Článek
Německý bulvární deník Bild zveřejnil čtyřstránkovou reportáž, ve které potvrdil, že dokumenty nalezené ve Francii, Německu a USA dokazují, že Reichmannova rodina využívala ve spolupráci s nacisty ruské občany a francouzské válečné zajatce na nucenou práci.
Rodinný mluvčí Peter Harf zjištění Bildu s odkazem na interní vyšetřování rodiny potvrdil.
„Je to pravda, Reimann senior i jeho syn byli vinni, patřili do vězění,“ dodal Harf.
Reimann starší zemřel v roce 1954 a jeho syn potom v roce 1984. Ani jeden o spolupráci s nacisty po konci druhé světové války nemluvili a jejich potomci si mysleli, že veškeré informace vyšly najevo v roce 1978. Po objevení dalších rodinných dokumentů však mladší generace Reimannových potomků začala zpochybňovat dosavadní zjištění a v roce 2014 se obrátila na odborníky na historii z Mnichovské univerzity.
Experti výsledky svého výzkumu dodali Reimannovým i jejich mluvčímu pár týdnů před reportáží v Bildu.
„Všichni jsme se styděli, tohle nemůže být odbyto. Ty zločiny jsou nechutné,“ komentoval zjištění Harf.
Potomci Alberta Reimanna a jeho syna, kteří vlastní značné podíly ve firmách jako Krispy Kreme Doughnuts, Panera Bread, Pret nebo Manger plánují darovat na základě těchto zjištění 10 milionů eur (257,5 milionu korun) na zatím nespecifikovanou charitu. Po dokončení výzkumu Mnichovskou univerzitou rodina plánuje výsledky zpřístupnit i veřejnosti.
Deník Bild také napsal, že Reimannovi podporovali SS i před jejich nástupem k moci. Za druhé světové války rovněž rodina využívala nucenou pracovní sílu ve svých průmyslových chemičkách. Kromě ruských občanů vykonávali v jejich podnicích nucené práce i francouzští váleční zajatci, na které si Reimann mladší stěžoval v dochovaném dopise starostovi Ludwigshafenu, že nepracují dostatečně.
Po druhé světové válce byli otec i syn Reimannovi vyšetřováni spojeneckými mocnostmi. Původně jim Francie zakázala nadále vykonávat jejich podnikatelskou činnost, Američani ale rozsudek zvrátili.
Spousta německých podniků přiznala používání otroků a válečných zajatců k nuceným pracím během nacistické éry. V roce 2000 schválila tehdejší německá vláda kompenzační fond ve výši okolo 5,1 miliardy eur, polovina peněz pocházela z firem jako Bayer, Siemens, Deutsche Bank nebo Volkswagen.
