkám, že rozvoj vojenských schopností je maraton, ne sprint. Když se bavíme o větších systémech, tak to obvykle trvá 10, 15, někdy i 25 let. Důležité je i to, že členské státy, a zejména ty, které dodaly velké množství vojenského materiálu na Ukrajinu, se teď budou snažit toto co nejrychleji kompenzovat. Bude tady velká tlačenice a snaha nakoupit co nejdříve a co nejvíce materiálu, co se vyvezl na Ukrajinu. To je řekněme první krátkodobá a nárazová výzva, jejíž součástí nevyhnutelně bude určitá soutěž mezi členskými státy.

Potom přijde fáze středně- až dlouhodobá trvající asi 10 až 15 let, která otevře prostor pro spolupráci na širších projektech a rozsáhlejších schopnostech, a to s s výrazně vyššími rozpočty na obranu. To je velká příležitost. Státy budou moct využít i toho, že je letos první rok, kdy začíná fungovat evropský obranný fond, z kterého se budou moci financovat počáteční výzkumné a vývojové projekty, zejména ty spojené s novými technologiemi, které mohou založit dlouhodobou spolupráci na strategických vojenských systémech.

Jak hodnotíte reakci EU na ruskou invazi?

EU nyní opět ukázala, že když je krize, dokáže velice rychle zmobilizovat velké množství peněz. Během několika dnů uvolnila 500 milionů eur z fondu tzv. evropského mírového nástroje, přičemž ještě chvíli před invazí by se zdálo nemožné využití těchto peněz i na nákup zbraní. Teď se mimochodem chystá další půlmiliarda.

Obrovský vliv mají a budou mít i evropské sankce. A důležité je i to, že EU dokáže poskytnout prostředky pro státy, které jsou v první linii náporu uprchlíků. EU tedy podle mě ukazuje, že má podstatnou váhu a jak už jsem říkal, doufám, že v další fázi uvidíme zvýšený zájem členských států více spolupracovat také na rozvíjení vojenských schopností.

Do čeho mají státy EU teď investovat?

Na prioritách obrany EU se už členské státy nedávno dohodly v rámci tzv. Strategického kompasu.

Tento dokument zdůrazňuje nutnost soustředit se na strategické oblasti, jako jsou systémy pozemního boje, obrana proti bezpilotním prostředkům a v širším slova smyslu také protivzdušná a protiraketová obrana. To je v Evropě velká slabina a nebýt USA, tak těch schopností moc nemáme.

Dále je třeba investovat do prostředků strategické podpory počínaje řešením známých nedostatků v strategickém transportu až po prostředky rozvědné či schopnost elektronického boje. To jsou všechno věci, které jsou v Evropě omezené a zároveň jsou nedostatečné i v pohledu rovnováhy mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci v rámci NATO. Vše, co v tomto smyslu děláme, podporuje zároveň obranný potenciál kolektivní obrany NATO, přičemž neztrácíme ze zřetele expediční schopnosti, které EU bude v budoucnu čím dál více potřebovat.

Evropská obranná agentura s přispěním evropského obranného fondu, v němž je k dispozici téměř 9 miliard eur pro období 2021–2027, má teď jedinečnou příležitost přetavit do zvýšení obranné spolupráce v rámci EU, což povede i k posílení a prohloubení spolupráce evropského obranného průmyslu. Silná průmyslová základna pro Evropu je mimořádně důležitá. Toto odvětví zaměstnává v EU kolem jednoho milionu lidí, produkuje výrobky vysoce technicky náročné a investuje do obranného výzkumu, vývoje a inovací více než členské státy.

Zrovna minulou neděli mimochodem německý kancléř Olaf Sholz oznámil, že Německo zvažuje protiraketový deštník. Je protiraketová obrana největší evropská slabina?

Na protiraketové obraně je určitě potřeba pracovat, ale nejde jen o ni. Na Ukrajině nyní vidíme, jak obrovskou účinnost mají bezpilotní prostředky a jak je ruská strana neschopná se jim bránit. To nám ukazuje, že je potřeba pracovat i na obraně proti dronům. Jde jednak o jejich fyzickou likvidaci, na což mimochodem cílí jeden z našich čerstvých projektů, který by měl k jejich ničení využívat laserové zbraně.

