Zemřel v bídě a sám. Tragický osud syna Josefa Bicana

Před prázdninami dostal infarkt. V tramvaji. Odvezli ho nemocnice Na Františku, kde 17. června zemřel. Bylo mu osmdesát, děti neměl - a kamarády taky ne. Prakticky se všemi lidmi, kteří mu během života byli trochu blíž, se Ivan Bican, druhorozený syn famózního fotbalisty Josefa, rozkmotřil.

Když s nimi mluvíte, vždycky několikrát zdůrazní, že o mrtvých jen dobře, ale o Ivanovi hezká slova nepřicházejí skoro žádná.

Nebyl nikdo, kdo by se postaral o jeho pohřeb.

„Každý z nás si zaslouží důstojné rozloučení, proto jsem se stal jeho vypravitelem. Zaplatil jsem kremaci a pak odnesl urnu na hřbitov. I kněz u toho promluvil. Chtěl jsem se zachovat jako člověk,“ vypráví režisér Jakub Červenka, který po nekonečně složitých a drahých disputacích získal práva na film o Pepi Bicanovi. Přespříští rok chce začít točit.

Moc nechybělo a Ivana Bicana by pražský magistrát rozprášil kdesi na louce při takzvaném sociálním pohřbu. Vedle narkomanů, bezdomovců, sebevrahů nebo zkrachovalců, kteří nikoho neměli. Posledního z rodů Bicanů alespoň před týdnem uložili do hromadného hrobu ve Strojnické ulici. Bez jediné zmínky. Bez parte. Jeho jméno si zjistíte leda podle QR kódu.

Nebýt nenápadné zmínky, kterou na facebookovém profilu napsal Jan Čižinský, starosta Prahy 7, dost možná by se Bicanův syn ztratil úplně v nenávratnu.

„Nejsem nenažranec, peníze nepotřebuju, švorc nikdy nebudu,“ rozhodným hlasem tvrdil před devíti lety. V každém slovu, které tehdy pronesl, si protiřečil. Zemřel bez peněz, ve chvíli, kdy střídal ubytovny. Na každou si podle svědků stěžoval, že je nekompetentní, drahá a klienty vydírá.

O Ivana Bicana se nakonec postarala Praha 7, kde s legendárním otcem, jedním z nejlepších fotbalových kanonýrů všech dob, vyrůstal a nikdy nezměnil doručovací adresu. Ačkoli byt už dávno patří jiným majitelům a on většinou žil jinde. Dokonce se traduje, že nikdy nepracoval. Taky emigroval do Ameriky, kde ho zavřeli. O kremaci se postaral až režisér Červenka, který se už před jedenácti lety rozhodl natočit film o Bicanovi a potřeboval k tomu synův souhlas.

„Leda za milion,“ uslyšel. Ostatně jako každý, kdo se pokoušel zvýraznit Bicanův odkaz. Přes to nejel vlak.

Jen s trochou přehánění se totiž o peníze hlásil Ivan Bican hned ve druhé větě. V té první se představil: „Jsem Pepiho syn.“

Narodil se v roce 1946 jako druhý z Bicanových dětí. Josef junior se později usadil v Belgii, kam nechali komunisti na konci šedesát let odjet slavného tátu za trenérským angažmá v Tongerenu. „Zatímco Pepíka vzali s sebou, Ivanovi razantně oznámili, že se stěhuje k dědovi do Michle. Už tehdy byl notorický pohádkář, nepracoval a hlavně měl pořád žízeň, na což potřeboval peníze. Byt v Holešovicích před ním zamkli na sedm západů, protože kdyby mu nechali klíč, celou pozůstalost by vyšmelil,“ vzpomíná jeden z Bicanových vrstevníků. Chodili spolu do hospody, na zápasy Slavie, ale tím to haslo: „Když mi řekl, ať mu půjčím dvacku, věděl jsem, že už ji neuvidím. Opakovalo se to den co den.“

Což se ve vzpomínkách na Ivana Bicana opakuje až příliš často. Dokonce do posledních dní.

Jeho táta Josef Bican býval výjimečný střelec. Něco podobného jako dnes Cristiano Ronaldo, Lionel Messi nebo Harry Kane. Rodák z vídeňského okrsku Favoriten, kde dělníci museli makat, aby uživili rodiny, hrával s hadrákem naboso, protože neměl peníze na kopačky. Ale zároveň byl tak výjimečný, že si ho všimli v Hertě Vídeň a později v Rapidu. Sprinter a střelec v jednom, všechno v unikátním provedení. Zrodila se hvězda, která nejprve reprezentovala Rakousko a později putovala do Slavie. Jedenáctkrát byl nejlepším střelcem československé ligy. Před válkou, během ní i po ní.

