Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Stalo se to na začátku července jednoho velmi pokojného dne. Byl pátek, muž odjel s kamarády na hory. Děti uspala překvapivě brzo, dala péct loupáky, stačila poklidit a ještě vynést bioodpad. Když se ale bezejmenná vypravěčka novely Naháčci uložila ke spánku, zjistila, že nemůže zabrat.
„Tu první noc, kterou jsem celou probděla, voněly bytem čerstvě upečené loupáky. Jak čas postupoval, jejich vůně se postupně vytrácela,“ píše Dorota Ambrožová v útlé knize z nakladatelství Listen, která zaznamenává komplikované období matky trpící nespavostí. „Pokaždé, když jsem kontrolovala hodiny, jsem si říkala: Když teď usnu, budu spát pět hodin, to je docela v pohodě. Čtyři hodiny, dvě hodiny, hodinu…“
Ulehnout do postele znamenalo ocitnout se tváří v tvář nekonečnu. A děti, samy o sobě nepopsatelný element, od něhož si rodič alespoň čas od času potřebuje odpočinout, se najednou jevily jako záchrana. Jejich probuzení znamenalo, že skončila útrpná snaha o spánek.
Už Ambrožové dva roky starý debut Poslední léto vzbudil pozornost tím, jak nekompromisně líčil dospívání dívky, která se nedokázala vejít do žádné akceptovatelné škatulky. Vzpírala se autoritám, zažitým pořádkům, ale i sama sobě. „Jsem hloupá, malá štětka,“ dokázala o sobě říct. A když ji učitelka vychválila jako výjimečně talentovanou studentku, rozhodilo ji to víc než prohlášení nejlepší kamarádky, že je „p**a“, která má „trojrozměrné ego“.
Pátrání po vlastním místě ve světě, po sebepřijetí, snaha o smíření se s vlastní rodinou – to všechno dokázala Ambrožová vylíčit křehce i s humorem. Knihou procházely osudové postavy milenců, kamarádů i nešťastných lásek, a jak vypravěčka Posledního léta dospívala, měnil se také její jazyk. Vždycky, když měl čtenář pocit, že už hrdinku dokonale zná, vysmekla se mu a utekla o kapitolu dál. Ostatně, její jméno se dozvěděl až v samém závěru knihy.
Také Naháčci, stodvacetistránková novela, se za každou cenu vyhýbá zjednodušení. Ambrožová si přitom uvědomuje, jak těžký úkol je zbavit rodičovství nánosu stereotypů. „Dá se vůbec o mateřství psát bez glorifikace nebo kverulantství?“ ptá se matka, v jejímž vyprávění se střídají výjevy zoufalství s obrazy něhy. Vždycky je v nich cítit snaha o co největší upřímnost.
Psát střízlivě o opilosti mateřství
Není těžké ocitnout se v situaci, kdy se jako jediné řešení jeví s kojencem zatřást, ukazují například Naháčci. Hned vzápětí přichází vlna hrůzy, vždyť přece existuje „shaken baby syndrome“, nenávratná zranění miminka, která mohou způsobit epileptické záchvaty nebo slepotu. „Jak jsi jenom mohla? Jak bys potom žila?“ děsí se vypravěčka knihy, která je sice obklopená dětmi a nablízku je jí i zjevně obětavý partner, přesto působí osamoceně.
Možná za to může i soused z paneláku, kterého sebemenší narušení klidu rozčílí natolik, že agresivně buší do potrubí. Spolu s ním se do zdánlivě hermeticky uzavřeného světa malé rodiny dostává celá společnost. To, jak těžko tolerujeme pláč cizích dětí, který nadto vnímáme jako mateřské selhání. „Kdybych nebyla matkou, náš vztah by byl velmi korektní,“ píše Ambrožová, jejíž vypravěčka sousedovi tyká – jako by si celý text chtěla vyříkat hlavně s ním. „Neměl bys nejmenší šanci čímkoliv mě zaujmout. Nepřicházelo by v úvahu, abych JÁ někdy toužila po TVÉM uznání.“
Hodnocení druhých prosakují do světa Naháčků podobně jako v Posledním létě. Je příznačné, že nespavost jedné matky zůstává schována v tiché ložnici, kdežto sousedův problém s dětským hlukem protéká odpadním potrubím do všech pater panelového domu.
Je fascinující, kolik toho o rodičovství dokáže Ambrožová říct na tak malé ploše. O tom, co malé děti udělají s tělem ženy, s jejími sny, vztahy nebo kariérou. Naháčci zásadní životní změnu popisují bez glorifikace nebo sebelítosti, zato s téměř analytickým odstupem, kterého by nebyl schopný leckterý rozčílený soused.
„Není nic otravnějšího než hovory o dětech u sousedního stolu,“ konstatuje vypravěčka a je v tom cítit náznak sebeironie. „Naslouchat ženě opilé mateřstvím vyžaduje, abychom k ní měli blízký vztah a ideálně obdobnou zkušenost za sebou,“ píše. Tak střízlivě, až své předchozí tvrzení popírá.
Čelit nekonečnu jménem mateřství (ale i otcovství) je díky Naháčkům trochu méně osamocené, dokonce snad uklidňující. Až člověk skoro zapomene, že psát upřímně o tak osobním zážitku je zatraceně velká oběť.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
