Indie vás potřebuje, postavte tu nový Zlín! A tak u Kalkaty vyrostlo město bot

Vybudovali Batanagar - továrnu a obytný areál firmy Baťa, kde zaměstnali tisíce místních lidí. Dnes je z něj město. Za války baťovci finančně podporovali český odboj. Po roce 1948 opustili Batanagar a jeli zpátky do Československa.

Z respektovaných manažerů se rázem stali nepřátelé republiky, kteří jen stěží sehnali práci. Jejich potomci dodnes uchovávají vzpomínky na rodný Batanagar.

Majitel slavné obuvnické firmy Tomáš Baťa potřeboval ve 20. letech sehnat dodavatele surových kůží a zároveň hledal nový trh, kde by mohl nabízet své zboží. V době hospodářské krize zvolil zcela jinou strategii než ostatní obchodníci, kteří omezovali výrobu a propouštěli.

Baťovský dokumentarista Jan Baroš popisuje: „V roce 1925 přijel Baťa poprvé do Indie. Prodej československých bot tam dosahoval sotva 400 párů měsíčně, i přes snahy dvou prodejců, které zlínská firma vyslala. V roce 1931 se Baťa vydal do Indie znovu a po návratu do Zlína konstatoval: „Žije tam a pracuje 300 milionů lidí. Jsou skoro jako my. Jediný rozdíl je ale v tom, že naši lidé mají tři páry bot na rok, zato Indové jsou bosí. Chci tam postavit továrnu, kde se budou vyrábět boty za takovou cenu, že si je může dovolit koupit i obyčejný dělník. Mluvil jsem s desítkami lidí z obuvnického průmyslu v Indii a všichni mi říkali: Indie vás potřebuje, postavte tady druhý Zlín!“

Tomáš Baťa se výstavby nedočkal, protože zemřel v roce 1932. V rozpracovaném plánu pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín.

Baťovská firma koupila pozemek 19 kilometrů jižně od Kalkaty, kde začala s výstavbou Batanagaru podle návrhu Františka L. Gahury. Výběr místa nebyl náhodný: fungovala zde komunita malých ševcovských dílen. Manažeři továrny tak nemuseli složitě shánět dělníky a vše je učit.

Základní kámen Batanagaru byl položen 28. října 1934, celý proces popisuje Jan Baroš v knize The First Decade of Batanagar. Ze Zlína postupně vycestovaly desítky mladých mužů a žen. Absolventi baťovské školy měli na starost vedení tovární výroby. V rozlehlém areálu pracovalo zhruba 15 tisíc zaměstnanců především z Kalkaty a okolí. Během jednoho týdne vyrobili 180 tisíc párů bot z gumy nebo z kůže. Boty z Batanagaru bylo možné koupit nejen v 500 prodejnách v Indii, ale také v Americe nebo v Africe.

Gahura navrhl tovární haly i domy pro československou komunitu. Na rozdíl od zlínských domků z červených cihel zde měly domy bílou fasádu. Přibližně 150 Baťovců bydlelo na „svobodárně“ nebo v rodinných dvoupatrových vilách, kde měli k dispozici kuchaře, uklízeče a indickou chůvu. V areálu byl také společenský klub, knihovna, kino a bazén. Baťovská komunita slavila všechny československé státní svátky, svatební hostiny, vánoční svátky či Mikulášskou nadílku. Dalším důležitým místem, kde se krajané setkávali, byla římskokatolická kaple svatého Václava.

Poklidný život v krajanské komunitě zásadně změnila zpráva o mnichovské dohodě v roce 1938. Strach o životy jejich blízkých ve vlasti se mísil s touhou zapojit se do pomoci zahraničnímu odboji.

Organizovali finanční sbírky, peníze posílali Československému národnímu výboru v Paříži, později pak exilové vládě v Londýně. „Od listopadu 1941 se krajané z Batanagaru a z Kalkaty rozhodli, že budou dávat deset procent ze svých příjmů na pomoc našemu odboji. Hlásili se i přímo do armády, ale firma vyhodnotila, že jsou nepostradatelní pro vedení. Továrna v Batanagaru se ve válečných letech zaměřila nejen na výrobu bot pro spojenecké armády, ale vyráběla také vojenskou výstroj, stanová plátna nebo padákové aparatury. Z celkového počtu 52 milionů párů bot pro spojence Batanagar vyprodukoval 32 milionů,“ popisuje Jan Baroš v knize Čechoslováci na březích Gangu z roku 1946.

