Lukáš Hejlík: V hospodách ubývá večerní život. Česko se mění

Zná česká města, jejich hospody, kavárny i jejich proměny. Herec a autor Gastromapy Lukáš Hejlík vypráví, proč tradiční hospody ustupují novým podnikům, jak se mění životní styl Čechů a proč je přes všechny problémy optimistou.

Herec Lukáš Hejlík už téměř čtvrtstoletí pravidelně projíždí Českem a sleduje, jak se proměňují zdejší města i jejich gastronomie.

„V gastronomii upadá večerní život. Naopak se naplňuje tím dopoledním, kávovým, kavárenským,“ říká v rozhovoru pro Galerii osobností.

Díky své Gastromapě, v níž doporučuje restaurace, bistra nebo kavárny, má přehled o podnicích po celé republice. Jeho doporučení dokáže hlavně v regionech přilákat množství zákazníků.

„Zrovna předevčírem mě označovali z Hodonína, dávali storíčko na Instagram: Hejlíkův efekt, 11:26, vyprodáno,“ vypráví o dění v jedné z pekáren, kterou navštívil.

Po Česku ale původně nezačal cestovat kvůli gastronomii. Už čtyřiadvacet let objíždí republiku s Listováním, projektem scénického čtení knih, který založil s hercem Pavlem Oubramem. „Když jsme někde poprvé, připraví nám dvě křesílka, ubrus a vázičku. My říkáme: Tohle dejte pryč.“ Listování je totiž spíš divadlo než obyčejné předčítání. Někdy herci odehrají i sedm představení za den.

A přestože se Hejlík v minulosti rozhodl nespoléhat jen na herecké nabídky a věnovat se vlastním projektům, teď se výrazněji vrací před kameru. V lednu vstoupí do kin film Expedice Galejník, ve kterém má jednu z hlavních rolí. Připravuje také další filmové drama, které popisuje jako hodinu a půl dlouhou hádku v kuchyni.

Jak se dá zvládat tolik projektů najednou? Lukáš Hejlík o sobě říká, že je „proaktivnější typ“.

V rozhovoru vypráví o svém hektickém životním tempu, manželce, která mu organizuje pracovní kalendář, i o tom, proč se navzdory úspěchu Listování občas ptá sám sebe, jak dlouho v něm ještě pokračovat.

Rozhovor s Lukášem Hejlíkem si můžete pustit nahoře v textu ve videu nebo jako audio umístěné v přehrávači. Dále nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Hejlíku, vzhledem k tomu, že neustále cestujete po Česku, dovolím si na úvod obligátní otázku: Odkud jste k nám přijel a kam od nás jedete?

Hrál jsem čtyři školní představení ve Voticích. Fantastický, když ty čtyři můžeme odehrát na jednom místě, protože občas ještě i přejíždíme. Odsud pokračuju do Brandýsa nad Labem, pak máme trošku delší přejezd do Poříčí nad Sázavou a do Týnce nad Sázavou. Takže dneska sedm Listování.

Takže jste si k nám jen tak odskočil.

Standardní podzimní den.

Dobře, nebudu vás tedy zdržovat dlouho. S Listováním jezdíte po České republice už dvacet let…

Dvacet čtyři! Začíná to být mírně depresivní. Do dvaceti let jsem se tím chlubil, po dvacítce už to vymlčuju, protože už můžeme říkat „čtvrtstoletí“, což mně připadá velmi historický.

Za tu dobu jste se na spoustu míst vracel opakovaně. Funguje to tak, že lidé už vědí, co od vás čekat, a tak chodí pravidelně?

Naprosto. Funguje to jako takový seriál. Lidi na nás často chodí s tím, že moc nevědí, co přivezeme, ale už v nás mají tu důvěru, že to bude zase fajn. Občas přivezeme složitější téma, někdy je to čistě humor. Mám rád, když je to kombinace.

Přijíždíme s knihou, která má závažné téma. Nedávno jsme hráli knihu Blízcí, která je o domácím násilí (román Veroniky Gonzáles, 2025, pozn. red.). A já jsem si docela jistý, že spousta lidí na nás přijde a moc nevědí, o čem to bude. Dvacet minut taková hezká groteska z vesnice, a najednou padne cihla - a už to jede.

