Článek
Vláda chce Českou televizi a Český rozhlas platit ze státního rozpočtu (od roku 2027 by ČT měla ze státního rozpočtu dostat 5,74 miliardy korun a ČRo 2,07 miliardy) a odvolává se na Norsko či Dánsko. Jenže „rozpočtový model“ má v Evropě mnoho podob a některé země k němu přidaly pojistky, které český návrh nemá. Srovnání ukazuje, čemu se česká novela podobá a čím se liší.
Zastánci změny upozorňují, že podobně to funguje i v jiných demokratických zemích. Kritici zase varují, že ve výsledku na tom budou všichni hůř: média dostanou méně peněz, domácnosti za ně zaplatí víc a utrpět může nezávislost.
Kdo má pravdu, záleží hlavně na tom, se kterou zemí se Česko srovnává.
Evropa je rozdělena na dvě poloviny
Zhruba polovina evropských zemí financuje média veřejné služby penězi přímo od občanů a druhá polovina nepřímo, tedy ze státního rozpočtu. Reklama tvoří podle Evropské vysílací unie v průměru zhruba pětinu příjmů a nikde není hlavním zdrojem.
Vyplývá to z dubnové studie s názvem Jak financovat média veřejné služby: Expertní analýza evropských modelů a jejich fungování v praxi týmu sociálních vědců, který vedla Marína Urbániková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Fakulty sociálních věd UK.
Uvnitř obou skupin se modely výrazně liší. A právě tyto rozdíly rozhodují, jak snadno mohou politici na média tlačit přes peníze.
| Model | Jak funguje | Příklady zemí | |
|---|---|---|---|
| Poplatek za přístroj | Platí, kdo vlastní televizi či rádio, příp. sleduje živé vysílání | Česko (dosud), Velká Británie | |
| Plošný poplatek za domácnost | Platí každá domácnost bez ohledu na přístroje | Německo (od 2013), Rakousko, Švýcarsko | |
| Účelová daň | Samostatná daň z příjmu, výnos jde mimo běžný rozpočet přímo médiím | Finsko (od 2013), Švédsko (od 2019) | |
| Rozpočet - roční položka | O částce rozhodují politici při schvalování rozpočtu | Norsko (od 2020), Dánsko (plně od 2022), Estonsko, Maďarsko, Nizozemsko | |
| Rozpočet - vázaný na ukazatel | Zákon určí podíl na HDP nebo na výnosu daně | Francie (podíl na DPH), Slovensko (podíl na HDP), Litva (podíl na daních) |
Faktem je, že zrušení poplatků není napříč Evropou úplně výjimečný krok. V letech 2009 až 2024 tuto změnu udělalo dvanáct zemí.
Podle Urbánikové přesto dosavadní bilance mluví spíše proti takovému kroku. Český poplatek navíc není nijak vysoký: ročně je to 2460 korun, zatímco průměr v EU je v přepočtu zhruba 2830 korun. Ani pokud poplatky přepočítáme na mediánový příjem domácností, neplatí Češi nejvíce:
Formou Norsko, pojistkami nikoli
Návrh české vládní koalice se formou nejvíc podobá norskému a dánskému modelu. Peníze by šly ze samostatné kapitoly státního rozpočtu a jejich výši by určovali politici.
Na rozdíl od obou skandinávských zemí však nemá česká verze víceletý finanční rámec ani nezávislou komisi, která by potřebu médií posuzovala. Z rozhodování by navíc vypadl Senát, jak upozornila v debatě Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky mediální analytička Irena Ryšánková. O penězích pro ČT a ČRo by tak téměř sama rozhodovala Sněmovna.
Norský ideál, pravděpodobnější je ale Slovensko
Norsko zrušilo poplatek v roce 2020. NRK od té doby platí stát a výpadek pokryl snížením základní odpočitatelné položky na dani. Lidé tedy platili dál, jen přes daně. Parlament zároveň zavedl čtyřletý rámec: rozpočet NRK se v letech 2020 až 2022 každý rok zvyšoval podle růstu cen a mezd, minus půl procenta na úsporná opatření. Studie model hodnotí jako relativně stabilní. Opírá se ale hlavně o široký politický konsenzus.
