Článek
Na konci kapitoly o jednadvacetiletém Milanu Kunderovi, který 14. března 1950 udal agenta americké CIC Miroslava Dvořáčka, autor knihy „Kundera“ Jan Novák rozvíjí možné tehdejší motivy dnes světoznámého spisovatele. Mohl to být obyčejný strach: tajná policie tehdy vyráběla provokace ve velkém – a když Kunderovi jeho kamarád o Dvořáčkovi v Praze pověděl, mohl to Kundera považovat za jednu z nich. Nebo mohl předpokládat, že neopatrného agenta udá někdo jiný, případně ho policie prostě chytne a Kundera bude mít velký malér, že nic neřekl, ač věděl.
„Je tu však ještě další možnost,“ pokračuje Novák. „Mladík Kundera byl tou dobou podle všeho skutečně horlivým stalinistou, a proto není nemožné, že se do ohlášení a zneškodnění diverzanta přičinlivě zapojil a že na to byl hrdý, že ho udání napumpovala testosteronem zrovna jako Jaromila (hlavní postavu románu Život je jinde, který rovněž udá domnělého nepřítele režimu, pozn. red.), že i Kundera se ten den vznášel na pocitu, že konečně slouží revoluci, doopravdy, už ne jen rozplizle jako lyrický básník, nýbrž konečně, konečně, konečně jako drsný muž činu.“
Takových málo podložených spekulací o Kunderovi a ještě sugestivnějších otázek o jeho životě a tvorbě obsahuje Novákova kniha desítky a dráždí jimi recenzenty.
Přitom – podle Novákova popisu akce Agent s kufrem a jeho zatčení – se málo vycvičený Miroslav Dvořáček choval v Praze při plnění svého tajného poslání tak podivně a neopatrně, že jako pravděpodobnější vypadá (abychom použili způsob argumentace Jana Nováka) Kunderova motivace podnícená strachem.
Vedle nepřeberného množství informací, které Novák nashromáždil, vynesl dlouhou řadu soudů a položil desítky otázek – návodných i nezakrytě podlých. Kdyby se na ně pokusil odpovědět, musel by většinou napsat: nevím, nezjistil jsem, nedá se ověřit.
Ale autorská metoda je to vlastně účinná – nenechá čtenáře v klidu, ať už je Kunderovým obhájcem, prokurátorem nebo lhostejným pozorovatelem procesu.
Jak by dopadl pod palbou stejné metody sám Jan Novák a jeho objemný svazek „Kundera – Český život a doba“?
Ernest Hemingway o své útlé novele (něco přes sto stran) Stařec a moře řekl, že mohla mít i přes tisíc stran. Spisovatel znal všechny lidi ze starcovy rybářské vesnice, jejich životy, věděl skoro všechno o moři, o lovu ryb, na stejném místě harpunoval velrybu dlouhou šedesát stop… „A to všechno jsem vynechal,“ poznamenal autor strhujícího příběhu, mistrovského díla světové literatury.
Novák nevynechal nic.
Co vedlo zkušeného spisovatele k evidentnímu omylu, že tam „dal všechno“, co zjistil, nashromáždil, vyfabuloval? Byla zášť vůči Kunderovi taková, že ztratil míru? A co dělali skvělí redaktoři Špirit a Onufer ze skvělých vydavatelství Argo a Paseka, když jim Novák ten obří nesourodý text přinesl?
Řekli si všichni, že čím větší špalek, tím větší literární událost? Že důkladné PR v chatrných recenzentských vodách zastře skutečnost, jak jsou ty stovky stran slabé?
„Stála tahle marketingová kampaň za to?“ řečeno slovy Jana Nováka z kapitoly (velmi dobré) o tom, jak si Kundera neuvěřitelně vylhal některé pasáže svého života v rozhovoru s Philipem Rothem pro Le Monde…
A nejde Novákovi úplně o totéž, co vyčítá na mnoha stranách svému objektu slovy „Nestojí finanční ohledy již od mládí u kolébky Kunderovy tvorby?“ Nejde tedy všem hlavně o to na Kunderovi vydělat balík?
Proč se spisovatel Novák pouští na desítkách stran do amatérských recenzí Kunderových děl, s nimiž by ho vyhodil každý slušný středoškolský učitel češtiny?