Když se vrátím k vašim cestám po republice: Vnímáte při tom hektickém tempu, jak se za těch čtyřiadvacet let změnila jednotlivá místa, jejich atmosféra? Nebo i publikum?

Ale jo. Samotné Česko se za tu dobu změnilo opravdu hodně. Vidíte jinou upravenost měst, komunikací, chodníků. Někde je to dramatický rozvoj, města jsou nádherná, malebná. Někde to naopak poměrně stojí. Ale celkově se to posunulo hodně. Jsem velký optimista, pokud jde o Česko.

Nedávno jsme se ženou zhltli všechny časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové. To je fantastické si je pustit. Když vidíte rok 1980, pak rok 1989, najednou bujaré devadesátky, nultá léta… Díváte se na kulisy města, které třeba znáte, na oblečení, chování. Mám pocit, že nám dlouho trvalo, než jsme se z něčeho probudili.

Máte za to skoro čtvrtstoletí bílá místa na mapě, kam jste s Listováním ještě vůbec nezavítali?

Určitě. Hodně je to v Plzeňském kraji.

Čím to?

Plzeň samotná je fajn, ale od Plzně na západ, takové Tachovsko, Stříbro… Nějak se nám tam nedaří.

Nechodí publikum? Nebo vás nezvou?

My opravdu reagujeme na pozvání. Pokud nás někdo pozve, přijedeme. My jsme hravý projekt, nepotřebujeme hrát v divadle, často to bývá v kavárnách. Jsme schopní zahrát v podstatě i na chodbě. Jsme flexibilní, i proto máme tolik představení.

Popište, co vlastně divák zažije, když si koupí vstupenku. Přijde třeba do hospody, do kavárny, někdy dokonce na chodbu… A co se tam odehraje?

Dobře jste řekl tu hospodu. Ono to k tomu patří. Je to divadelní projekt. My se můžeme schovávat za čtení, ale je to víc divadlo. Jenom držíme v ruce knížku, kterou hrajeme. Odborně se tomu říká scénické čtení, ale kdokoliv přijde poprvé, řekne: „Až takhle je to intenzivní? Oni tady pobíhaj!“ Když jsme někde poprvé, připraví nám dvě křesílka, ubrus a vázičku. My říkáme: „Tohle dejte pryč.“

A jedem. Používáme hudbu, nemáme žádné rekvizity, moc ani kostýmy, aby nás to nezdržovalo. Přijedeme, lidi jsou připravení a my říkáme: „Dobrý den, dneska bude tahle knížka, tohle téma, mrkněte na to, jdeme na to.“

Jak dlouho hrajete?

Máme hodinu, jsme dva herci, kompletně střídáme role. Teď jsme s Petrou Bučkovou, fantastickou herečkou, hráli ve Voticích. Já hraju hlavní figuru kluka, protože je to knížka pro děti, jmenuje se Dračí polívka. A Petra kolem mě hraje sedmnáct rolí. Střídá to a pro diváky je to neuvěřitelné.

Mimochodem, dneska to vidíte i v současné dramatice. Jak často se na jevišti adaptují knihy, beletrie. Máte Hanu, Bílou Vodu, všechno se dramatizuje. Často tam bývá vypravěč, který vede děj, a herci střídají postavy.

Kolik knih jste za tu dobu v rámci Listování uvedli?

Měli jsme sto třicátou devátou premiéru. Vždycky udržujeme na turné čtyři, pět titulů. Teď hrajeme obrovskou klasiku Arnošta Lustiga v rámci jeho nedožité stovky. Je to starší představení, tehdy ještě Arnošt žil a viděl ho. Teď jsme ho po letech vrátili a je to samozřejmě velmi náročné téma.

O kterou Lustigovu knihu jde?

Láska a tělo. Jeho míň známá věc. Popravdě si myslím, že lidi jsou hodně zaskočení, jak je to intimní. Je to hodně drsný.

Takže představení až od osmnácti let?

Neříkáme to, naštěstí lidi chodí. Ale často rádi přicházíme s tím, že těm lidem chceme přinést nějaké téma a zároveň je pobavit. Samozřejmě s Arnoštem je to těžší.

Při svých cestách s Listováním navštěvujete i místní podniky, bistra, kavárny. Říká se, že v Česku mizí hospody. Je to skutečně tak?