Dánsko ukazuje druhou stránku stejného modelu. Pravicová vláda s podporou Dánské lidové strany v roce 2018 poplatek zrušila a zároveň rozhodla, že rozpočet DR klesne o 20 %. Podle studie se škrt po protestech a změně vlády zmírnil zhruba na desetinu. Dánská expertka oslovená autory studie dnes doporučuje spíš samostatnou daň.
Slovensko je českému návrhu nejblíž politicky. Poplatky tam zanikly v červenci 2023 jako součást dohody o schválení státního rozpočtu. Náhradou měl být pevný podíl na HDP, který měl politikům svázat ruce. Po volbách ho ale nová většina snížila ze 0,17 na 0,12 % HDP a veřejnoprávní médium podle Urbánikové přišlo zhruba o třetinu rozpočtu. Ukázalo se, že vzorec v běžném zákoně chrání jen do příštích voleb.
Francie zrušila poplatek v roce 2022 a nahradila ho podílem na výnosu DPH. Ten byl nejdřív jen dočasný, trvalým ho učinil až organický zákon z prosince 2024. Podle studie lze ale vazbu měnit ad hoc a bez silných institucí stabilitu nezaručí.
Finsko a Švédsko zvolily třetí cestu: samostatnou daň, která jde mimo běžný rozpočet. Občané tak dál vidí, kolik za média platí. Ani to ale škrty nezastavilo. Finský Yle podle studie přišel zhruba o 15 % rozpočtu a propustil kolem 300 lidí. Švédsko přestalo příjmy valorizovat o inflaci a zrušilo asi 200 míst.
| Země | Model | Hlavní pojistka | Co se stalo v praxi |
|---|---|---|---|
| Norsko | Rozpočet (od 2020) | Čtyřletý rámec, valorizace podle cen a mezd | Relativně stabilní |
| Dánsko | Rozpočet (plně od 2022) | Víceletá mediální dohoda | Škrt 20 %, později zmírněný na zhruba 10 % |
| Slovensko | Rozpočet, podíl na HDP (od 2023) | Vzorec v zákoně | Snížení z 0,17 na 0,12 % HDP, zhruba − třetina |
| Francie | Rozpočet, podíl na DPH (od 2022) | Organický zákon (2024) | Vazbu lze měnit |
| Finsko | Účelová daň (od 2013) | Fond mimo rozpočet | Pokles asi o 15 %, kolem 300 propuštěných |
| Švédsko | Účelová daň (od 2019) | Financování schvalované na celé víceleté období | Konec valorizace, asi 200 míst zrušeno |
| Německo | Poplatek za domácnost (od 2013) | Nezávislá komise KEF navrhuje výši | Spory zemí mohou zvýšení oddálit |
Premiér Andrej Babiš sice opakovaně odkazuje na Skandinávii ve snaze ukázat, že změna nezávislost neohrozí, nicméně počítat český návrh mezi „severské“ modely je výrazným zjednodušením. Na severu Evropy totiž neexistuje jeden model, ale dva: Norsko a Dánsko platí média z rozpočtu, Finsko a Švédsko přes samostatnou daň.
Z norského modelu tedy přebírá český návrh formu, ale ne víceletý rámec. V zemích navíc probíhala před přechodem na nový styl financování dlouhá debata. Naopak se Slovenskem český proces spojuje politický kontext, se kterým ke změně dospěl.
Co který model umí a kde selhává
Přímé financování od občanů podle v úvodu citované studie obvykle lépe obstojí v nezávislosti, předvídatelnosti, transparentnosti a odpovědnosti vůči veřejnosti.