Čechoslováci v Indii se za války zapojili také do výcviku domobrany, která úzce spolupracovala s britskou koloniální správou. Iniciátorem těchto aktivit a vrchním velitelem výcviku byl kapitán František Baránek, který patřil mezi nejstarší Baťovce v Batanagaru (ostatní byli o generaci mladší). Měl zkušenosti z rakouskouherské armády a byl velmi organizačně schopný. Naši krajané vycvičili 800 Indů v jednotkách civilní protiletecké obrany.

Jedním z mladých mužů, kteří pracovali pro Baťu v Indii, byl i Václav Sklenář. Do Indie odjel v roce 1933. Po třech letech v cizině se musel vrátit do vlasti kvůli vojně. Sloužil ve Studeněvsi u Slaného, v nedaleké Přelíci se seznámil s Marií Ledvinkovou. Její dcera Hana Gregorová vypráví: „Prý to byla láska na první pohled. Můj otec se velice rád smál, moje maminka se taky ráda smála, já myslím, že ty úsměvy se tam nějak propojily. Hlavně otce zaujalo, že tam maminku obtěžoval nějaký důstojník. Otec se jí zastal. Řekl něco ve smyslu ,Pane důstojníku, já se o slečnu postarám‘ a pak spolu protancovali celý večer. Mamince asi strašně imponovalo, když jí vyprávěl, co všechno prožil v cizině.“

Václav Sklenář na dívku z vesnice zapůsobil nejen zkušenostmi, ale také finančním zajištěním, optikou doby musel představovat „dobrou partii“. Václav se ale zpočátku obával, že je dvacetiletá Marie ještě příliš mladá a nezkušená. „Když odjížděl, tak jí řekl ,Já se pro tebe vrátím‘.  Asi tomu opravdu věřil, protože si slíbili, že se vezmou, ale ne hned,“ říká Hana a její sestra Marie doplňuje další informace: „Když skončila ta jeho vojenská služba, Baťa chtěl, aby se vrátil zpátky do Indie. Koncem března 1939 odjel. Tehdy se rozloučili a mamka na něj čekala sedm let.“

Brali se 29. června 1946 v Přelíci. Na svatbu přijel indický konzul, a dokonce i několik kamarádů – Baťovců z Indie. Rodiče pak jeli na svatební cestu do Londýna, po třech týdnech se vydali lodí z Liverpoolu do Bombaje. A to už s sebou vlastně vezli třetího „pasažéra“, Haninu sestru Marii.

Po skončení druhé světové války nastalo pro řadu baťovských rodin nelehké dilema. Řešili, zda se vrátit do Československa, anebo zůstat. Situace se zkomplikovala nejen v Indii, ale i v jejich původním domově. Mezi Baťovci v Indii zavládlo po únoru 1948 napětí, protože netušili, co se děje v rodném Československu. Někteří příbuzní psali, že komunisté slibují rovnost a zářnou budoucnost i pro nejnižší vrstvy. Zorientovat se na dálku v tom, co se děje doma, jistě nebylo snadné. Po návratu do Československa čekalo baťovské rodiny nemilé překvapení: najednou měli stigma lidí, kteří pracovali pro vykořisťovatele - podnikatele Baťu.

Podle Hany Gregorové kvůli tomu její otec dlouho nemohl sehnat práci, nakonec ho zaměstnali jako úředníka v ČKD Slaný.