Určitě. Celé se to trošku „redesignuje“, protože – myslím - v gastronomii upadá večerní život. Naopak se naplňuje tím dopoledním, kávovým, kavárenským. Určitě si pamatujete dobu, kdy jakmile někdo veřejně řekl „jdu ven snídat“, podívali se na něj jako na nějakého „buržousta“: „To si děláš srandu!“ Dneska jsou to pracovní snídaně, schůzky, lidi tam pracují na počítači. Hodně se to přelilo. A samozřejmě klesá konzumace alkoholu, což gastronomii docela dost ovlivňuje.

Myslíte si, že se gastropodniky přizpůsobily změně životního stylu, nebo je to naopak? Lidé mění životní styl podle podniků, které navštěvují?

To je logická adaptace. Bylo zajímavé sledovat, jak podniky reagovaly na covidová nařízení nebo energetickou krizi. Do toho se celou dobu vleče personální krize. Byla doba, kdy hospodský měl na ulici dvacet zájemců o práci. Dneska je to úplně jinak. Takže se vyvíjejí nové, jednodušší koncepty.

Ale máte pravdu, ubývá něčeho, čemu se říká hospoda. O to je větší příležitost otevřít něco jako hostinec, což považuju za něco jiného. Může stát na klasice, tradici, ale zároveň musí být v roce 2026.

Takže už žádná zaplivaná „čtyřka“?

Tak třeba Bistro Čtyřka v Novém Městě na Moravě vypadá úplně jinak, než si představujeme, když slyšíme slovo „čtyřka“. Je to mimochodem naprosto skvělá adresa.

Pozorujete při svých cestách, že by lidé méně utráceli?

Děje se to. V gastronomii klesly tržby. Když vám něco v nákladech zdražilo ze stovky na sto padesát, tak vy jste nemohl zvednout cenu z tisícovky na patnáct set, ale třeba jenom na třináct set. To znamená, že nemáte tak velký zisk, ale zároveň zákazník vnímá, že je to o tři sta korun dražší. A v tu chvíli si víc vybírá, méně utrácí.

A opět se vracíme k poklesu konzumace alkoholu, což dělá pro večerní tržby poměrně podstatnou položku. Zvlášť v českém DNA, protože víme, že jako konzumenti jsme rozhodně byli dobří.

A o tom s vámi mluví provozovatelé hospod a bister, když je navštěvujete?

Mluví. Je zvláštní, že já tady o tom chytračím z pozice herce, který jezdí s „knížkami“, ale pro mě je to obsese a koníček. Opravdu tím hodně žiju. Mám tři gastronomické podcasty, tam si mi chodí stěžovat. A já jenom ty jejich „hospodský kecy“ posouvám k vám.

Měli bychom už zmínit vaši aplikaci Gastromapa Lukáše Hejlíka. Co se stane, když tam doporučíte nějakou restauraci, bistro nebo kavárnu?

Umí se stát dost. Zrovna předevčírem mě označovali z Hodonína, dávali „storíčko“ na Instagram: „Hejlíkův efekt, 11:26, vyprodáno.“ To byla pekárna. Mimochodem řemeslné pekárny mají dneska neuvěřitelný boom. To je taky změna. Takovéhle podniky se otevírají víc než hospody.

Na druhou stranu ve vší skromnosti můžu říct, že pokud bych napsal o novém podniku v Praze na Smíchově, tak se zas tak moc nestane. V Praze je výběr takový, že zásah rozhodně nemám tak velký jako v regionech. Kdybych se chtěl za něco pochválit, tak je to objevování podniků v regionech. Když jdu třeba někam na Hodonínsku, Hodonínský deník napíše: „Hejlík pochválil pekárnu.“

A už je to událost.

A je to další kulminační efekt. Takže se opravdu může stát, že mají vyprodáno - a nemají co prodávat. Což považuju za dobrou známku.

Když dneska vstoupíte do restaurace nebo kavárny, zbystří personál? „Hele, je tu Hejlík.“ Mimochodem – je vám to jako hostovi příjemné?

To je různé. Předevčírem jsem vlezl do kavárny v Ostravě, která se jmenovala Damn Fine Coffee (v překladu ‚Sakra dobrý kafe‘, pozn. red.). Byla to kancelářská budova, kde v přízemí fungovalo takové bistro, kavárna pro tu budovu. A pán říkal: „Vy mi dáváte, pane Hejlíku, přijdete dneska, když zrovna nemám kávu.“ Byl z toho fakt špatnej.