Rozpočtové financování zase může být administrativně jednodušší a v zemích s progresivním zdaněním i sociálně spravedlivější. Naopak je ale citlivější na politický cyklus.
| Model | Klady | Zápory | |
|---|---|---|---|
| Poplatek za přístroj | Viditelná částka, přímá vazba občanů na média, změna je politicky citlivá. | Nákladný výběr a vymáhání (v Česku asi 250 mil. Kč ročně, ve Velké Británii 4,3 % příjmů), plošná částka bez ohledu na příjem, zastarává s odchodem od televizoru. | |
| Plošný poplatek za domácnost | Stabilní příjem, levnější výběr (v Německu 2,18 % příjmů), nezávisí na přístrojích. | Platí i ti, kdo média nesledují; plošná částka zatěžuje chudší domácnosti. | |
| Účelová daň | Odstupňovaná podle příjmu, výnos jde mimo rozpočet, občané vidí, kolik platí. | Sazbu a prahy mění parlament, škrty se nevyhnuly ani Finsku a Švédsku. | |
| Rozpočet - roční položka | Žádný zvláštní výběr, náklady nesou daňové příjmy. | Politici rozhodují o penězích každý rok, změny jsou méně viditelné, média soutěží s dalšími výdaji. | |
| Rozpočet - vázaný na ukazatel | Předvídatelnější než roční položka, roste s ekonomikou. | Vzorec v běžném zákoně změní nová většina (Slovensko). |
Argument, že poplatky jsou nespravedlivé k těm, kdo ČT a ČRo nesledují, pak studie nepovažuje za přesvědčivý. Žádný alternativní model totiž ve skutečnosti nijak nevychází z toho, kdo média skutečně využívá.
Inspirace, ne kopie
Ze zahraničí se tak podle expertů dá brát inspirace, ale ne hotové řešení.
„Mezinárodní srovnání smysl má, protože nám umožňuje identifikovat výhody a slabiny různých modelů a poučit se ze zkušeností jiných zemí,“ říká Urbániková. Důležité je podle ní sledovat nejen právní nastavení na papíře, ale i to, jak systém funguje v praxi. A to závisí na politické kultuře. „Srovnání by proto nemělo sloužit k mechanickému přebírání cizích řešení.“
„Norský model může dobře fungovat i při financování ze státního rozpočtu. To ale neznamená, že by poskytoval stejné záruky politické nezávislosti také v zemi s odlišnou politickou kulturou,“ upozorňuje.
Někde právní úprava nemusí být příliš podrobná, protože politici nezávislost médií dlouhodobě respektují. Jinde se na jejich zdrženlivost spolehnout nelze. „V takovém případě je důležité, aby právní rámec obsahoval účinný systém brzd a protivah. Právní úprava nemůže stoprocentně zaručit nezávislost, protože zdaleka nelze právně ošetřit všechny možnosti, jak na média veřejné služby vyvíjet tlak,“ říká Urbániková.
Mezinárodní studie ale podle ní ukazují, že má smysl nastavit pravidla tak, aby bylo co nejtěžší na média politicky tlačit. „Zvyšuje to náročnost jejich ovládnutí, prodlužuje dobu, kterou by k tomu politici potřebovali, to následně přitahuje větší pozornost veřejnosti a zvyšuje politické náklady takového postupu.“
Všechny země EU navíc spojuje společný právní rámec. „Evropský akt o svobodě médií (EMFA) mimo jiné stanovuje, že financování médií veřejné služby má být přiměřené, udržitelné a předvídatelné a má být nastaveno tak, aby chránilo jejich redakční nezávislost,“ připomíná expertka.
Český návrh podle ní s EMFA pravděpodobně není v přímém rozporu, přináší ale nová rizika pro nezávislost, přiměřenost i stabilitu rozpočtu.
Ideální model neexistuje
Jeden z hlavních závěrů studie zní: financování ze státního rozpočtu v praxi vykazuje vyšší rizika ve většině z nich, mimo jiné proto, že oslabuje přímou vazbu mezi občany a médii. Takový model je podle studie „citlivější na politický kontext a výkyvy politického cyklu, což může negativně ovlivňovat nezávislost médií, dlouhodobé plánování i přiměřenost jejich financování“.
