Článek
Letištní halou prokráčeli poměrně rychle, ale očividně pyšně. Táhli za sebou kufříky na kolečkách, na tvářích unavené úsměvy, oči zarudlé po bezesné noci. Někteří fotbalisté byli prakticky polonazí, jiní vypadali jako hastroši do zelí. Útočníka Milana Baroše vyfotili tak, že ještě po letech čelil otázce, kterou mu poslala fanynka Marcela.
„Ty nosíš tanga, Milane?“
„Nenosím. Byl to pásek od kalhot.“
Obleky, ušité na míru v renomovaném salónu Steilmann, měli na cimprcampr. Rukávy fuč, nohavice na kaši. Leckomu byli vidět slipy a toho se jim na krku houpala šarmantní šála, kterou k podzimnímu oblečení nafasovali.
Postup na mistrovství Evropy po vydřeném úspěchu nad Černou Horou oslavili na divoko. Na rozdíl od hokejistů, kteří po olympiádě v Naganu dorazili z dalekého Japonska vesměs pod obraz, dostali fotbalisté před 15 let nemilosrdně za uši. Zlatým hokejistům vystavil nadšený národ špalír rovnou z letiště a celou výpravu pozval do živého vysílání televize. Česko se Haškovi, Jágrovi a spol. klanělo s tím, že „se úspěch musel zapít“.
U fotbalistů se v roce 2011 žádné polehčující okolnosti nenašly. A vlastně se ani nehledaly.
Z letadla vyšli v roztrhaných oblecích a navzdory dosaženému sportovnímu úspěchu šli rovnou na pranýř. Od svazových šéfů dostali pokutu dva miliony. Museli se omluvit. Drtila je kritika - a nejen od mravokárců.
„Nechovali jsme se příkladně, to uznávám. Ale copak nešlo pochopit, jaký balvan nám spadl ze srdce?“ táže se po letech obránce Roman Hubník.
Být na palubě, vsadím se, že to kluci neudělají. Minimálně z respektu. Skoro u všech jsem klečela, když jsme jim brali míry u nohavic. Ale znáte chlapy, jsou to janci, nechají se snadno zblbnout. Odpustila jsem jim hned.
Pochopit by se to jistě dalo, ale tehdy na to nebyla nálada. Mezi fanoušky a fotbalisty zela propast plná nevraživosti a vzájemné alergie, kterou neukonejšil ani postup na Euro 2012, dokonce ani následné čtvrtfinále proti Portugalsku. V paměti se leckomu nevybaví souboj se supermanem Cristianem Ronaldem, nýbrž incident s potrhanými obleky. Zůstala po něm série rozmazaných obrázků z letiště a pár záznamů, kterak se v noci z 15. listopadu fotbalová výprava vracela z Podgorice.
„Jakmile si kluci začali v letadle trhat obleky, už to nešlo zastavit. Snažili jsme se aspoň, abychom se po návratu vyhnuli letištní hale, kde čekalo pár fanoušků a televizních štábů. Oficiálně jsme prosili letecký provoz, jestli by nám na ranvej neposlali autobus. Ale protože Černá Hora nepatřila do Evropské unie, museli jsme si tím očistcem projít. Včetně pasové kontroly. Ani zpětně pro to není žádná omluva, nicméně v tu chvíli jsem to vlastně chápal,“ vzpomíná tehdejší reprezentační manažer Vladimír Šmicer.
Přesně na míru. Anna Motlíková obléká Michala Kadlece před kvalifikací o Euro 2012. Hráči si pak obleky v návalu euforie roztrhali.
Vybavujete si tu dobu? Byla nemístně vyhraněná. Jedovatá až běda.
Fotbalová generace, jež kráčela v odkazu Nedvěda, Kollera nebo Poborského, se ocitla pod tlakem, který vnímala nespravedlivě, až neadekvátně krutě. Od fanoušků, médií a hlavně bývalých reprezentantů dostávala přísnou sodu. Především Radek Drulák, někdejší národní útočník, který si po kariéře vydělával jako řidič kamionu, se ukázal jako spouštěč ďábelských reakcí. Rozdával rány - a pak je schytával zpátky. O patnáct let později, když ho Seznam Zprávy požádaly o vzpomínku, vzkázal: „Sorry, už nechci bouřit veřejnost.“
Tehdy během evropské kvalifikace posílal trenéra Michala Bílka sprostě do háje. K reportérům, kteří se mu dovolali, mluvil přímočaře a bez obalu. I proto ho byly plné noviny. Když se manažer Šmicer, jeho bývalý spoluhráč z národního týmu, ohradil, Drulák po něm hodil šrapnel: „Takový mladý smrad mě nemá co kritizovat. Je ještě sopel.“
Éterem létala slova o kriminále. Veřejnost se vztekala, fanoušci pískali a fotbalisté se cítili dotčení.
Pouhých sedm let poté, co Česko mohlo - a výkonnostně i mělo - vyhrát mistrovství Evropy v Portugalsku, se propadlo do blbé nálady. A to národní dres nosily takové veličiny jako Milan Baroš, Tomáš Rosický, Petr Čech, Tomáš Sivok nebo Jaroslav Plašil.