Jak to dopadlo?

Já piju filtrovanou kávu a on mi ji neudělal, protože na to neměl zrno. Řekl správně: „Já vám ji můžu udělat z téhle kávy, ale vy sám dobře víte, že nebude dobrá.“ Říkám: „Máte pravdu.“

A napsal jste pak o té kavárně do Gastromapy?

Ne, vymlčel jsem to. Já těm podnikům nechodím škodit. Předávám to, aby to bylo k dobru, abych jim pomáhal, nekomplikoval to.

Takže špatné znamení pro restauraci nebo kavárnu je, když nic nenapíšete?

Přesně tak. Jednou jsem měl rozhovor v DVTV a psal tam pán: „To není pravda, Hejlík se nechává zaplatit. U nás byl a nikde to není.“ Já říkám: „Buďte rád.“

Jak dlouho vlastně už Gastromapu provozujete? Dvacet let?

Tolik ne, čtrnáct let určitě.

A kolik podniků jste za tu dobu doporučil?

V aplikaci je jich téměř dva tisíce. Navštívil jsem jich samozřejmě mnohem víc, ale dva tisíce jsem jich tam umístil.

Už jste někdy něco doporučil a pak toho litoval?

Stává se to. Něco i takzvaně, a opět potichu, z té aplikace odstraním. Zrovna nedávno jsme seděli s kamarádem v Hodoníně na večeři v místě, které jsem dřív dal do Gastromapy a říkám: „Tady to není dobrý. Tak teď ti ukážu, jak je smažu.“ V tom městě se otevřelo asi šest nových podniků a ty je za ty roky prostě přeskočily. I to je důležité.

Když to shrneme: negativní recenzi od vás čekat nemáme, protože to není účel Gastromapy.

Není. Já vážně nechci být ten, kdo podnikům škodí. Samozřejmě slyšíte z řad profesionálních gastronomů: „Ježišmarjá, herci nám začali psát o gastronomii.“ Oni nelibě vnímají i ten influencerský trend. Já jim docela rozumím. Ale já od začátku - na tom se nic nezměnilo – za sebe vždycky zaplatím. A jediné, co můžu udělat, abych ten podnik posoudil, je neříkat o sobě, že přijdu. To je nejdůležitější.

Takže tím spíš personál překvapíte ve chvíli, kdy vstoupíte do lokálu.

V Bruntále se mi jednou stalo, že slečna říká: „Ty vole, Hejlík přijde v pondělí ráno! Tak to jsem teda nečekala.“

A dopadlo to…?

Dobře. Mám je nejenom v aplikaci, mám je i v knížce.

Čeho si vlastně při návštěvě podniku všímáte?

Tak třeba tady nedaleko je bistro, které se jmenuje Elpida Stará škola. Skvělý projekt, začleňuje seniory, takže vás tam doslova bude obsluhovat baristka babička a polévku vám přinese dědeček. Mají skvělou nabídku, kterou s nimi konzultují profesionálové, ti je zaučili. Tomu říkám skvělý koncept.

Když přijdu do hostince, který nabízí českou klasiku, k tomu hezky čepujou pivo a dávají jídlo, které se k pivu hodí, je to pro mě taky pochopitelný koncept. Pokud je to mladá kavárna, lidi tam pracují, fotí si to na Instagram, taky pochopitelný koncept.

Pro mě je důležité pochopit, co se mi někdo snaží nabídnout. Aby to nebylo jako v divadle, když přijdete - a první hodinu nechápete, co to hrajou, jak to hrajou, je to divný. Myslím si, že u gastronomie je dobré říct, že jde o „stravitelný“ koncept. Chci pochopit, co se mi snaží prodat. A pak za to moc rád zaplatím.

Gastronomie je vaším velkým koníčkem už řadu let…

…doslova, v podstatě jediným.

Dneska je to ale taky podnikání, ne?

Jo. Já tady sice říkám, že si za sebe platím, ale do toho jsem vydal čtyři knížky, které se mi velmi dobře prodávaly. Ty podniky v nich nebyly za úplatu, ale za to, že jsem věřil, že se ty knížky budou dobře prodávat, což se stalo. Aplikaci mi lidi můžou podpořit.

