Trpišovský: Potřeboval bych knoflík, který by mi v hlavě vypnul fotbal

Jindřich Trpišovský rozebral, jak se mistrovský tým dával po sérii mnoha odchodů dohromady, věnoval se otázce, jak do něj zapojuje mladé hráče. A prozradil také, kdo jediný ho dokáže alespoň na chvíli odehnat od myšlenek na fotbal.

Gratuluji k titulu a rovnou se zeptám: Jaké pocity teď ve vás převládají?

Musím říct, že se nám ulevilo. A asi víc než před rokem. Loni jsme udělali titul a z týmu začali hráči odcházet. V létě, v průběhu sezony, pak i v zimě. Šel jsem teď zrovna kolem zdi, kde jsou jména všech hráčů z toho kádru. A napočítal jsem, že z kádru, který slavil titul před rokem, tady schází 19 lidí. Ty odchody byly veliké a nikdo nevěděl, co to s mužstvem udělá. A nám se podařilo titul obhájit. Druhá věc je, že jsme už loni věděli, že hrajeme o devatenáctý klubový titul a že pak budeme případně strašně blízko tomu dvacátému, který znamená dvě hvězdy na dresu. A teď, když jsme se blížili naplnění toho snu, věděli jsme, že jsme blízko, tak nám i proto možná ztěžkly nohy. Tím, jak jsme byli blízko obhajobě i tomu cíli se dvěma hvězdami, který jsem já osobně nosil v hlavě už přes dva roky.

Začátek jarní části byl pro Slavii opravdu komplikovaný. A říkám si, když se nedařilo, když se prohrávalo, na což Slavia nebyla na podzim zvyklá, jestli přece jenom nepřišlo určité znejistění, i třeba uvnitř realizačního týmu. Ve smyslu: Děláme všechno dobře? A podařilo se všechno, co jsme chtěli, najdeme příčinu, proč to nejde?

Už přeci jen máme něco za sebou, v lize nebo evropských pohárech. Sami sobě a svojí práci jsme tedy věřili. Nezmatkovali jsme viděli jsme, že to nějakou dobu bude trvat. Odešli nejen kvalitní hráči, ale i vůdčí osobnosti, které v klíčových momentech rozhodují, třeba když se nedaří na hřišti soupeře. Zápas na Bohemce byl těžký, vyrovnaný, my jsme najednou dostali v 70. minutě vlastně gól z první nebezpečné situace a prohráli jsme 0:1. Možná, že kdyby ten zápas dopadl jinak, byl by i celý ten začátek jara jiný. Po výhře nad Opavou následoval výjezd na Slovácko, 2:0 pro domácí, to byla rána pro ty, kteří měli nahrazovat kluky, co odešli. Nejen výkonnostně, ale i ohledně vůdcovství a mentality. A prostě to chvíli trvalo, než se ti noví hráči srovnají se Slavií a tlakem ve velkoklubu. S tím, že je prostě rozdíl přijet třeba na Slovácko v barvách klubu, kde hráli předtím, nebo v dresu Slavie. Ti hráči jsou na něco zvyklí, ale ve Slavii je to trochu jinak. Někam přijedeš, tam plný stadion, soupeř má v uvozovkách krvavé oči. A tak. Hráči, kteří jsou tu už delší dobu, už jsou zvyklí, že jsou zodpovědní i za chod kabiny. V době, kdy se vám nedaří nebo jste pod tlakem, tak se ukazují ti skuteční lídři. Tam jsme potřebovali, aby se k nim ti hráči vyprofilovali, to chvíli trvalo.

No, a to mě právě zajímá, ta psychologická stránka věci. Ono je něco jiného jen tak o tom přemýšlet v trenérském kroužku, že z tohohle kluka by mohla být osobnost, ten by mohl vyrůst, ten by mohl za chvilku šéfovat týmu… ale druhá věc je dostat to z nich. Nechali jste to úplně na přirozenou cestu anebo jste to uměle nakládali na ty typy, které jste si vybrali?

