Odhodilo nás to z průjezdu do pokoje. Jsme žebráci, říkají v Lužicích

Plačící lidé se objímají. A každý se snaží pomáhat. V lepším případě s úklidem, v tom horším s demolicí. Jenže jen málokdo má ruce navíc. Mikulčice a jižní část Lužic prostě padly. Jinak se to označit ani nedá.

Dům Martina Konečného a Michaely Piňosové z Lužic v pondělí nejdříve poničil vítr. Ve čtvrtek ho pak dorazilo tornádo. Není co zachraňovat. Zbyla jen bortící se kostra domu.

„Najednou bylo ticho a přestalo pršet. Vmžiku ale přišel hukot, jako kdyby se na nás řítila stíhačka. Zalehlo mi v uších a celý ten poryv nás odhodil z průjezdu do pokoje,“ popisuje Konečný vteřiny, kdy udeřilo tornádo.

Ze střechy zbyly jenom trámy a ještě ne všechny. Ničivý vítr zlomil a vyvrátil dokonce i šedesátiletý ořešák na zahradě. Proti síle tornáda to bylo jen párátko zapíchnuté v hlíně. O to větší úlevu oba zažili, že vyvázli jen se škrábanci.

„Zdraví drží, ale jsme žebráci,“ smutní Konečný.

Společně s Piňosovou vedou nadační fond Víly pro děti na pomoc dětem a osobám se zdravotním postižením.

„Vůbec nevím, jak jsme to přežili. Ale stejně je to prostě životní tragédie. Nehodlám lhát, teď budu zase já vděčná za jakoukoliv pomoc,“ říká se slzami v očích Piňosová.

Alespoň první taková vlaštovka se zčistajasna objeví v domě.

„Dobrý den, přijel jsem z Brna a jdu vám pomoct,“ hlásí se v otvoru, kde byly dříve vrata, dobrovolník. Je jedním z mnoha, kteří do postížených obcí už dorazili.

Pochůzka k pláči je to i pro místostarostu Lužic Jakuba Buchtu. Se statikem od rána obhlíží domy a pomalu zjišťuje, kolik jich bude muset k zemi, i když přestály ničivou sílu větru.

„Severnější část obce je v lepším stavu, ta jižní, kde jsme teď, to odnesla. Teď zjišťujeme, co je ještě opravitelné a co není. Třeba u této budovy visí na krovu kus komína,“ ukazuje Buchta na dům sousedící s areálem firmy Groz-Beckert, kde v noci hořelo.

Co jsou ale budovy oproti lidskému životu. Minimálně o jednoho člověka v Lužicích v noci přišli.

„Měli jsme tady bohužel jedno úmrtí a asi tři zraněné osoby. Průběžně ale odjížděli do nemocnice, takže přesný počet nevím,“ dodává Buchta.

Řada zdejších obyvatel ale nezvládne v návalu smutku a vzteku nic jiného než nevěřícně bloumat kolem polorozpadlých budov nebo nepřítomně hledět na hromadu pomačkaných vozidel u zdi průmyslového areálu, kam je vichr odvál z parkoviště. Včetně třeba velkých dodávek. Jedné z nich stále bliká světlo v prasklém blinkru.

Ve zdravotním středisku, které fungovalo do poslední chvíle, houká alarm. Nejde vypnout.

„To je katastrofa, katastrofa, prostě katastrofa,“ nezmůže se na jiná slova Marie, která žije v obci celý život. Jsou naprosto výstižná.