Řeknu zcela upřímně, že jsem si v tom vybudoval nějaké jméno a na základě toho mám placená partnerství. Snažím se jich mít málo, ale za dobrých podmínek a aby to bylo doslova partnerství víc než influencerství. Aby mi partneři pomáhali vytvářet projekty, které bych si sám nemohl zaplatit. Aby díky té spolupráci vzniklo něco, co by normálně nebylo. Třeba televizní pořad.

Znamená to, že každý den, při svých cestách po republice, cíleně navštívíte několik podniků?

Dneska jsem byl podruhé v kavárně ve Voticích, která se jmenuje Kofein. Mám je v aplikaci a musím říct, že to bylo lepší než poprvé. Dneska fantastická filtrovaná káva. Teď jsem ještě na Smíchově stihnul vietnamské „pho“, to je tady vůbec nejlepší v České republice. Mimochodem, „pho“ je v současnosti nejprodávanější česká polévka.

Takže žádná gulášovka?

Takhle jsme na tom daleko. A pak že Česko není kosmopolitní.

Když už tak můžete srovnávat, jaké kuchyně jsou dnes v Česku na vzestupu a co ustupuje?

No, mezinárodní kuchyně nám pořád chybí. My jsme docela usedlí. Asie je pro nás už objevená exotika a dobře fungující. Itálie má pořád svoje vlny, kdy se zase vrací. Teď zrovna docela dost. Neapolská pizza je teď největší trend. A v Brandýse nad Labem, kam dneska jedeme hrát, je taky skvělá neapolská pizzerie. Naopak francouzská kuchyně, ta nejslavnější, ustoupila.

A když se podíváte na jídelní lístky českých restaurací? Co z nich za poslední roky zmizelo?

Už je to dál než jenom vepřová panenka s fazolovým luskem. Už se to mění se sezonou. Začalo to svatomartinskou husou. Dneska kdyby gastronomické zařízení neudělalo svatomartinské menu, tak neexistuje. Trh si to žádá. Stalo se to s dýní, jahodami, chřestem… Máte Valentýn, Vánoce, Silvestr, Velikonoce…

Takže co do pestrosti nabídky si zákazníci nemají na co stěžovat.

Ne. Standard šel tak nahoru, že už nemůžete nabízet jen dobré jídlo nebo pití, ale musíte k tomu přidávat dobrý servis, což je pořád ta nejbolavější noha české gastronomie. A ideálně všechno trošku prodávat do jisté zážitkovosti: Speciální věc jenom pro dnešek. Řízkové hody tenhle víkend… Udělat z toho výjimečný zážitek, nebo jak se dneska rádo říká, „pop-up“.

Chápu, že zvlášť ti tradiční hostinští jsou z toho šílení, že jim z toho může bouchnout hlava. Do toho přišly sociální sítě, kde se musí nějak prezentovat. Je to pro ně velká výzva.

Pane Hejlíku, mluvili jsme o Listování a Gastromapě, ale pojďme připomenout, že vy jste vystudoval herectví. Hrál jste v divadlech, například v Českých Budějovicích nebo v Brně…

V Budějovicích jsem začínal. Šli jsme tam po škole a ten důvod je čistě prozaický. Tehdy nám někdo říkal: „Hele, jděte do Budějic, tam hledají dva vysoký kluky.“ A my s kamarádem Pavlem Oubramem máme přes sto devadesát centimetrů, a ještě jsme k tomu snad měli talent, tak nás vzali.

Pak jste ale odešel do Brna.

Pavel v Budějovicích zůstal. To je můj parťák i z Listování, s ním jsem ho založil. Mě vydraftoval Zdeněk Černík z Městského divadla Brno, který tam režíroval Její pastorkyňu. Dostal jsem krásnou roli Laca výměnou za to, že on chtěl, aby Kostelničku hrála určitá herečka. Umělecký šéf mu tehdy řekl: „Dobře, a když ti dáme tuhle Kostelničku, dostaneš na Laca tohohle pařeza.“ A to jsem byl já.

A tak vás dostali do Brna. Už je to ale pár let, co v Brně nehrajete. Mezitím jste se také proslavil před televizním publikem, třeba v Ordinaci v růžové zahradě. Ale pak jste se vydal úplně jinou cestou. Kdy jste si vlastně řekl, že nechcete být hercem, který čeká, jestli mu někdo nabídne roli?

