Článek
Fotbalista jako ztělesnění dobrého investora? Pozor na předsudky o rozhazovačných sportovcích, když si Vladimír Šmicer zamíchá kávu v kavárně hotelu v Tančícím domě. Ten se společníky provozuje, další dva vlastní v Mariánských Lázních.
Jmění, které si vydělal kopáním do míče, neprošustroval - naopak. I proto je nově tváří investiční platformy eToro. „Beru to jako logické vyústění toho, že je eToro pět let ve Slavii. Když sem přišli, začal jsem se zajímat, o co jde. Teď jsme na to navázali,“ říká jeden z nejlepších fotbalistů samostatného Česka.
Šmicer po stříbrném Euru 1996 odešel do francouzského Lens, už to byl finančně jiný svět, najednou vydělával desetinásobek toho, co ve Slavii. Skok vygradoval v Liverpoolu, s nímž vyhrál Ligu mistrů. Poznal spoluhráče, kteří zajistili rodiny na dlouhé generace dopředu - i takové, co zdánlivě neutratitelné částky rozházeli a skončili v exekucích - jako třeba legendární český kanonýr a ještě legendárnější hýřil Tomáš Skuhravý.
Šmicer doufá, že jeho fotbaloví nástupci už budou patřit do první skupiny. „Doba se mění, začaly se objevovat finanční platformy, řeší se kryptoměny, investování lidi mnohem víc zajímá. Čemuž jsem já ještě nedávno moc nerozuměl, vždyť jsem stará škola,“ říká Šmicer ve velkém a otevřeném rozhovoru pro Seznam Zprávy.
V čem jste byl staromódní?
Začínal jsem ještě ve spořitelnách. Až pak se začnete potkávat s osobními bankéři, a protože vyděláváte víc a víc, taky se o peníze víc staráte. Jasně, jsou tu konzervativnější investice, nemovitosti a podobně, ale pokrok nezastavíš. A ani já nemůžu žít jenom z toho, že jsem kdysi hrál fotbal a dal jsem gól v Istanbulu.
Jen mladším připomeňme, že ve finále Ligy mistrů.
Jo, nebyl to špatnej gól. (úsměv) Ale přítomnost je jinde. Z lidmi z eToro jsem se na Slavii potkával, začal jsem se o to víc zajímat. A pak už to jede. Stáhneš si aplikaci, vložíš tam nějaké peníze na začátek, abys pochopil, o co jde. Líbí se mi vychytávky, že můžeš kopírovat portfolio úspěšných investorů, u kterých vidíš dlouhodobé výsledky. Je to zajímavé - i zábavné. Uvědomil jsem si, že to i pro mě bude mnohem lepší než hrát na PlayStationu. A není to vůbec o tom, že bych hledal rychlé prachy. Spíš se chci koukat okolo a učit se. Vždyť mně je 53 let a pořád se učím.
Váhal jste nad spoluprací?
Je to věc, která mě baví a věřím, že propaguju něco, co by mohlo lidem pomoci. Ale chce to disciplínu - jako ve fotbale. Nemyslet si, že když mi něco vyjde, tak za měsíc vydělám desetkrát tolik. Držet se při zemi, koukat na to dlouhodobě. Vážně jako ve fotbale. Já jsem měl vždycky dlouhodobý cíl. Nejdřív hrát jednou ligu. V devatenácti jsem se chtěl dostat do nároďáku, pak do ciziny. Někdy jsi nahoře, jindy dole, v kariéře přijdou zranění, nemáš formu. Ale musíš vydržet pracovat.
Tomáše Skuhravého si samozřejmě pamatuju, on byl živel - když se dostal do svého akčního módu, tak se hodně bavil životem. A žil naveliko. Škoda, že si tehdy spíš nekoupil jeden barák na Václaváku.
A být trpělivý?
A taky zapálený, pak se forma vrátí. V tom mi investování připadá dost podobné. Ve fotbale jsem se učil od nejlepších, poznal jsem super trenéry, takoví tě zlepšují. Tady koukáš na špičkové investory, napodobuješ je a může tě to dovést dál. Jo, chytlo mě to.
Řeší to dnes i fotbalisté? V živelných 90. letech, kdy jste vletěl do profisportu vy, se spíš hýřilo.
Varovných příkladů nám historie dává spoustu, i ze 70. a 80. let. Současná generace si umí vydělat velice dobré peníze i v Česku - v těch nejlepších klubech u nás kluci v podstatě dostanou to, co by měli v průměrném klubu v Německu nebo ve Francii, zvlášť když nastupují v evropských pohárech a v reprezentaci. Pak se logicky musí zajímat o to, co s penězi udělat. Vidí, že kariéra bude krátká, určitě by měli investovat.
Jak jste to měl vy?
V Lens mi ve Francii najednou v roce 1996 chodilo desetkrát, možná patnáctkrát víc než ve Slavii, byl jsem z toho unešený. Ale taky jsem byl mladej a hloupej, moc jsem to neřešil - začínal jsem tento svět poznávat a byla to divoká léta.
Vzpomenete si na první výplatu?
