Článek
Co přesně se o předvánočním pondělí při dlouho očekávané schůzce prezidenta s Filipem Turkem stalo, nevíme.
Zato celkem přesně víme, co se nestalo.
Ani veškerý osobní šarm, jímž Turek ve svých očích oplývá, nepohnul postojem hlavy státu. Ani o milimetr. Petr Pavel trvá na tom, že „čestný prezident“ strany Motoristé sobě není vhodnou osobou pro ministerský úřad. Výtky se příliš nemění, jen jejich formulace je ze strany Hradu čím dál ostřejší.
Prezident má úplnou pravdu v tom, že Turek je nevhodným ministerským materiálem. Turkovy letité výroky, jimiž zaplavoval sociální sítě, jsou zcela odpudivé. Jeho vystupování vůči ideovým a politickým soupeřům je nevhodné. Jeho sebeovládání je pro politickou funkci nedostatečné. Jeho výmluvy tváří v tvář vlastním skandálním výrokům jsou vysloveně komické (vůbec nejlepší je „půjčování telefonu v hospodě“, to vejde do dějin). Jeho neotřesitelné sebevědomí, jež mu umožňuje bez mrknutí oka a sebemenší kvalifikace ucházet se tu o resort zahraničí, tu zas o životní prostředí, je iritující.
Prezident se ovšem fatálně mýlí, pokud se domnívá, že je jeho úkolem Česko před takovým kandidátem na ministra ochránit, a postavit se tak proti vůli sněmovní většiny, která vzešla z parlamentních voleb. Taková role prezidentovi republiky nepřísluší, a už vůbec mu nepřísluší v případě, že výhrady proti ministerskému kandidátovi jsou osobního charakteru.
Složení vlády je odpovědností premiéra. Andrej Babiš musí považovat Filipa Turka za nejlepšího možného kandidáta na ministra životního prostředí, protože jinak by přece jeho nominaci Motoristům rozmluvil. To, že Babiš před svou odpovědností za složení vlády zbaběle utíká a neustále opakuje, že to má vyřešit „pan Macinka“ nebo „pan prezident“, je legrační, ale irelevantní. Babiš Turkovo jméno buď na Hrad přinese, pak vyhrají Motoristé a vláda asi potáhne do kompetenční války s Petrem Pavlem. Anebo jej nepřinese, pak vyhraje Petr Pavel.
Nikdo jiný než Babiš to v rukách nemá a jeho lavírování, jímž si chce zajistit hlasy Motoristů při rozhodování o imunitě, je čím dál trapnější.
Petr Pavel vyjadřoval své výhrady od první chvíle, kdy se Turkovo jméno objevilo v povolebních úvahách o nové vládě.
Dlouho to zvládal činit docela elegantně. Na výrocích ve stylu „podle mého názoru není Filip Turek z toho a toho důvodu vhodným kandidátem“ není vůbec nic špatného. Názor hlavy státu v atmosféře povolebních jednání jistě nepostrádá zajímavost. Bohužel postupem času v Pavlově okolí zavládlo přesvědčení, že prezidentův názor či vůle jsou v této situaci nejen zajímavé, ale také relevantní, ba dokonce rozhodující. A tady začíná být zle.
Česko není prezidentským systémem a hlava státu nemá být rozhodující silou ovlivňující složení vlády. Už od dob Miloše Zemana víme, že nepromyšlené zavedení přímé volby prezidenta vytvořilo mezi velkým mandátem a malými pravomocemi nepříjemnou nerovnováhu. Ta osoby v nejvyšší státní funkci svádí k mocenským hrám a přisvojování si rolí, s nimiž Ústava nepočítala.
Je trochu smutné vidět, jak úplně stejným svodům úplně stejně podléhá po Miloši Zemanovi i Petr Pavel. Ale vlastně to není překvapivé. Když dostanete tři miliony hlasů v přímé volbě, těžko bez protestu přijmete ceremoniální roli, kterou vám Ústava ukládá.
U Pavla se to nyní projevuje tak, že ve svém posledním prohlášení otevřeně vyhrožuje, že pokud bude Filip Turek navržen do vlády, odmítne ho jmenovat, tedy že stejně jako Zeman překročí dosavadní výklad Ústavy. Doslova Hrad o Turkovi píše: „Prezident je hluboce přesvědčen, že člověk s tímto chováním a vystupováním nemůže být ministrem vlády ČR, a předpokládá, že ho z těchto důvodů předseda vlády na ministra nenavrhne. Předseda vlády je povinen chránit ústavní hodnoty. Pokud by toto očekávání nenaplnil, je povinností prezidenta tuto roli naplnit.“
Je to trochu kostrbaté, ale překlad je jasný - nepustit Turka do vlády znamená „chránit ústavní hodnoty“. Pokud je nebude chránit Andrej Babiš a Turka navrhne, bude je chránit prezident a Turka nejmenuje.
Pavlovy výhrady proti Turkovi jsou přitom povýtce subjektivní, osobní – „chování“, „vystupování“, „loajalita k hodnotovému řádu“. Jejich roubování na „ústavnost“ je dost křečovité.
Prezidentská prohlášení vůbec pozbyla dřívější elegance. Některé formulace jsou až strašidelné. Třeba: „Není přitom rozhodující, zda mu (Turkovi) byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“ A o dva odstavce dál máme „významnou část veřejnosti“ znovu: „Filip Turek svým veřejným vystupováním, výroky a chováním vytváří u významné části veřejnosti přesvědčení, že tak bagatelizuje jeden z nejhorších totalitních režimů 20. století, nacistické Německo…“
Argument „významnou částí veřejnosti“ je úplně absurdní. Ne že by neexistovala významná část veřejnosti, pro niž je Filip Turek nácek. Ale nepochybně existuje podobně významná část veřejnosti, která osobnostní kvality Filipa Turka hodnotí jinak než prezident. Také existuje významná část veřejnosti, pro kterou je například Andrej Babiš kvůli svému trestnímu stíhání zcela nepřijatelným předsedou vlády. A přesto jej Petr Pavel jmenoval.
Jestli chce prezident chránit ústavnost a její hodnoty, udělal by to nejlépe tak, že by je beze zbytku ctil. To také znamená respektovat roli, kterou mu Ústava v parlamentním systému vymezuje. Zemanovské okopávání ústavních hranic vlastních pravomocí a snaha připsat si za každou cenu vítězství nad zjevně nejslabším kusem ve vznikající vládě nemá s ochranou ústavnosti nic společného.