Tohle se teďka zase trošku mění, protože se docela hodně vracím k natáčení. Teď jde do kin film, kde mám jednu z hlavních rolí. Je nás tam pět tátů na výletě s dětmi (film Expedice Galejník, režie: Zuzana Marianková, premiéra v lednu 2027, pozn. red.). A dostal jsem další hlavní roli, kde jsme jenom s jednou herečkou hodinu a půl. Drama. Je to v podstatě jenom hádka v kuchyni.

Takže další film?

Ano. Budeme ho natáčet v únoru nebo březnu. Je to velmi intenzivní projekt, na který jsem se připravoval asi pět týdnů. Na kamerových zkouškách jsem dával třicet stránek textu. Strašně mi záleželo na tom, abych to dal.

To je tedy pořádná porce.

Ale mě to baví. Hrál jsem i v seriálu Terapie, který byl tehdy velmi intenzivní. S Karlem Rodenem jsme tam měli pětadvacetiminutové dialogy. Naučil jsem se to celé nazpaměť. Bylo to hodně divadelní, i když to tak nemělo působit.

Vyprávěl mi režisér seriálu Petr Zelenka, když byl hostem Galerie osobností, že Karel Roden míval naslouchátko, takže se to nemusel všechno učit.

O tom jsou slavné historky. To naslouchátko nám strašně ulehčilo práci. Někdo se nad tím pohorší, ale Karel Roden byl devadesát dnů v ateliéru. Devadesát dnů! Jemu jako psychoterapeutovi se tam střídali ti klienti. My jsme přicházeli připravení, nadupaní, ale on tam žil. Pro něj to bylo jako ty dnešní reality show, jak někoho odvezou na ostrov. Byl to opravdu velmi intenzivní zážitek.

Vraťme se ale k filmu, který vás teprve čeká, ta hodinu a půl dlouhá hádka v kuchyni. Co je to za projekt?

Je to moc hezky napsané. Vztahová záležitost. Já jsem fanoušek Scén z manželského života, kde se díváte na dva herce, partnery, kteří padesát minut hrajou. Ten příběh je natolik oslnivý, že vás baví se na ně dívat. Tenhle film dělá debutant Marek Jarkovský. Moc se mi líbí to nasazení, které tomu dávají. Cítil jsem, že bych v tom hrozně chtěl hrát.

Proto tak důkladná příprava na kamerové zkoušky?

Těch třicet stran textu nebyl požadavek, ale já chtěl ukázat, že to umím. Nejenom že o to stojím. Nedávno jsem slyšel rozhovor s Václavem Koptou, který říkal, jak herci nemají rádi kamerové zkoušky. Bereme je jako ponižující věc a občas to dáváme najevo. Já si říkal: „Ty jo, to je vlastně pravda. Já sám to dělám.“

Dáváte producentům nebo režisérům najevo, že by vás měli obsadit rovnou?

To je takové to: „Tak chcete mě, nebo ne?“ A nějak to ve mně zarezonovalo. Václav Kopta říkal: „Přece když už tě chtěj a chtěj ti dát tu práci, tak ale potřebujou vidět nejenom, jestli to umíš zahrát, ale jestli funguješ s tou partnerkou nebo partnerem vedle sebe. Tak jim taky věnuj kus svého času a připrav se.“

Říkám: „Má pravdu.“ Od té doby, kdykoliv někam jdu, tak se fakt dobře připravím. Včera jsem byl na kamerovkách na další velkou roli a bylo to příjemný. Režisér se mnou pracoval, zkoušeli jsme to šestkrát z různých úhlů…

Ale co se to ve vašem životě děje? Já jsem si tady připravil otázky, jak jste se herectví vzdálil, abyste byl svobodnější a nemusel čekat na role. A vy mi teď vyprávíte o filmech, kamerových zkouškách. A přitom jezdíte se sedmi představeními Listování denně. Jak se to vůbec všechno dá stihnout?

Já bych nechtěl položit všechny ty projekty, jako je Listování, Gastromapa, podcastování. Toho mám hromadu. Teď jsme natáčeli film, o kterém jsem mluvil. Expedice Galejník. Pět tatínků a šest dětí jede každý rok do Beskyd. Hrál jsem vedle doslova áčkových herců, jako je Standa Majer, Kryštof Hádek, Honza Révai. Byla to pro mě skvělá škola, vidět jejich práci. Kryštof a Standa Majer točí seriály a filmy prakticky celý rok. Všechna čest jejich profesionalitě.