Je to ale mnohem širší problém. My musíme uvažovat ve velkých kontextech, takže když se mluví o protivzdušné a protiraketové obraně, tak to není jen proti letadlům a raketám, ale jsou to právě i drony a obrana zahrnuje nejen kinetické prostředky, tzn. fyzickou likvidaci, ale neméně důležité je i umět rušit jejich komunikační a koordinační sítě prostředky elektronického boje.

Jaké jsou podle vás hlavní priority pro pozemní boj?

Asi nejdůležitější je koncept hlavního bojového tanku nové generace. A tady platí to samé jako výše – musí jít o celý systém včetně dalších typů vozidel, digitálních sítí velení, řízení, sběru informací a celkového přehledu o bojišti propojených s dalšími systémy, včetně například dronů. Souvisí s tím tzv. digitalizovaný voják. To znamená voják, který je připojený k digitální síti, nese na sobě řadu senzorů, což mu umožňuje mnohem efektivněji se orientovat, pohybovat i bojovat.

A co další oblasti?

Dále je důležitá i obrana a bezpečnost v kosmu a také námořní dominance. Pro všechny oblasti nicméně platí, čím více je zastřešují a propojují nové technologie a inovace, čím více se těžiště operací přesunuje do digitálního prostoru, tím více musíme dbát o celkovou kybernetickou odolnost.

Když si tyto požadavky poskládáme dohromady, tak nám vychází složitý vzájemně propojený obranný systém, jehož realizace přesahuje možnosti jednotlivých evropských států, a to včetně těch nejvyspělejších. Proto musíme postupovat společně a propojovat výzkumné a inovační schopnosti i výrobní kapacity.

Tyto priority mi připomínají britský nový plán na modernizaci obrany, který se ale loni dostal pod kritiku vysoce postavených lidí z armády, protože jeho součástí má být i výrazné osekání počtu vojáků a vyřazování starších konvenčních zbraní. Máte pocit, že to současné posílení financování je dostatečné na to, aby se tohohle státy EU vyvarovaly?

Nové technologie jsou jistě velice nákladné. Ale ten závazek NATO na dvě procenta HDP na obranu přijímá teď už v podstatě bez námitek každý a vidíme, že už ho i řada států překračuje. Dvě procenta se tedy podle mě stanou spíš jakýmsi minimem a my se nemůžeme domnívat, že když budeme robotizovat a digitalizovat, tak ušetříme.

Nové technologie v mnoha případech mohou ušetřit lidskou sílu, znásobit účinnost i starších zbraňových celků, ale to neznamená, že budeme potřebovat jen dálkové operátory automatizovaných systémů. To v žádném případě. Tradiční, fyzická a kinetická síla, voják s technikou a palebnou silou na bojišti, to tady bude i nadále potřeba, ostatně jako to sledujeme i na Ukrajině.

Jak se vlastně obranyschopnosti EU dotkl brexit?

V době členství Spojeného království v EU se odhadovalo, že britský příspěvek činil asi 25 % unijních vojenských schopností. Na druhou stranu byla Británie k projektům rozvoje samostatnějších vojenských struktur EU spíše skeptická a mnohdy je brzdila. Nakonec se rozhodla jít vlastní cestou a do činností, které podnikáme v rámci EU, se momentálně nijak nezapojuje.

Británie ale zůstává nepostradatelnou součástí kolektivní obrany Evropy v rámci NATO a to je důležité. Zásadní je i to, že je v unijní obraně přítomna i tím, že její silný a velice inovativní obranný průmysl má rozsáhlé vztahy a vzájemné investice s průmyslem členských států EU.

V loňské zprávě EDA se píše, že státy EU chtějí být schopné „jednat nezávisle na USA, pokud to bude nutné“. Zřejmě se to týká tzv. strategické autonomie EU. Do jaké míry jsou toho schopné a jak moc se dá na pomoc spoléhat?

Ještě před pár lety vnímaly Spojené státy téma strategické autonomie EU jako něco namířeného proti nim, jako by šlo o snahu o nějaké oddělení Evropy od nich. Teď se postoj USA podstatně mění. Můžeme to číst například v deklaraci z loňského summitu mezi EU a USA, kde bylo poprvé jasně řečeno, že snahy o posílení evropské obrany zároveň posilují transatlantickou obranu.