Od každýho trošku. Pomohla nám volba kapitánů. Volilo je mužstvo ve spolupráci s námi trenéry. A padlo to na Honzu Bořila, potažmo na něj v trojici s Ondrou Kúdelou a Standou Teclem, tam vidím klíč k tomu, že jsme to zvládli. Hodně se uvažovalo také o Ondrovi Kolářovi, který by si to samozřejmě zasloužil, ať už z hlediska respektu protihráčů nebo toho, co dokázal. Ale my jsme cítili, že kapitána potřebujeme na hřišti, mezi hráči, a ne, aby to byl úplně brankář. Takže myslím si, ta volba nakonec dopadla nejlíp, jak mohla, protože Honza Bořil je prostě hecíř, je to vítěznej typ. Má velkou kuráž a v některých momentech, třeba v derby, kdy jsme prohrávali, dokázal mužstvo strhnout.

Padlo jméno Ondřej Kolář. On už je to s trochou nadsázky už vlastně stoper, spíš než gólman, ne?

Je pravda, že v nějakých zápasech je možná i víc mimo pokutové území než uvnitř, ale náš herní styl to vyžaduje. Když jsme si v zimě lámali hlavu, jak nahradit Tomáše Součka v jedné fázi hry, zjistili jsme krutou realitu. Že opravdu nebude snadné jeho styl hry nahradit. A v koronavirové pauze jsme měli čas spolu s trenéry brankářů nacvičit vše tak, že nás bude v poli opravdu jedenáct. Myslím, že Ondra to zvládnul skvěle a zase se přiblížil o krůček blíž nejlepším evropským gólmanům.

Zeptám se teď na vaše osobní pocity, když vidíte, jak se daří Tomáši Součkovi v posledních týdnech ve West Hamu. Vy jste s ním samozřejmě prožíval už Viktorku Žižkov, Liberec, dá se říct, že jste ho vypiplal, udělal jste z něj velkého hráče. Tak co člověku běží hlavou, když tohle čte? Nebo vidí?

Je to hrozně zajímavý. Shodou okolností mi dneska Tomáš posílal fotku. S Martinem Dúbravkou, oni teď o víkendu hráli proti sobě, West Ham v Newcastlu, tak mi poslal jejich společnou fotku ze hřiště.

Vy jste měl vlastně Martina v Liberci také, že?

Přišel z Dánska, kde byl dvojka. Pak odchytal sezonu v Liberci… A za dva roky už potom byl vlastně v Premier League. Takže teď chytal proti Tomáši Součkovi, to bylo hezký. A když mi přišla jejich společná fotka, uvědomíl jsem si, jak je to zvláštní. Když si člověk pamatuje ty Tomášovy začátky, dneska je to vlastně pět let, co začal s námi na Viktorce Žižkov, po dvou neúspěšných zkouškách ve druhé lize. A my jsme ho chtěli po třech dnech poslat domů, jak byl šílenej… Pak jsme spolu mnohým prošli. A je to zvláštní pocit, jako před dnem, kdy říkám malýmu: Pojď, musíme už jít, za chvíli hraje Tomáš s Arsenalem… Když s tím člověkem něco prožijete, vnitřně to pak vnímáte úplně jinak. Já mám pořád před očima jeho první trénink na umělce v Horních Měcholupech. Bylo to 3. ledna, kdy ho přeskočil výkop od gólmana - a útočník šel kvůli tomu sám na bránu. A dneska Tomáše vidím dávat góly Chelsea a ostatním týmům. Takže o to víc je to u mě umocněné.

Mnohé to asi také vypovídá o charakteru hráče… Vy už samozřejmě musíte uvažovat, co s týmem bude do budoucna, za rok, za dva, takže se zase budou hledat noví hráči, noví adepti. A teď jde o to, jak se dá prozkoumat právě ta charakterová stránka věci, protože bez ní to asi hned tak nepůjde?

