Článek
Podle organizátorů jde o první podobnou expozici v ČR, která se připravovala tři roky. Zapůjčené exponáty pocházejí z deseti míst - hradů a zámků, soukromých sbírek, kostelů několika diecézí, Arcibiskupského paláce v Praze, Metropolitní kapituly a od Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Výstava, která potrvá do 27. února, se jmenuje Kdo vyšíval, nehřešil, což je výrok připisovaný Marii Terezii, který ale nebyl v žádných pramenech objeven. ČTK to dnes řekla Marie Kuldová z pražského NPÚ, autorka expozice. Výstava začne v pátek.
Vznikla z iniciativy muzea. „Smluvně se připravuje dva roky. Složitá byla organizace dovozu, třeba kvůli potvrzením od biskupů. Navíc je tu ochrana předmětů sbírkového charakteru, takže jsme vyjednávali způsob uložení a převozu i vysoká pojištění. Denně se musí kontrolovat vlhkost, teplota a světlo,“ uvedla kurátorka Ludmila Kotorová ze ZČM. Na výstavě, kterou kurátoři připravují tři týdny od rána do večera, jsou také unikáty, které z pohledu ochrany sbírek úplně nesplňují „vystavitelnost“, ale muzeum je chtělo ukázat jako vzácné předměty, což někdy lidé nevnímají kvůli dennímu používání na farách. Některé jsou znečištěné i potrhané. Výstavu už nikdo takhle dohromady nedá, je snaha, aby byla putovní, uvedla Kotorová.
„Vystaveno je celkem 36 kasulí (ornátů, svrchní liturgické mešní roucho užívané kněžími ke mši), dva pluviály (velké pláště), jedna dalmatika (roucho), kališní velumy (lehké závěsy) a dvoje šatičky na sošku Panny Marie Svatohorské,“ řekla Kotorová. Nejstarší exponát, modrá kasule z kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, je z počátku 17. století, tedy z pozdní renesance, autor je neznámý. „Nejmladší kasule je 100 let stará ze zámku Rájec-Jestřebí, vyšitá Idou Mendsdorff, rozenou Paar z Boskovic,“ dodala Kuldová.
Díla pocházejí také od několika generací panovnické rodiny Habsburků, a to od matky Marie Terezie Habsburské, Alžběty Kristiny až po Marii Terezii Charlottu de Angouléme, vnučku Marie Terezie. „Oděvy byly vybírány podle doložené datace a autorství šlechtičen, s ohledem na četnost zastoupení různých vyšívačských technik a alespoň zčásti na časová období,“ uvedla Kotorová. Největší počet exponátů je z 19. století, a to kvůli maximálnímu počtu dochovaných signatur, aliančních erbů na předních stranách.
Výuka ručních prací patřila podle Kuldové kromě jazyků a náboženství k základním součástem vzdělávacího programu šlechtičen. U vyšívacích rámů byla často větší společnost. Existovali také dílny. „Vyšívači, takzvaní krumplíři, byli od roku 1595 členy Malířského cechu sv. Lukáše. Byli to řemeslníci a většinou muži, kteří vyšili podstatnou část kasulí ze 17. a 18. století,“ řekla Kuldová. Podle ní to mnoho šlechtičen bavilo, některé ne, což je podobné jako se šitím u dnešních žen. „Když si zkusíte chvíli vyšívat, tak zjistíte, že vás to uklidňuje,“ uvedla. Vyšití kasule trvalo týden až měsíce. Podle Kuldové byly výšivky levnější náhradou vzorovaných tkaných textilií, které byly velmi drahé a v 17. století vznikaly převážně v Itálii a v 18. století v Lyonu.
Výstavu doprovází filmová ukázka o zhotovování výšivek a používání vyšitých liturgických textilií, uvedla mluvčí ZČM Romana Němečková.