„Vždycky, když se rozdávalo vysvědčení, tak tam bylo ‚Místo narození: Kalkata‘. Většinou se nad tím ten kantor pozastavil. Přečetl to před celou třídou, děti se na mě otáčely a já se krčila a myslela jsem si: ‚zase se něco se mnou děje‘, Hrozně mi vadily řeči jiných rodičů, kantorů. Musela jsem otce bránit. Jen jsem dlouho nechápala, co to znamenalo, že jsme Baťovci? Já jsem si představovala něco hroznýho, kdoví co můj otec nedělá! Začala jsem se samozřejmě otce vyptávat, už mi to táta říkal, jak to všechno bylo. Ta baťovská komunita je něco zvláštního. Člověk chce někam patřit, ale zároveň se instinktivně brání svazujícím pravidlům. Měli svobodu a ty jejich svazky byly neviditelné. Tatínek vzpomínal, že nejvíc cenil to kamarádství, poctivost, solidnost. On vždycky říkal: „Kdykoliv přijdeš kamkoliv kdekoliv po světě a řekneš, že seš od Baťů, tak se o tebe postaraj,“ vzpomíná Hana.

Tuto sounáležitost si vyzkoušela v praxi, když si k padesátým narozeninám nadělila speciální dárek. Vypravila se do Austrálie, kde bydleli manželé Pleškovi, dobří přátelé jejích rodičů z Batanagaru.

Jinou životní cestu mají za sebou tři dcery Františka Baránka, které žijí v Kanadě.  Jejich otec, rodák z Valašských Kloubouk, nastoupil k baťovskému impériu, když mu bylo dvaatřicet. V Batanagaru měl kromě práce ve firmě spoustu dalších aktivit: vedl sportovní klub, byl aktivní v Sokole i za války. Britská koloniální správa ho v roce 1943 ocenila za zásluhy v oblasti veřejné služby v Indii.

V roce se 1940 se František seznámil se sedmnáctiletou Gemmou O´Meare Deane, která pocházela z britské vojenské rodiny. Narodily se jim tři dcery: Libuše  - Lee, Zdena - Denise a Patricie. Rodina žila střídavě v Batanagaru a v Darjeelingu, kde měl Baránek pracovní závazky a jeho dcery bydlely v internátní škole. Po roce 1948 zvažoval, že se vrátí do Československa. Nakonec se v roce 1955 přestěhovali do Kanady.

Pro celou rodinu byla cesta přes půl světa velkou výzvou. Nikdy spolu netrávili tolik času pohromadě. Do té doby fungovali jako „mimoběžky“: otec trávil většinu času v práci, matka byla ve společnosti ostatních baťovských žen a děti si hrály s chůvou. Po příjezdu do Toronta čekala pětapadesátiletého Baránka řada změn.

Podle jeho dcery Patricie firma Baťa sponzorovala cestu z Indie a dala Baránkovi podmínku, aby u nich pracoval minimálně půl roku. Pak dostal výpověď, prý kvůli nadbytečnosti, a sháněl práci. Patricie popisuje, co prožíval otec: „On byl Čech, měl výrazný akcent, když chodil na pohovory, tak ho odmítli, jakmile slyšeli jeho angličtinu. On o tom s námi nemluvil, asi nás chtěl uchránit od těch problémů. Jsem si jistá, že byl nervózní, protože jsme se ocitli bez peněz.“

Potomci Baťovců se v různých životních fázích vydali do Indie. V Batanagaru prožili jen pár let po narození a zajímalo je, jak jejich rodiště vypadá. Jedním z potomků je Olek Plešek: „Průběžně sleduji, jak se to tam celé mění. Z původního areálu už toho moc nezůstalo, ale ještě je tam například klubovna a kaple.“

Patricie si cestu do Indie nadělila k padesátým narozeninám. „Jakmile jsme s manželem vystoupili z letadla v Dillí, tak mě ta Indie ,praštila‘ do obličeje. Světlo je úplně jiné než tady v Kanadě. A to vedro mi bylo tak povědomé! Jeli jsme do Kalkaty a do Batanagaru. Můj kmotr zorganizoval výlet do Batanagaru, ukázali nám továrnu. Pořád tam ještě používali stroje, které baťovci přivezli ve 30. letech. Pak jsme se procházeli mezi kancelářskými budovami. Došlo mi, že tu cestu mám pořád v paměti. A našla jsem i náš dům. Hned jsem ho poznala, navzdory tomu, že fasáda byla celá černá. Já si ji pamatuju bílou. Když jsem tam stála, tak mi přišlo, že jsem zpátky ,doma‘. Kanada je můj domov, ale tohle je moje dětské ,doma‘,“ říká Patricie.