Je to hrozně těžký, známe z minulosti spoustu případů, že kolikrát nejde jen o talent a dovednosti. Ale také o to, jestli je hráč schopen srovnat se s konkurencí. Nevyjde mu zápas a už musí přemýšlet, že jsou tam jeden dva, co by mohli hrát místo něj. Kdežto když máte roli lídra v menším či středním klubu, tak vám zápas nevyjde, ale vy víte, že budete hrát dál. Do toho se mnohem skáz naskakuje. Ale to všechno se ukáže jen v tom daném prostředí. Proto se tyhle role snáz přebírají českým hráčům, které znáte, nežli zahraničním. My trenéři tady chodíme na zápasy celej život a známe spoustu lidí. Takže než si hráče pořídíte, tak o něm můžete získat spoustu informací. V zahraničí můžete vidět skvělého hráče, co rozhoduje zápasy a má skvělé dovednosti. Ale nikdy nevíte, jak bude fungovat v tom novém prostředí, v cizím městě, klubu. Já vím, v zahraničí je to běžné, ale Česko je v tomhle pořád specifické. Nedávno jsme tu měli případ hráče, který s tímhle měl obrovský problém. Doma ve své zemi byl v klubu, co hrál čtvrté, páté, šesté místo, on tam byl kapitán a byl nejlepší. Ale za celou dobu, co byl tady, se prostě nesrovnal s tím, že tady není ten nejlepší hráč, co pokaždé hraje a kope standardky. Vždycky je to nejvíc o tom hráči, protože jedna věc je fyzická složka, druhá věc je dovednostní složka a pak je ta třetí, to je ta psychická složka. Nikdy nevíte, jak vlastně zapadne do kolektivu, jestli třeba není konkurentem někoho, kdo je v tom kolektivu oblíbený a ten tým si třeba nepřeje, aby hrál místo toho jejich kamaráda, se kterým už něco zažili. Těch věci je hrozně moc. Takže, aby to všechno do sebe zapadlo, tak to všechno musíte brát v potaz, snažit se získat co nejvíc informací. Ale stoprocentní jistotu stejně nikdy nemáte.

Když se bavíme o blízké budoucnosti, teď s vámi vlastně můžou trénovat třeba i Mick van Buren, Josef Hušbauer, protože jejich soutěže skončily, v Holandsku hodně, hodně brzo, v Drážďanech nedávno, ne úplně úspěšně pro Dynamo. A tak slávistickou veřejnost určitě zajímá a nejenom ji, jak to bude s těmito hráči, jestli mají perspektivu zůstat ve Slavii. Anebo zda se s nimi vlastně nepočítá?

Jsou to naši hráči a rtivá většina z nich půjde s námi do přípravy. Teď je doba, kdy se těžko cokoli plánuje. Jaké soutěže a kdy budou pokračovat. Jestli budou evropské soutěže, které taky pořád být nemusí, nebo nemusí trvat dlouho. Všechno je posunuté, termínovka je nabitější. A to jsme si loni vždycky říkali, jak to máme našlapané, teď to bude ještě složitější. A hraje se až do 20. prosince. Do toho ještě reprezentační pauzy… Určitě budeme potřebovat široký kádr. Před jarem jsme vycházeli z toho, že nás čeká 15 zápasů, proto jsme chtěli aby i další hráči byli vytížení jinde, hráli co nejvíc. A ve finále, kvůli koronaviru, se vracejí rozehraní ještě míň a leckdo v horším psychickém stavu. Každý to má trochu jinak. teď se to srovná a bude to pro všechny stejné, i když oproti jiným sezonám atypické. Poněvadž je vlastně krátké volno, krátká příprava, bude to všechno trošku jinak. Všichni pevně věříme, že už žádné problémy fotbal nezasáhnou, ani v Ćesku, ani v zahraničí. A že se prostě hráči vrátí do přípravy. My teď budeme mít dva týdny volno, pak čtyři týdny vlastní půřipravy. A půjdeme vlastně do nové sezony. Pravda leží na hřišti a my chceme být připravení, potřebujeme široký kár, nevíte, co se může stát, podívejte se, kolik zápasů teď musel za dva měsíce zvládnout se svým užším kádrem třeba Liberec.