„V analýze třinácti evropských zemí jsme jednotlivé modely hodnotili podle osmi kritérií: politické nezávislosti, přiměřenosti a udržitelnosti financování, jeho předvídatelnosti, spravedlnosti, transparentnosti, odpovědnosti vůči veřejnosti, administrativní náročnosti a kompatibility s digitálním mediálním prostředím,“ popisuje Urbániková.
Ideální model podle ní neexistuje. „Každý má své výhody a nevýhody, to ale neznamená, že jsou všechny stejně dobré nebo stejně rizikové. Současný český model funguje velmi dobře, a to i v mezinárodním srovnání. Platební morálka je vysoká a příjmy jsou díky tomu stabilní a předvídatelné,“ říká. „Loňské mírné zvýšení poplatků posílilo přiměřenost financování a zavedení automatické valorizace poplatků podle inflace zvýšilo ochranu redakční nezávislosti, protože zvyšování poplatků už nezávisí na politické vůli.“
Slabiny má systém podle ní dvě: administrativně náročný výběr a vymáhání poplatků a nižší sociální spravedlnost plošného příspěvku. Obě se však podle ní dají řešit dílčími úpravami.
A naopak výhrady má k tomu, jak vláda změnu prosazuje. „Dosud přesvědčivě nevysvětlila, proč je nutné současný systém měnit, ani jak nový model odstraní jeho nedostatky, aniž by přinesl nové problémy,“ říká. „Změna navíc probíhá bez dostatečné odborné a veřejné diskuze a návrh prošel prvním čtením ve Sněmovně ve výrazně uspěchaném procesu.“
„Pokud by skutečným cílem bylo najít pro Česko nejvhodnější model financování, který bude dlouhodobě fungovat, očekávala bych jiný postup: důkladnou analýzu, odbornou diskuzi a hledání řešení, které bude mít širší podporu,“ dodává. „Vláda se navíc dlouhodobě netají svým negativním vztahem k médiím veřejné služby, což ještě více prohlubuje obavy a otevírá otázku skutečné motivace změn.“
Andrej Babiš naopak opakuje, že mu jde jen o způsob financování, ne o obsah vysílání. Koalice podle svých slov plní předvolební slib. A opozice podle něj dostane prostor ve druhém čtení, kde se o podobě zákona teprve rozhodne.
Tři sliby, které se neplní už na papíře
Návrh ještě neplatí, ale podle odborníků už popírá sám sebe. Sociolog Daniel Prokop, ředitel výzkumné organizace PAQ Research a bývalý člen Národní ekonomické rady vlády (NERV), vidí hned tři místa, kde se rozchází s tím, co vláda slibuje.
Zaprvé se financování nevrátí na úroveň roku 2024. „Nezohledňuje to nárůst cen mezi lety 2024 a 2027, kdy má koruna menší hodnotu. Ani to, že po roce 2027 nebudou média mít nárok na odpočty DPH. Ani to, že ČT už v roce 2024 financování zajišťovala čerpáním přebytků. A ani to, že v roce 2025 došlo k omezení příjmů ze sponzoringu,“ vypočítává Prokop. „Pokud by tak měla novela nastavit reálné příjmy obou médií na úrovni roku 2024, musela by vláda dát ČT o 1,46 miliardy více a ČRo o 0,33 miliardy více, než je v současném návrhu.“
Zadruhé valorizace nedrží krok s inflací. „Valorizuje se až při kumulativní inflaci přes deset procent, a to jen o deset procent. Zbytek propadá, když například inflace dosáhne třinácti procent,“ upozorňuje. Kdyby tento mechanismus platil v letech 2005 až 2026, pokryl by podle jeho výpočtu jen zhruba dvě třetiny růstu cen. „Protože tam skrytě šetří. Nadto v Evropě se mnohem častěji valorizuje podle výběru některých daní či HDP, což je naopak rychlejší valorizace než inflace,“ dodává Prokop.
Zatřetí chybí záruky stability. Ty by podle Prokopa skutečně posílil až článek 40 Ústavy, tedy pravidlo, že o změně financování musí rozhodnout obě komory parlamentu.
