Rudý kapitán. Proč dostává reprezentační vůdce Krejčí tolik červených

Ladislav Krejčí nezaslouží veřejný lynč za to, že byl v obou zápasech proti fotbalovým mistrům světa vyloučený. Ale dobrou reklamu mu to nedělá a jen tak se to přejít nedá. Reprezentaci, o kterou se rozhodl pečovat, citelně ublížil.

Leccos to vypovídá o muži, který na začátku kalendářního roku 2026 převzal kapitánskou pásku. Je srdcař a patriot. Chce být spolehlivý, o české perspektivě důkladně přemýšlí, píše si deníček s kritickými poznámkami, ovšem zatím příkladem nejde. Dohánějí ho vlastní chyby a někdy až zbytečná horlivost.

V nové éře trenéra Santiho Denii prohrál všechny zápasy a navrch viděl dvakrát červenou kartu. Nedohrál dva zápasy ze čtyř, do kterých jako kapitán přivedl svůj tým.

„Každý fotbalista občas prožije pitomé období, kdy si připadá, že se mu nic nedaří. Ač se snaží sebevíc. Krejda si to teď vyžírá se vším všudy. Ale věřím mu. Vhodnějšího chlapa pro funkci kapitána v nároďáku nevidím,“ tvrdí někdejší reprezentant Pavel Horváth. Aktuálně komentuje fotbal pro Český rozhlas, nicméně během aktivní kariéry zažil všechny borce, které během reprezentačních zápasů vyloučili dvakrát. V archivech v éře před Krejčím najdete tři.

Jména nepřekvapí, protože to bývali hodně emotivní borci, kteří obvykle přemýšleli až poté, co konali. Raubíř Tomáš Řepka dostal dvě červené karty v kvalifikaci o mistrovství světa 2002, která se i kvůli jeho excesů proměnila ve fiasko. Také impulzivní Pavel Nedvěd, svého času respektovaný kapitán a dnes reprezentační manažer, si neodpustil dva blikance. Krajní obránce Radoslav Látal si pak svoji druhou červenou vysloužil jako nehrající náhradník, když rebeloval u střídačky během mistrovství Evropy 2000.

Teď probíhá éra rudého kapitána Krejčího - a není to dobrá vizitka. Pro něj, ani pro reprezentaci.

Je to zvlášť nepříjemné, protože se fotbalové Česko snaží rehabilitovat po letech výkonnostní bídy. Pod novým trenérem se pokouší dohánět šikovnější týmy, chce hrát po zemi, trpělivě kombinovat, držet míč a díky tomu získávat herní převahu. Jenže v elitní skupině Ligy národů naráží na příliš těžké soupeře a hlavně na vlastní technickou nedokonalost při práci s balonem. V útoku bývá sterilní. Naposledy proti Španělsku sice mělo nadějné náznaky a závary, ale ani jednou netrefilo branku.

Symbolem všeho budiž právě Krejčí, jehož doménou bývají osobní souboje, zavilost a neústupnost v obranné fázi. Plus síla v ofenzivních hlavičkách při standardních situacích, ze kterých střílí hromadu důležitých gólů. Když vyskočí na správně kopnutý centr nebo prudce hozený aut, leckdy bývá nebranitelný. Ostatně i ve čtvrtek měl jednu čistou příležitost, jak skórovat a vyrovnat na 1:1. Jen se mu balon svezl po zpoceném čele.

A pak zkratoval, protože rychlostně nestíhal, spoluhráči ho nezajistili a on považoval za nutné zastavit nebezpečnou situaci.

Bylo to podruhé v utkání. Napoprvé nechal pláchnout z pravého křídla Yeremiho Pina, který sólo od půlící čáry zakončil milimetrovým obstřelem. Gól však těsně po přestávce neplatil kvůli těsnému ofsajdu. V 72. minutě pak Krejčí při bránění zazmatkoval a protože nechtěl, aby náhradník Fernández běžel sám na branku, stáhl ho oběma rukama za boky. Z původní žluté karty nakonec po poradě s videem vznikla červená, o které se nedalo polemizovat.

Druhá červená během dvou zápasů se Španělskem.

Druhá červená během Ligy národů.

Desátá červená v Krejčího profesionální kariéře.

Kdysi ho vyloučili ve Zbrojovce Brno, pak šestkrát ve Spartě, letos v únoru taky ve Wolverhamptonu, který mezitím jako nejhorší tým Premier League spadl do druhé anglické ligy. Nejvíc ze všeho jsou ovšem vidět rudé incidenty v reprezentaci. Zvlášť když jsou součástí porážek.

„Červené fauly osobně považuju za podobný kiks, jako když útočník netrefí z deseti metrů odkrytou branku nebo Lukáš Červ nadvakrát neprostřelí padající těla před sebou. Jenže u obránců jsou chyby prostě vidět víc. Jsou křiklavější a nejdou vygumovat,“ vrátil se Horváth do čtvrteční večera, kdy Češi probránili první poločas a pak se na dvacet minut jejich hra zvedla. Všechny nadějné možnosti však zůstaly bez využití, načež byl Krejčí vyloučen a šance na remízu zmizela. Česko prohrálo 0:2.