Máte v hlavě, kolik lidí by se vám do kádru mělo vejít, aby to bylo optimální? Jak z pohledu vašeho, tak i z hráčského, aby tam prostě nebyli kluci, kteří vědí, že si fakt nezahrajou, že to je nesmysl?

Určitě nějakou představu máme. Ale těch věcí, co se může stát, je prostě hrozně moc. V minulé sezoně na podzim jsme měli tři skvělé útočníky. A za měsíc ani jednoho a stahovali jsme si narychlo z Příbrami Honzu Matouška, který pak hrál evropské poháry. Čili vždycky si něco plánujete - a ono je to pak obvykle trošku jinak. Je to pak pro nás těžké, den před zápasem, když musíte některé hráče poslat na tribunu. To taky každý hráč bere trochu jinak, když je v nominované osmnáctce, byť třeba do zápasu nezasáhne, anebo když se připravujete v modu, že si jdete zatrénovat navíc, a pak jdete na tribunu. To je vždycky citlivé. Pro mě osobně je to nejtěžší rozhodnutí ze všech. Ale my máme hodně taktických tréninků, takže potřebujete, aby i ten, řekněme, váš druhý tým měl kvalitu, když si něco nacvičujete, tak aby tam byli dobří hráči. Když k nám kluci přijdou, říkám jim: Jedna věc je herní vytížení, čas, který strávíš na hřišti. Ale další věc je, že vlastně každý den na tréninku hraješ proti nejlepším fotbalistům v republice. Tu kvalitu potřebujete. Myslím, že to bude podobné jako loni, dvacetičlenný kádr do pole, tři brankáře. Plus jeden mladší hráč, který se bude zaučovat, ale přitom už má kvalitu. Něco podobného se týká čtvrtého brankáře.

Mladší hráči, to je důležité téma. Pořád se bude v Čechách srovnávat Sparta, Slavie, to jinak nejde. Sparťané teď jdou tou cestou, že zabudovali mladé, talentované hráče, ať je to Hložek, Karabec, Drchal… Další mají na hostování a chtějí si je stáhnout samozřejmě do přípravy. Slavia teď s odchovanci tak úspěšná nebyla… Nebo nehráli tolik. Byť nyní se na hřišti objevili Kosek či Červ, tak by mě zajímalo, jaká je ve Slavii nastavená perspektiva práce s vlastními odchovanci. Reprezentační trenér David Holoubek mi říkal, že Slavia má fantastickou devatenáctku.

Je to tak. Když se ohlédneme dozadu, tak před pěti šesti lety byla Slavia v těžké situaci. Nejenom A tým, ale i z mládeže odešlo strašně moc talentovaných hráčů do jiných klubů. Takže ta generace fotbaistů, kterým je dneska devatenáct dvacet let tehdy odešla a dneska ve Slavii nejsou. Teď jdou nahoru ročníky, které se před těmi pěti lety začaly budovat. Někteří mladí kluci s námi trénují, občas děláme tréninky pro mladé hráče, na nich tu kvalitu ukazují. Snažíme se rozhlížet i po mládežnických reprezentacích, po talentovaných hráčích, vhodných pro náš styl, který je trochu atypický. Takže pro něj potřebujeme kluky s určitými parametry, jako má třeba David Zima. Ten přišel a máme i další mladé hráče, tam patří i Lukáš Provod a Kuba Markovič či Oscar, kterýmu je, tuším, teď 21 let.

I Patrika Hellebranda máte v kádru.

Jasně, i Hellebranda, takže těch hráčů u nás naskakuje víc. Snažíme se mít jednoho až dva odchovance v kádru půl roku. Aby s týmem trénovali, viděli, jak to vypadá na té nejvyšší úrovni. co je k tomu potřeba, dát jim nějaké zkušenosti. A pak je nechat, aby se takříkajíc vyhráli třeba v Liberci nebo Příbrami. Aby měli reálnou šanci hrát. Každý hráč potřebuje určitý mezistupeň, aby se v lize „ohrál“. Pokud tedy není úplně výjimečný. Z ročníku to zvládne ten nejlepší. A zbytek prostě potřebuje rok, dva, tři, aby se ohrál. Nemá smysl aby tady seděl a měl minutáž sto minut za dva roky. A pak může přijít do velkého klubu. Pro nás je mnohokrát lepší mít svoje hráče a nedávat velké peníze za posily, investovat je do svých. Slávistická DNA je bezpochyby velké téma, několik odchovanců jako Souček, Zmrhal, Král nebo další odešli. Je ale každopádně užitečné takové hráče, co jsou ve Slavii od mládí, v kabině mít.