Prokop proto na otázku smysluplnosti převedení financování do zadluženého rozpočtu odpovídá jednoznačně. „Samozřejmě to nedává smysl. Měli by to buď nechat v poplatcích, nebo při převodu do rozpočtu s tím adekvátně zvýšit některou daň,“ říká. Právě tak to udělalo Norsko, které výpadek poplatku pokrylo úpravou daní. „Takto to bude generovat dluh, tím náklady na jeho obsluhu a další dluh. A povede to k tlaku na škrtání buď v médiích, nebo v jiných důležitých věcech, například ve vzdělávání.“
Úspora, která se prodraží
Na skrytý háček navrhované změny českého systému však upozornila například hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Zhruba 7,8 miliardy korun, které dnes ročně zajišťují poplatky, stát podle ní nemá čím pokrýt. Zvýší se tím tedy schodek rozpočtu a vláda si peníze bude muset půjčit. „A z dluhu se platí úroky,“ připomíná Horská.
Při průměrném úrokovém nákladu 5,2 % ročně by média stát v prvním roce stála zhruba 8,2 miliard. Ve druhém roce 8,6 miliard a ve třetím 9,1 miliard, protože stát platí i úroky z úroků. Převedeno na domácnost: dnešních 205 korun měsíčně by po třech letech financování na dluh odpovídalo zhruba 239 korunám.
Na tom příliš nemění ani plánované patnáctiprocentní snížení rozpočtu médií. Ekvivalent poplatku by sice klesl na 174 korun, za tři roky by se ale kvůli úrokům vyšplhal na zhruba 203 korun, tedy skoro na dnešní úroveň. „Je to sleva na dluh, která se během tří až čtyř let vypaří,“ shrnuje ekonomka (tento výpočet pracuje s dnešními cenami a nezahrnuje valorizaci).
„Přechod na financování ze státního rozpočtu nebude levnější,“ potvrzuje Marína Urbániková z Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy. Náklady na obsluhu dluhu podle ní budou výrazně vyšší než náklady na výběr poplatků, které studie odhaduje asi na 250 milionů korun ročně.
Platí vždy občan. Otázka je, kdo rozhoduje
Veřejnou službu nakonec vždy zaplatí občané, ať už přes poplatky, nebo přes daně. A to bez ohledu na to, zda konkrétní člověk ČT a ČRo sleduje. „Při financování ze státního rozpočtu by navíc politici získali větší prostor ovlivňovat výši prostředků, které tato média dostávají,“ připomíná Urbániková.
Rozpočet dokonce nemusí být ani spravedlivější. Současný systém poplatků počítá s osvobozením nízkopříjmových domácností a některých lidí se zdravotním postižením, zatímco skrze rozpočet by se na média skládali všichni daňoví poplatníci. „Významnou část daňových příjmů tvoří DPH, kterou platí spotřebitelé bez ohledu na výši příjmů. Ani přechod na státní rozpočet tedy automaticky neznamená spravedlivější rozdělení nákladů,“ upozorňuje odbornice. To je mimochodem další rozdíl oproti Norsku, kde progresivní daně chudším domácnostem skutečně odlehčily.
Nelze pominout, že i dnes o výši poplatků rozhodují politici, takže ani současný model není zcela nezávislý. „Zásadní rozdíl je ale v tom, že poplatky platí přímo občané a jejich výše je veřejně známá. Jakékoli zvýšení či snížení lidé bezprostředně pocítí, a proto je pro politiky citlivější změnu prosadit,“ připomíná Urbániková. Ukázalo se to loni, kdy se poplatky zvýšily po téměř dvaceti letech.
„Při financování ze státního rozpočtu jsou naopak změny méně viditelné a nepodléhají takové veřejné kontrole,“ varuje autorka studie s tím, že to vytváří prostor pro využívání peněz jako nástroje politického tlaku. „Pokud politici rozhodují o přidělování veřejných prostředků, mohou média vnímat jako instituce, od nichž se očekává určitá míra loajality a jejichž kritické zpravodajství je nežádoucí.“