Buď 2700, nebo 2800 korun ve Slavii. Šel jsem do kanceláře, tam mi to dali v obálce hotově, ale jak jsem vylezl, nebožtík Zdeněk Jánoš mě jako klubový pokladník hned stáhl o dva tisíce. Za zbytek jsem pozval rodiče do restaurace U Špalíčka na Vinohradech, tam padlo dalších pár stovek, v té době velké peníze. A byl jsem na mizině. A to jsem ještě Zdeňkovi zaplatil relativně málo, protože jsem měl nízkou profismlouvu.
Pak do Slavie přišel mecenáš Boris Korbel. To už jste si uměl dopřát?
Boris mi zvednul plat ze dvou na 17 tisíc.

Vladimír Šmicer v Edenu.
To byla královská gáže!
No, povídalo se, že Dragiša Binič bral tehdy 17 tisíc v dolarech. (směje se) Ale základ ani nebyl tak důležitý, hráli jsme za obrovské prémie. Pamatuju si svůj první měsíc: Bohemka doma, Ostrava venku, Olomouc doma a Inter venku - a Boris Korbel řekl, že za výhru je 20 tisíc. Takže jsme třeba třikrát vyhráli, jednou remizovali a na bonusech jsem dostal 70 tisíc. Tehdy strašné peníze. Máma na mě koukala, že jsme se zbláznili.
Co s nimi v rozpuku mládí?
Dávali jsme je do banky, tehdy byly obrovské úroky. Někdo si koupil byt, to bylo to nejrozumnější. Ale taky se hodně řešila auta, to už tak rozumné debaty nebyly (směje se). Kdyby to mohli vrátit, řada kluků určitě s penězi naloží jinak, daleko líp. Ale to je dané i možnostmi doby. Dneska jsou obrovské, i díky aplikacím. Tehdy byla banka a hotovo.
Vybavíte si vaše nejhloupější finanční rozhodnutí?
Spíš než špatná investice to byla půjčka, tím jsme si prošli všichni: Najednou si lidi začali myslet, že s takovými penězi každému pomůžeme, o něco jsem přišel, ale nebylo to moc. Jinak mě na první dobrou nic nenapadá. Měl jsem štěstí.
Nebo správnou výchovu?
Vždycky jsem byl spíš konzervativnější a opravdu jsem si peněz vážil. Radši jsem se před každým rozhodnutím dvakrát i třikrát rozmyslel. Taky jsem ale mohl narazit na někoho, komu bych důvěřoval a pak bych se spálil, naštěstí se to nestalo.
Zato král českých fotbalových bohémů Tomáš Skuhravý si tehdy připaloval cigarety stomarkovkou. To byl pro mnohé měsíční plat.
Tomáše si samozřejmě pamatuju, on byl živel - když se dostal do svého akčního módu, tak se hodně bavil životem. Vzpomínám si, že jsme byli na Kypru, s ním přiletěli dva, tři Italové a všechno jim platil, žil naveliko. Škoda, že si tehdy spíš nekoupil jeden barák na Václaváku.
Možná si ho mohl koupit celý.
Mohl - anebo celou Pařížskou a život by si užíval dál. To je přesně důvod, proč se má mluvit o finanční gramotnosti fotbalistů a sportovců obecně. Naštěstí jsme dál, ale taky je jiná doba. Po revoluci přišla svoboda, nové možnosti, bylo těžké se udržet na uzdě.
A Skuhravý byl prvním československým fotbalovým milionářem. Pokud jste si žil vy ve Slavii jako král, on byl v Itálii římským císařem.
Je to tak. V Anglii chytali Honza Stejskal a Luďa Mikloško, v Německu hráli Honza Kocian a další, ale nikdo nevydělával takové peníze jako Tomáš.
Bylo tehdy těžké odolat?
Já byl od rodičů vychovaný tak, abych z peněz nezblbnul. Zbytečně jsem je nevytahoval, nemachroval jsem. I po kariéře jsem si řekl: Když si něco koupím, chci, aby mi vydělávaly investice, do fotbalových peněz sahat nehodlám. Vložil jsem to do hotelů, tady v Tančícím domě, dva mám v Mariánských Lázních. A takhle žiju doteď. Samozřejmě, pokud přijde SOS problém, do úspor sáhnu, ale zatím to dělat nemusím.
Když už investuju, jsou pro mě lepší dlouhodobější projekty. Kdo chce vydělat rychlý prachy, často se spálí. Když za mnou někdo přišel s takovou nabídkou, skoro vždycky to něčím smrdělo.
Každý jsme jiný, vám tohle hrálo naproti.
Taky jsem blbnul, pamatuju si, jak jsem do Škodovky 120L, která měla hodnotu asi 30 tisíc korun, dal repráky za 40 tisíc. Uměl jsem si dopřát. Pak Pavel Kuka odcházel do Německa, měl krásný stříbrný Mercedes a já se ho ptám: „Kuky, neprodáš mi ho?“ Když se to dozvěděl náš manažer Pavel Paska, zavolal si mě: „Mladej, tobě by se líbil stříbrný Mercedes? A kolik máš ligových zápasů?“ Pětatřicet, říkám. „A kolik že máš let?“ Jedenadvacet, pane Paska: „Tak vidíš, na Mercedes zapomeň.“ A já si uvědomil, že má pravdu. Na lidi v okolí jsem měl štěstí.