Zároveň jsem si ale říkal: „Tohle bych dokázal jednou za rok.“ Jeden takový intenzivní projekt, dobře. Možná nějaký seriál, kde máte patnáct natáčecích dnů rozprostřených v čase. Ale nechci být zase ten filmový herec, který čeká…

…až mu někdo zavolá a přinese ten bezvadný projekt.

Přesně. Ale asi je nutný říct v nějaké sebereflexi, že jsem si to taky těmi mediálními výkřiky způsobil. Dokonce i včera mi producentka říkala: „Ale vy přece nechcete hrát, ne?“

Proto jsem se vás na to taky ptal. Ale chápu to tak, že se herectví vrací do vašeho života, ale za vašich podmínek.

Přesně. Teď jsem viděl v České televizi dva krásné seriály. Koncentrovaná práce, hezká témata, velmi dobří režiséři. To mě baví.

Váš diář musí být hodně propracovaný, aby se vám do něj vešlo Listování, Gastromapa, natáčení, a ještě rodina. Jak to zvládáte?

Snažím se, abych mohl být vždycky ve středu odpoledne se synem a všechny soboty měl volné. Abychom mohli být ideálně na chalupě, což je pro mě pořád ten nejlepší odpočinek. A vaření. Docela se to daří. Manželka do toho kalendáře velmi zasahuje, částečně ho vede, což je na jednu stranu kontroverzní a na druhou stranu uklidňující.

Takže vám manželka dává „vycházky“ na vaše projekty a cesty po Česku?

Tak. Plus má patnáct procent z dnešních votických představení. To na začátku vypadalo jako dobrý tah, ale pak jsem si řekl: „Zas tak chytré to nebylo. Já jsem dneska nechtěl být ve Voticích.“ Ne, dělám si legraci. Občas, když nás posílá na Ostravsko, do Karviné, říkám: „Verunko, proč tam jedem?“

Takže manželka je v tomhle směru vaší manažerkou.

Manažerka, přesně tak.

Už jsme to zmínili, dneska jste hrál čtyřikrát ve Voticích, pak vás ještě čekají další tři místa. Jak se dokážete pokaždé znovu dostat do toho správného rozpoložení?

Docela dobře. Mám tam lidi z divadel, Petru Bučkovou, Alana Novotného z Městského divadla Brno, herce z Jihočeského divadla i z pražských divadel. A oni říkají: „To je neuvěřitelně osvěžující projekt.“ Člověk přijde, není na nic čas, musí na to skočit. Je to extrémní energetický výdej, protože jste tam celou dobu, neschováváte se do žádného portálu. V těch prostorech, kde hrajeme, ani žádné portály nejsou.

Jedete pro ty děcka, máte tam sto třicet dětí, často v tělocvičně pod basketbalovým košem. Mně táhne na padesát - a musím je bavit. To je neuvěřitelné. Někdo říká: „Máš to furt zapotřebí?“ Říkám: „Nemám, ale zároveň mě tohle udržuje v kondici.“

Řekl bych, že váš život je docela zrychlený. Co myslíte?

Jo, určitě. Nemám stanovenou diagnózu, ale každý, kdo mě zná, asi ví, že jsem proaktivnější typ. A mám to rád. Já jsem mluvil o volné sobotě, ale to znamená, že budu po té chalupě stejně bloumat, něco zametat, hrabat… Já když jdu do přírody, jak se říká „vyčistit hlavu“, tak si ji nejdu vyčistit - já u toho poslouchám podcasty.

Ale zrychleně, předpokládám.

Jasně, abych jich stihl víc. Někdo mi říká: „Ale to je strašný.“ Já říkám: „Já vím, ale mně to tak vyhovuje.“ Já si potom nepřipadám unavený. Pro mě je to forma odpočinku.

Prý jste ale měl období, kdy jste žil s rodinou na venkově. Dokonce jste snad chovali i ovce. Jak se u toho takhle hyperaktivní člověk cítil?