Ale určitě dojde k momentu, že trenérský štáb řekne vedení, hele, my bychom potřebovali tohohle frajera právě na tohle místo, protože nám pasuje do systému a moc by se nám líbil. A pak může přijít odpověď tohoto typu: Vezměte si někoho ze svých, na tohohle prostě peníze nedáme.

Je to tak. A v téhle těžší době, kterou teď fotbal zažívá, se to asi stane i víckrát. Ti mladí hráči se potřebují mít o koho opřít. Třeba David Zima vedle profesora Ondry Kúdely, který ho zklidní nejen před zápasem, ale i v jeho průběhu. Může se od ně učit poziční hru a rozehrávku a všechno. Tomáš Souček si tím prošel taky a pak zaučoval třeba Alexe vedle sebe. Musí se všechno sejít, mladík musí mít kvalitu, dovednosti, být na správném místě ve správnej čas a mít vedle sebe hráče, který mu pomůže.

Teď vás ještě čeká derby se Spartou a pak padla. Dá se na těch 14 dní úplně vypnout hlava, ve smyslu fotbalu? Anebo to bude pořád telefon s asistentem: tohohle koupíme, s tímhle potřebujeme tohle udělat, tohle bychom potřebovali v kabině ještě vylepšit?

Nejde, nejde to… Když mi poradíš nějakej recept, budu rád.

Zahodit telefony.

Jenomže já ho zahodím a stejně jdu do lesa nebo na kolo a stejně nad tím pořád přemýšlím. Že za 14 dní začínáte a přemýšlíte, jaký bude první trénink, co budete dělat, pal druhý trénink. Kdo v těch sestavách bude, co kluci z hostování, jak na tom jsou, ta situace se pořád mění, chcete třeba nějaký hráče, ono to nedopadne… Někdo se zraní, řešíte mládež. Ono je to furt něco. Jeden trenér mi kdysi říkal: Fotbal se dá dělat 3 hodiny denně a dá se dělat 24 hodin denně a záleží, jak ho kdo chce dělat. Další věc: pro mě fotbal není práce, ale zábava. Práce jsou ty věci okolo, ne ten fotbal samotnej. Teď jsme se zrovna o tom bavili, že já si paradoxně nejvíc odpočinu v ten zápasovej den,kdy opravdu řeším jenom fotbal. Občas mám fakt problém dostat ho z hlavy. Přistihnu se, že jdu dělat něco jiného. A automaticky mi naskočí do hlavy nějaký hráč, jestli by se nám nehodil. Tak si ho jdu hned pustit v televizi, jak hrál minulý zápas… Člověk pořád o něčem přemýšlí. Teď máme derby. A já už myslím na to, jak budeme hrát první kolo dalšího ročníku. jestli to bude doma, venku, s kým to bude a aby hráči byli zdraví a jak na tom bude po zlomenině nohy Olayinka a jak se vrátí, jak David Hovorka, co Ondra Kúdela, který má nějakou trhlinu ve svalu. Takže člověku ty myšlenky prostě pořád jedou, ať jedete na kole nebo děláte cokoli.

Takže manželka už se těší na dovolenou?

Ta jediná mě od toho dokáže trochu odvést. Když je na mě zlá a řekne mi, že už bych moh taky dělat něco pořádnýho a nejenom ten fotbal. Potřeboval bych nějaký knoflík, kterým by se to vždycky vyplnulo. Jako na tabletu. A pak zase spustilo. Ale tobě to říkat nemusím. Když ti zavolám, tak mi řekneš, že jsi na pásu a běžíš a koukáš na fotbal. Takže ty dobře víš, o čem mluvím.