Taky vám říkají Štístko. Ale jen to nestačí, ne?
Rozhodně ne, poprvé jsem to pocítil, když jsem přišel do Liverpoolu. Klub hráčům domlouval schůzky s prověřenými finančními poradci, doporučovali nám, kam investovat, snažili se pomáhat. I Anglie znala tehdy případy hráčů Premier League, kteří zbankrotovali, protože žili naplno tak, že šli jen od výplaty k výplatě. Taky pomáhá, že tam i ve Francii jsme byli zaměstnanci, podepisovaly se kolektivní smlouvy, část peněz jsme odváděli do penzijního fondu, z nějž nám po kariéře vyplácejí rentu. Evropa je dál, v Česku jsou fotbalisté pořád OSVČ, což je dost velká rarita a myslím, že i velká chyba.
Politici to stále ignorují.
Je to škoda, ve Francii a v Anglii chodí fotbalistům třeba i podíly z prodeje televizní práv, která tam prodávají za neskutečné peníze. Kdykoli v Anglii něco potřebujete, obrátíte se na Hráčskou asociaci nebo na klub a nabídnou vám pomoc s tím, do čeho investovat.
Co pro vás znamená bohatství?
Určitou část svobody. Můžu cestovat, dopřát si věci, co se mi líbí, dělat, co mě baví. Ale štěstí si za prachy nekoupíš, ani spokojenost, radost. Peníze beru jako nástroj.
Jak vám bylo za covidu, když jste musel zavírat hotely? To byla ona SOS chvíle?
Uvědomil jsem si, že mám do tří hotelů dost nainvestováno, a přemýšlel jsem, co bude dál. Hotely v Mariánkách naštěstí pronajímám a celou dobu chci být správný hospodář podle hesla: Třetinu nech na daně, třetinu na rezervu a třetinu si ber jako zisk. Na opravy a modernizaci jsem tak vždycky měl, i když covid byl samozřejmě problém. Ale říkal jsem si, že kdyby bylo nejhůř, hotely by šly přestavět třeba na bytovky. Díky vlastnictví nemovitosti by člověk záložní variantu vždycky našel.

Po fotbalové kariéře se Vladimír Šmicer proměnil v hoteliéra.
Bylo hoteliérství správná volba? Je to byznys hodně lidí závislý na externích faktorech, které člověk neovlivní.
To rozhodně platí. Šel jsem do toho jako úplný nováček a postupně jsem začal zjišťovat, že to není sranda. Ale se společníkem jsme to od samého začátku vedli tak, že tam máme nájemce a já se do hotelů jezdím hlavně koukat, aby je vedl ke spokojenosti jak jeho, tak mojí.
A hotel v Tančícím domě, kde spolu sedíme?
Tady jsme naopak čtyři společníci v roli nájemců, provozovatelem je Pražská správa nemovitostí. S klukama se známe z golfu, jeden je právník, další daňař, třetí byznysmen. Když začínalo Airbnb, napadlo nás: Co si tu vzít jedno patro a udělat tam čtyři krásné byty? Pak nám nakreslili nástřel a architekt říká, že by bylo lepší rovnou udělat deset pokojů pro butikový hotel bez recepce. Tak to začalo. Přibývala patra, nakonec jsme koupili i restauraci. Líbí se mi, že Tančící dům ožil.
Roztančil se?
Dole jsme vybudovali kavárnu, salon, recepci, dáváme si záležet na restauraci. Pokoje jsou skvěle zařízené, ale pětihvězdu mít nemůžeme, s tím se pojí parkování a různé vychytávky. Beru to tak, že jsme výborná čtyřhvězda. Nestěžujeme si.
Vy vážně sázíte víc na jistotu než na riziko.
Když už investuju, jsou pro mě lepší dlouhodobější projekty. Kdo chce vydělat rychlý prachy, často se spálí. Když za mnou někdo přišel s takovou nabídkou, skoro vždycky to něčím smrdělo. Nezmatkuju. I když vidím, že akcie padají, protože se ve světě zrovna něco děje, nesmím ztratit důvěru. Vážně se pořád učím a zároveň mě pořád něco překvapí. Ale když máte portfolio správně rozdělené, aby vás jedna ztráta nedohnala do paniky, nemusíte se kvůli tomu budit v noci ze spaní.
Jste rentiér?
Nemůžu říct, že bych se tak cítil. V mojí DNA je sport, miluju ho, když nemůžu denně sportovat, jsem nešťastný. O majetek a svůj byznys se zajímám. Jsem Šmíca, co má rád pohodu, a snažím se užívat si život, ale vím, že jen sláva mě neuživí. Nežiju z ní. Složenky mi nezaplatí.
Víte, kolik máte zrovna na účtu?
Samozřejmě. Zajímá mě to, kontroluju to pravidelně. Přehled mám dobrý.