To je diametrálně jinde. Nevydrželo to. Ale ve výsledku to hodně překlopil pracovní život. Tehdy jsem začal natáčet jeden z prvních nekonečných seriálů a najednou jsem z té naší chalupy u Brna každý den dojížděl do Prahy. A to řízení mě doslova vyřídilo. Bylo to v době před internetem. Mimochodem, to zní opravdu už historicky… Tehdy jsme si naše alternativní přístupy k rodičovství překládali z rakouských příruček. Abych ukázal, jak moc jsme alternativní.

A tam jste si přečetl, že by bylo dobré odejít na venkov za ovcemi?

To úplně ne, ale byl to takový směr. Často máte herce nebo umělce, kteří se takzvaně izolují na nějaký statek, někam pryč od ostatních. Přitom ale ve výsledku dělají práci pro lidi. Pak stejně musí dojíždět do města, do divadla, trávit čas v zácpách - a s těmi lidmi pracovat.

Když vás tak poslouchám, říkám si, jestli vůbec někdy plánujete zpomalit.

Za tu řadu let a několik životních kotrmelců už víte, kdy začíná být něčeho moc. Já jsem člověk projektový, ale s některými projekty jsem se taky uměl rozloučit. A všem určuju nějakou konečnost. Všechny mé knížky nebo podcasty se jmenujou číslem, takže vím, že to k něčemu táhnu. A pak radši zakládám něco nového. Je strašně osvěžující vědět, že to má nějakou konečnost. I Listování.

I Listování tedy může jednou skončit?

I Listování. Vždycky máme prázdniny, fakt dva měsíce volno. Na chalupě nebo na dovolených, kdy stejně jezdím po Česku, přemýšlím: Opravdu to zase budeme ten rok dělat? Opravdu zase budeme vstávat do škol a jezdit? A zase se to děje.

Takže se po každých prázdninách musíte trochu přemlouvat?

Protože mám to dlouhý volno, říkám si: Zvládnu to ještě? Nebudou se nám ty děti smát? Bude to ještě fungovat, bude jim to něco dávat? Ale pak vidíte představení, jako dneska ve Voticích, kde to třetí třídu zvedalo ze židlí, jak s tím úplně šli.

Koneckonců Petra Bučková, která natáčí, hraje v divadle, dostává ceny, je uznávaná herečka, mi říkala: „Já s tebou chci jezdit hlavně ta školní představení. Já nikdy necítím víc sebenaplnění, než když vidím, že jsem tady ovlivnila sto dětí v tom, že je čtení knížky pětačtyřicet minut baví, vtáhne je příběh a úplně se do toho ponoří.“

Dokážete jim, že zahraná knížka může obstát i v době, kdy se jejich pozornost zkracuje. Fakt to funguje. Jinak bychom to nedělali.

Až se jednou budete ohlížet, čím byste se chtěl nejvíc zapsat? Jako herec, který má za sebou skvělé role, jako člověk, který naučil lidi přemýšlet nad gastronomií, nebo jako ten, který je naučil jinak číst knížky?

Asi kdybych si to měl nějak žebříčkově ohodnotit. Myslím si, že Listování je to nejlepší, co jsem kdy vymyslel. A že opravdu každému, kdo to viděl, to nějak občerstvilo život. Pokud lidem pomáhám dobře se zorientovat, hlavně na cestách po Česku… Tady nejde o to lidem z Břeclavi doporučovat podniky z Břeclavi. Ale když se pohybujete po Česku, a nedejbože – a to je můj cíl – je i třeba nasměrovat k tomu, aby se po tom Česku hýbali, tak hurá.

To jsou asi mé dva největší projekty. Když u toho občas něco hezkého natočím, těší mě to. Mám za sebou třeba seriál Terapie, to jsou věci, které už si dáváte na vizitku. Je to hezké, ale zároveň je to projekt, se kterým se pak rozloučíte, hezky na něj vzpomínáte a jdete dál. Herectví je pro mě určitě v životě důležité, ale jestli se někdy budu hrdě bít do prsou, tak za Listování a za Gastromapu.

Tak ať vás to všechno dál baví a ať se třeba někdy zase vrátíte k ovcím na venkov.

Děkuju. Kdykoliv projíždím Českem a někde jsou na stráni ovce, tak si řeknu: „Kde já mohl bejt? I tady jsem mohl bejt.“ Dobře, že jsem se jich zbavil. Děkuju moc za pozvání.