„Pomáhal s Fidelem budovat ráj na zemi.“ Kubánci teď shání dřevo na podpal

Kubánec Yosmakiel López jen těžko shání dřevo na podpal, potřebuje uvařit večeři a převařit vodu, aby se dala pít. Řeší přitom, kde by sehnal novou gumu na své kolo, protože před pár dny píchl. Do práce se přitom jinak nedostane, protože přestal kvůli nedostatku paliva jezdit autobus.

Bydlí v havanské čtvrti Casablanca, které dominuje vysoká socha Ježíše Krista. Na druhé straně zálivu se rozkládá Habana Vieja (Stará Havana), kde pracuje v jednom z turistických motelů jako hlídač.

„Vítej ve světě kubánského upachtěného života,“ říká mi tento 32letý muž a otec tří dcer.

Svět, který podle státní propagandy Kubáncům „dopřáli“ členové takzvané „generace hrdinů“. Tito „velitelé revoluce“ ale pomalu a jistě odcházejí, většina z nich je po smrti, pár zbylých už oslavilo devadesátku. Režim právě oplakává generála Ramira Valdése, který v neděli zemřel ve věku 94 let.

Propaganda ho dnes označuje za jednoho z „původních“ vůdců revoluce, za hrdinu a muže, který pomáhal na Kubě po boku Fidela a Raúla Castrových „budovat ráj na zemi“.

Státní propaganda ho vykresluje jako vzor disciplíny a neochvějné loajality k bratrům Castrovým.

Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel prohlásil, že Valdésova smrt ho zasáhla stejně jako ztráta otce. „Každý čin v životě velitele Ramira byl poznamenán jeho absolutní loajalitou k vedení Fidela a Raúla,“ uvedl Díaz-Canel.

Ne vždy to ale byla idylka. Fidel se s Valdésem na pár let „rozešel“, než ho vůdce revoluce přijal zpět do mocenských struktur a učinil z něj člena Státní rady, což je nejvyšší komunistický orgán v zemi.

Valdés dlouhá léta působil jako ministr vnitra a později vedl ministerstvo informatiky. Bránil tak revoluci - slovy státní propagandy - proti dvojímu nepříteli: proti disidentům, sabotérům a zahraničním agentům a proti internetu. Byl to on, kdo rozhodoval o tom, jaké stránky zablokovat, komu vůbec k systému povolit přístup.

Valdés přitom patřil k těm, kteří na ostrov v prosinci roku 1956 dorazili na lodi Granma, aby na Kubě spustili revoluci. Byl zástupcem Che Guevary při dobytí kubánského města Santa Clara, klíčové bitvy v boji proti ozbrojeným složkám diktátora Fulgencia Batisty.

Yosmakiel tento příběh zná nazpaměť, od školních let mu ho do hlavy „vtloukali“ učitelé.

„Teenageři už možná tolik ne, ale moje generace a ta mého táty a dědy umí vylodění Granmy a boje odrecitovat zpaměti,“ říká Yosmakiel López.

Kubánský režim totiž loď Granma považuje za „nejdůležitější předmět“ na ostrově. Přinesl totiž na ostrov osvoboditele pod velením Fidela Castra, hlásá už téměř 70 let kubánská státní propaganda. Realita je každopádně daleko méně vznešená.

Při týdenní plavbě z Mexika se loď prodírala rozbouřeným mořem a většinu z 82 partyzánů na palubě zachvátila mořská nemoc. I sám Che Guevara pobaveně po letech přiznal, že většina členů posádky „zvracela a zvracela“.

Navíc přirazili ke kubánským břehům v jiném místě, než bylo naplánováno, a hned se ocitli pod palbou Batistových vojáků. Většina zahynula, hrstka přeživších (údajně jen dvanáct z nich) se stáhla do hor Sierra Maestra. Mezi nimi byl i Ramiro Valdés, jeden z posledních pamětníků této plavby a dramatického vylodění.

Mrtví jsou dnes už Fidel Castro a rovněž Che Guevara či Camilo Cienfuegos. Tito dva guerreiros se stali „plakátovými symboly“ revoluce. Jejich portréty dnes visí po celé Kubě. Jak je známo, Che zahynul v Bolívii v roce 1967 v pouhých 39 letech.

V této jihoamerické zemi se pokusil po vzoru kubánské revoluce rozpoutat revoluci další. Camilo zahynul za dosud nevyjasněných okolností při leteckém neštěstí v roce 1959 ve věku 27 let.

Většina ostatních partyzánů, kteří přirazili ke Kubě na palubě lodi Granma, se naopak dožila vysokého věku. Sám Fidel zemřel v 90 letech. Kuba by si měla letos připomenout 100 let od jeho narození a 10 let od jeho úmrtí.

Z této posádky jsou dnes naživu už jen dva její členové: Guillermo García Farías (98 let) a Raúl Castro (95 let).

„Tato generace už je téměř celá historií. Je otázkou, zdali po smrti Raúla bude moct Díaz-Canel svou moc udržet. Určitě bude o těchto hrdinech stále dokola mluvit, ale bez jejich fyzické přítomnosti už to budou jen slova,“ zamyslela se v rozhovoru pro Seznam Zprávy María C. Werlau, která v Miami vede lidskoprávní organizaci Cuba Archive.

Pro Kubánce Yosmakiela to jsou pouhá prázdná slova už teď. Jak říká, žije ze dne na den v úzkosti z toho, jak dokáže on a jeho rodina přežít. Ve svém dřevěném domku nemají elektřinu, plyn ani tekoucí vodu.

„To jediné mám v hlavě. Nějaký starý generál mi může být ukradený. On určitě v takových podmínkách jako já a moje rodina nikdy nežil,“ zamýšlí se Yosmakiel.

Revoluce se ale do jeho domu i tak vrací. Stejně jako on, i jeho tři dcery se dodnes o revoluci a hrdinech učí ve škole a často kreslí obrázky „barbudos“ (vousáči), tedy partyzánů, kteří bojovali v horách Sierra Maestra.

Podobným výkresům dominují Fidel, Raúl, Che Guevara, Camilo Cienfuegos a Ramiro Valdés. Ten je přitom na podobných výkresech nepřehlédnutelný. Nemá totiž plnovous, ale svou pověstnou bradku ve stylu Lva Trockého, kterou si za celý život neoholil.