Národní tým hazardoval s tím, že na Euro poprvé v samostatné historii nepostoupí. Za všechno hovoří fakt, že nejlepším kvalifikačním střelcem se stal levý obránce Michal Kadlec, který proměnil tři penalty. To on byl zásadní postavou týmu, který hrál tak nudně pragmatický fotbal, až z toho bylo fanouškům nevolno.
„Bylo to utrápené. Dost se na nás podepsalo, že jsme u fanoušků neměli zastání. To se pak nikomu nehraje dobře. Zůstali jsme v tom sami. Proti všem,“ vybavil si stoper Sivok.
Ve skupině Češi neměli nárok na suverénní Španěly. Třeba s Litvou se Češi ztrapnili porážkou 0:1 v Olomouci, což by se dnes velmi pravděpodobně řešilo okamžitou rezignací trenéra. O dvou výhrách 2:0 nad slaboučkým Lichtejnštenskem se rozhodně nedalo říct, že představovaly zničující kanonády. Klíčovou remízu 2:2 ve Skotsku zařídil nafilmovaný pád Jana Rezka. Za jiných okolností by se možná oslavovala proměněná penalta, nicméně tehdy Rezka spalovala drsná kritika za vyčůranost. A největší kapky dostával kouč Bílek, jenž byl podepsaný pod trudnými výkony, které nikoho nebavily.
Před baráží s dotěrnou Černou Horou se na mužstvo znovu snášely blesky. „Vůči trenéru Bílkovi se vypěstovala až nenávist. I kdyby hráči udělali všechno dobře, veřejnost by je stejně nepochválila,“ líčí zpětně mluvčí Jaroslav Kolář.
Pak to přišlo: 180 barážových minut bez inkasovaného gólu, 1:0 + 2:0 = postup na Euro.
Než hráči nafasovali palubní vstupenky, bylo cítit, jak to v nich bublá. Potřebovali si vybít zlost a jméno Radka Druláka měli okamžitě při ruce. Chytili se do kolečka v letištní hale, skákali a do rytmu vulgárně skandovali, že „Radek Drulák nemá ču…“.
Popíjeli, z repráků se pouštěly staré pecky včetně Gottovy písničky C'est la vie a jakmile se za výpravou zaklaply dveře od letadla, spustila se trhaná.
Nejprve na zadních sedadlech, kde seděli hráči. Často proti své vůli se přidávali i trenéři nebo bafuňáři, kteří byli klasicky vepředu za pilotní kabinou. Uličkou chodila „trestní výprava“, kterou podle pamětníků vedl brankář Jaroslav Drobný, a nikoho nenechala bez újmy. Snad jen mluvčí Kolář, který měl v osmé řadě sako složené nad sebou, zůstal ušetřený. Rychle si totiž rozepl všechny knoflíky na bílé košili a zahlásil: „U mě už jste byli, pánové.“ Oblek má dodnes netknutý ve skříni.
„Když jsem se to dozvěděla, byla jsem trochu zaskočená. Ale když jsem si uvědomila, v jaké euforii se to celé stalo, našla jsem pochopení. Čertík vyskočí z krabičky a přestane mít zábrany,“ smířlivě vyprávěla později Anna Motlíková ze společnosti Steilmann, která reprezentační obleky šije na zakázku.
Zpravidla s národním týmem létá mezi VIP hosty, tenkrát však byla na pracovní cestě v Rumunsku: „Být na palubě, vsadím se, že to kluci neudělají. Minimálně z respektu. Skoro u všech jsem klečela, když jsme jim brali míry u nohavic. Ale znáte chlapy, jsou to janci, nechají se snadno zblbnout. Odpustila jsem jim hned. A nakonec to byla dobrá neplacená reklama.“
To fanoušci a média byli nemilosrdní. Žádali hlavu manažera Šmicera, chtěli tresty pro hráče. Fotbalový předseda Miroslav Pelta, jenž v letadle trhacímu uragánu taky neušel, nejprve situaci zlehčoval slovy, že by hráčům nejradši udělil amnestii, nakonec však navrhl dvoumilionovou pokutu.
„Místo toho, abych přijímal gratulace za krásný a vydřený postup, chodil jsem se sklopenou hlavou a omlouval se na všech frontách. Paní Motlíkové. Radku Drulákovi. Výkonnému výboru. Všem fanouškům,“ dodá Šmicer patnáct let poté.
Dneska už ho nepřekvapuje, proč se slavilo zrovna bizarním ničením obleků. Tehdy se nosily děrované džíny a úmyslně rozpáraná trička. Fotbalisté šli s módou, mohli si dovolit utrácet za drahé oblečení a zároveň se při společných večírcích dokázali chovat i poněkud dětinsky. Nejednou se do reprezentačního hotelu vraceli jako hastroši.
„Když na sobě trhali svoje privátní hadry, říkal jsem si: Tak ať, je to jejich vizitka, ani já nebýval svatoušek. Ale tohle se prostě přehnalo. Byť ani zpětně nevidím žádnou možnost, jak tomu zabránit. Stačilo, že začali dva tři kluci, přidali se další a najednou vznikla neukočírovatelná davová euforie,“ říkal Šmicer.
Mimochodem, jeden trhací večírek se spontánně konal taky na samotném mistrovství Evropy v Polsku. Zaprvé jako součást postupu ze skupiny. Zadruhé jako vzpomínka na Podgoricu, kde fotbalisté postavili nedůvěře a ustáli těžkou barážovou výzvu. Ale u toho už žádné kamery nebyly.