Proč uráží lidi, kteří Kunderu četli a promysleli, tu dobu žili, nebo studovali dokumentární texty (jako třeba protokol ze IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů z června 1967), znají zásadní osobní svědectví (Celý život Jana Zábrany) případně kvalitní odborné studie (čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945-1980 Pavla Janáčka a spol.)?
Je to ztráta soudnosti, na kterou ho redaktoři neupozornili, nebo účelové hledání jakékoliv hole, kterou je možné psa bít?
Anebo už je všechno to zjednodušení a chatrnost narafičeno na cizí trhy a zisky z nich? Jak je pak ale možné, že v knize chybí aspoň základní pasáže o aktérech pražského jara, o Státní bezpečnosti, o Pomocných technických praporech a dalších důležitých jevech, bez nichž nemá čtenář v Německu, Francii, Jižní Americe šanci pochopit kontext a smysl jednání Milana Kundery? Jaký rarach Novákovi napovídá, aby se dopustil malého podvodu i na (případných) čtenářích v zahraničí?
Proč Novák nazval knihu zavádějícími slovy – když už rovnou nepoužijeme slovo lživými – „Kundera – Český život a doba“, když to o žádném českém životě a době nic souvislého neříká? Proč nezvolil pravdivý název Zajímavé i nudné střípky z literárního provozu v letech 1945 až 1975 a něco málo o Kunderovi?
Proč nenapsal Novák jemu žánrově bližší životopisný román, ale životopisný guláš? Zdála se mu suma nashromážděných informací natolik rozsáhlá, cenná a románem celkově nevyužitelná, nebo se prostě lekl, že by jeho text byl porovnáván s romány samotného Milana Kundery? A že by skončil směšně?
„A tak není těžké si představit“, jak Kunderu namíchla jedna recenze, „podle mého názoru“ Kundera reagoval právě takto, „mně se zdá jasné“, že Kundera přecitlivělý na jakoukoliv kritiku se i po letech snaží zvrátit kritické přijetí jednoho jeho díla, „tohle je sice jenom moje biografická hypotéza“, ale Kundera se seznámil se svojí budoucí ženou jinde, „já bych se vsadil“, „je to pocit, který znám“, „spíš bych řekl“, „na poslední otázku mám jen hypotetickou odpověď, ale řekl bych“… a následuje autoritativní tvrzení o Kunderovi, vždy kritické. To je způsob, jakým Novák argumentuje, to je způsob zdrojování, s nímž by neobstál ani v prvním ročníku žurnalistiky, kde se učí psát zprávy nanečisto, natož v knize, která má podobu textu vytesaného do žuly. Kde se to v něm bere? A kde je dno?
Jak je možné, že se Novák nezastavil (a nezastavili ho ani ve vydavatelství), když se jal interpretovat esej Návrat svůdce aneb Donchuanismus Ivo Pondělíčka, Kunderova přítele a Novákova důležitého zdroje informací a spekulací, a navádí čtenáře, aby si udělal závěr, že Kundera byl homosexuál (třeba jen latentní)? Protože je to výborný motiv do internetových titulků?
Kde v sobě autor těch 896 stran za 798 korun hledal novou a novou otrlost ke kladení všech těch nejapných, ničím nepodložených otázek? Jak mohl napsat větu: „Je otázkou, co Kundera při koncipování svého projevu kouřil.“ Jak je možné, že nezačal být po pár stranách sám sobě odporný?
Totiž – vymýšlení potměšilých a zlých otázek není vůbec pěkná práce. Takže už jen poslední:
Nelituje už pan spisovatel Novák, že věnoval čtyři roky života knize, která není ani ryba (román jako Zatím dobrý), ani rak (seriózní studie o Kunderovi)? Kterou mu rozhledění kritici ztrhali? A po jejímž přečtení musí soudný čtenář získat sympatie právě pro autora Žertu, který se nesčetným více či méně neférovým útokům Jana Nováka nebrání – a ani k tomu nedostal příležitost? A autor knihy dopadá jen jako umanutý nespravedlivý soudce jdoucí přes mrtvoly po slávě a penězích?
Když se už už zdá, že dá Kunderovi aspoň formálně šanci se hájit – potkají se náhodou v Paříži na ulici – Novák se autorovi Nesmrtelnosti, doprovázenému manželkou Věrou na zdravotní procházce, nakonec vyhne s pochybným vysvětlením, že už to možná není ten Kundera, neb všechno řídí jeho paní… Není ta poslední scéna knihy jen Novákův trik, jak za ohleduplnost ke starci skrýt vlastní bezednou zbabělost?