My se musíme připravovat na situaci, kdy USA, které sice budou zajišťovat kolektivní obranu prostřednictvím NATO, nebudou ale schopny nebo ochotny poskytnout podpůrné prostředky tak, jak to dělají nyní například pro operace EU v Africe. A to může nastat možná ještě dřív, než si nyní dokážeme představit.
Jiří Šedivý

V příštích letech budou USA stále více strategicky vázány v indopacifické oblasti, tedy kolem Číny. Když se pak my dostaneme do situace, že budeme muset řešit nějaký konflikt třeba v severní nebo subsaharské Africe, což je v zásadě naše blízké sousedství, tak musíme podpůrné prostředky mít. Mluvím tedy hlavně o rozvědných a informačních, přepravních a logistických, ale také o vojenských silách připravených pro rychlý zásah. Už dnes od kolegů z Pentagonu slyšíme: investujte do strategických schopností, zejména podpůrných, protože se může stát, že pokud nepůjde o kolektivní obranu NATO proti přímé vojenské agresi, bude to jen na vás.

Co je podle vás hlavním poselstvím ruské invaze pro Evropu?

Myslím, že se opět ukazuje, že naše největší síla je v politické jednotě. A to jak v EU, tak i v NATO a nejlépe jako nyní, tedy koordinovaně v obou těchto organizacích, které se perfektně doplňují. Můžeme v přímém přenosu vidět, jak to funguje, když NATO plní roli obranného odstrašení a EU poskytuje peníze na zbraně pro Ukrajinu a současně drží silné sankce proti Rusku.

Druhým důležitým poselstvím je samozřejmě to, že i EU musí začít brát otázky obrany a bezpečnosti vážně a směřovat k tomu, abychom byli věrohodným aktérem mezinárodní bezpečnosti, a to i ve vojenské oblasti, aktérem schopným nezávislé akce, ale zároveň silným pilířem kolektivní obrany v rámci NATO.

Spolupráce je vaše hlavní téma, ostatně i ta loňská zpráva EDA poukazuje na „selhání ve spolupráci“ v podobě poklesu ve společných investicích států EU. Proč jsou podle vás takové investice důležité a jak by měly v ideálním případě vypadat?

Z několika důvodů. Prvním je to, že přináší úsporu. Když se několik členských států společně zúčastní rozvoje určitého systému, ušetří se na úrovni jeho vývoje, výroby i obhospodařování jeho životního cyklu. Díky společným nákupům jsou levnější i náhradní díly, munice, opravy a celkově lepší logistické zabezpečení.

Druhá věc je, že jde o příležitost pro země, které jsou si nejbližší a počítají s tím, že budou společně v budoucnu operovat. Ať už v případě kolektivní obrany, nebo za hranicemi EU či NATO. Společným projektem je zajištěna naprostá technická součinnost, což je velmi důležité.

V neposlední řadě, a to je v pozadí většiny našich snah v rámci EU, by společné projekty měly podpořit rozvoj společných kapacit evropského obranného průmyslu. Pro firmy z toho plyne možnost zachytit se v mezinárodní spolupráci, získat přístup nejen k dalším zakázkám v budoucnosti, ale též k vyspělým technologiím a výrobním postupům.

Můžete dát nějaký příklad takových spoluprací?

Můžu zmínit některé z těch, kterých se účastní Česká republika. EDA například zajišťuje výstavbu a provoz centra vrtulníkového výcviku na portugalské letecké základně v Sintře a Česko je jedním ze 14 účastnických států, jež zde cvičí své piloty…

Česko se také nedávno zapojilo do projektu víceúčelového transportního a tankovacího letounu. Tato iniciativa vznikla v EDA před asi 12 lety, kdy se několik členských států dalo dohromady s tím, že je potřeba vyplnit mezeru v kapacitě strategického transportního letounu a tankování za letu. Už jich je v provozu pět, další čtyři budou hotové do roku 2024. Jde o letouny na bázi Airbus 330, které mohou zajistit tankování za letu, přepravovat lidi a materiál, nebo být konvertovány na medicínskou evakuaci.

Kromě toho Česko také spolu s několika členskými státy EU společně nakupuje munici do švédské protitankové zbraně Carl Gustaf. Tam jsou dobře vidět výše zmiňované výhody, nákup je jednodušší, rychlejší a navíc levnější.

Český obranný průmysl zatím nedokáže využívat příležitosti, které se v obranné spolupráci v EU nabízejí, ale to beru též jako výzvu a úkol pro sebe. Hodně může pomoci blížící se české předsednictví EU ve druhé polovině tohoto roku, pro něž jsme společně s Ministerstvem obrany připravili několik společných akcí, které se týkají například dopadu revolučních technologií na obranu, nebo zavádění ekologicky šetrných postupů a řešení do obranného sektoru.

Reklama

Doporučované