Krejčí je kapitánem týmu, který vyrovnal nejhorší sérii v historii československého fotbalu z let 1947 a 1948. Tehdy se poprvé a dosud naposledy prohrálo šestkrát v řadě.

A letos? Může být ještě hůř.

0:3 s Mexikem na mistrovství světa, 1:2 s Chorvatskem, 0:2 s Anglií, 1:3 ve Španělsku, 0:3 v Anglii, 0:2 se Španělskem doma. A teď do Chorvatska.

Nejen podle výsledků s fotbalovými obry je zřejmé, proč měli Češi v nejvyšší skupině Ligy národů roli outsidera. Zatím nasbírali nula bodů, ošklivé skóre 2:12 a tři vyloučené. Kromě Krejčího byl červeně potrestán taky drsný šlapák Pavla Šulce během prvního poločasu utkání s Anglií. Vzhledem k okolnostem je zarážející, že Češi mají stále reálnou naději na záchranu mezi šlechtou. Musí však v neděli porazit Chorvatsko. Nebo aspoň bodovat a doufat, že jim zázračně nahrají zápasy Turecka a Srbska, čili stejně špatných konkurentů z ostatních skupin.

Jenže jsou bez kapitána.

Pokud se Krejčí rozhodne, poletí zítra odpoledne do Osijeku aspoň jako morální podpora. Bylo by mu to podobné, protože za mužstvo dýchá. Ale kdo ho zastoupí na hřišti, když bude zase v trestu?

Číslo 1: Vladimír Coufal, první asistent, 68 zápasů v reprezentaci. V Hoffenheimu válí, Bundesliga ho zvolila do nejlepší sestavy roku. Když byl českým kapitánem naposledy ve Wembley, vstřelil si kuriózní vlastní gól. Jakmile nebude zraněný a v Osijeku se postaví na pravý kraj obrany, pronikavě žlutá páska na rukávu ho nemine.

Číslo 2: Tomáš Souček, 94 reprezentačních startů, čili nejvíc ze všech. V minulé dekádě stabilní vůdce, což se změnilo před rokem po incidentu s fanoušky v Olomouci. Souček šel naštvaným divákům v dobré víře vysvětlit, proč se mužstvo nedostaví ke klasické děkovačce, což způsobilo skandál. Poctivý záložník West Hamu kvůli tomu přišel o pásku. Aktuálně navíc nemá dobrou fazonu. Tři měsíce po mistrovství světa marodil s potrhanými vazy v kotníku a když poprvé jako náhradník nastoupil pod Deniou, při těžkopádné rozehrávce u vlastní šestnáctky zavinil druhý gól Španělska.

Číslo 3: Michal Sadílek, kvůli zlomenému nosu záložník v masce. Obětavost sama. Pražskou odvetu s mistry světa nemohl hrát kvůli žlutým kartám, na Chorvaty bude nažhavený. Ve Slavii je zvyklý být asistentem kapitána.

Číslo 4: slávista Lukáš Provod. Celkem často nosí pásku v klubu, hraje Ligu mistrů, jenže na podzim se ještě nepotkal s formou, což ho výrazně limituje.

Číslo 5: Alex Král, 53 reprezentačních zápasů. Ale fanouškům kvůli upracovanému stylu nikdy neseděl.

Číslo 6: Adam Hložek. Klidně by zrovna on mohl aspirovat na pásku, kdyby se trenéři rozhodli pro nečekané řešení. Z průbojného útočníka, který v reprezentaci začínal coby teenager, vyrostla osobnost a tahoun. Má už odehraných přes 50 zápasů. Pro kouče Deniu se pro ofenzivní fázi jeví nepostradatelně.

„Jo, tichá síla. Ten nápad by se mi líbil,“ přikývne Pavel Horváth.

Ať bude v neděli kapitánem kdokoli, neřeší to reprezentační svízel. S černou sérií porážek i vyloučených. Je jisté, že Krejčí se bude muset zkrotit, zklidnit, zlepšit. Vždyť samo mužstvo si před březnovou baráží o mistrovství světa přálo, aby byl šéfem. Vzhledem k tomu, že se pak přes dvě penaltová dramata povedlo postoupit, nepochybovalo se, že je tím pravým. Ale teď?

Před čtvrtečním soubojem s mistry světa zdůrazňoval: „Musíme si určitě dát pozor na červenou kartu. Já obzvlášť.“

A bum! Nedohrál.

„Asi bych mu úplně nevyčítal, že soupeře zatáhl. Je to mžik. Vteřina, ve které se musíte rozhodnout. Kdyby ho nechal utéct a dostali jsme gól, dostal by čočku, proč nefauloval. Spíš mi vadí, že ve Španělsku dostal zbytečně první žlutou kartu za protesty vůči rozhodčímu. Jako kapitán by měl nervy udržet, i když z vlastní zkušenosti vím, jak je to občas složité,“ zmíní Horváth, jenž býval roky kapitánem ve Viktorii Plzni.