Pepi. Pan Nedostižný.

Jeho druhorozený syn Ivan to nejprve zkoušel ve Slavii. Táta se přimluvil u vyhlášeného trenéra Emila Seiferta, který po válečných časech převzal žáčky. Kolují zvěsti, že Bicanova syna vyhodil pro namyšlenost a nešikovnost. Tudíž přešel k hokeji, chvíli chytal za ČLTK, načež ho vyrazili, protože ho načapali, že na Štvanici vykradl skříňky spoluhráčům.

Pepi Bican byl sportovní fenomén, střelec od boha, ve společnosti bonviván a celebrita. Ale zároveň primadona, která nesnášela, když je druhá. Podle toho vychoval syny.

„Mladej Pepík zmizel do Belgie, našel si tam manželku a víceméně se po něm slehla zem. Podle všeho byl svého času taky zavřený. Měl dvě dcery, které se ho zřekly. A Ivan? Ten kolem sebe vytvořil takovou pověst, že se mu lidi spíš vyhýbali. Nemám jedinou věc, za kterou bych ho mohl pochválit,“ vypráví další člověk, které Bicanovi poznal z první ruky.

S Ivanem Bicanem jsme se potkali čtyřikrát. Vždycky pracovně. Vypadalo to, že ze všech sil bojuje o to, aby velebil tátův fotbalový odkaz. V kavárně Slavia zaplatil dvě kapučína, na radnici Prahy 7 oprašoval relikvie, které na výstavu zapůjčil. A pak v čisťounkém bytě kousek od Jiráskova mostu pod Karlovým náměstím vyprávěl: „Než máma umřela, zdůrazňovala mi: Ivane, až jednou budeš rozhodovat o dědictví, nezapomeň na roky, kdy jsme skoro neměli co jíst, komunisti nás uráželi a táta musel dělat nádeníka. Tady u toho malého dřevěného stolku seděla. Pod stolem ležel peršan s modrými konturami, aby ladil k modrým židlím. Víte, pro mámu byla Slavia všechno.“

Když jste mu nevletěli do rozpovídaného souvětí, pokračoval a lamentoval. Přiostřoval drsná slova, bez skrupulí nadával a máchal rukama, až mu jednou lžička od kafe odletěla na parapet. Říkal, že komunisté byli svině, ale teď prý politici nejsou jiní. Slávistům nemohl odpustit, že se podle něj zaprodali čínským majitelům. A těm že rozhodně nedovolí, aby pojmenovali stadion po Bicanovi. A ani žádnou tribunu ne. Just ne!

I proto se jedna část Edenu jmenuje po slavném trenérovi (Maddenova), druhá po legendárním brankáři (Pláničkova), třetí po křídelníkovi (Veselého) a čtvrtá nese název Sever, protože je vyhrazená pro ultras. Bican? Není nikde. Jeho syn to kdysi horlivě vysvětloval ve vyžehlené košili, s kravatou a fialovou vestičkou. Působil důvěryhodně, přitom všichni, kteří ho znali, varovali: „Baron Prášil by se od něho mohl učit. Nevěř mu ani slovo.“

Ivan Bican uvařil kávu s lógrem a nechtěl, aby se návštěva zouvala. Než usedl na starodávnou židličku s kováním, o jednu přezku si uvolnil pásek, který držel upnuté džíny Hugo Boss. A vyprávěl.

„Vidím před sebou tátu, jak se ráno navléká do montérek, bere si chleba, kousek koňské sekané a trojúhelníček sýra. Jídlo na celý den, kdy makal s krumpáčem.“

„Bylo mi dvanáct, když musel k lopatě. Po dvou letech si ho zavolili na výbor a řekli: Soudruhu Bicane, vy jste přece býval socialistický sportovec, dobrý sportovec. Mohl byste být i dobrým straníkem. Takže buď my, nebo krumpáč, soudruhu! Vyberte si. Táta ani na chvíli nezapochyboval: Víte co, pánové, já mám svou manželku i syny rád.“

Rozhovor tehdy v březnu 2017 vyšel v MF DNES. Ivan Bican mi na rozloučenou dal tři podepsané tátovy fotky a starý slávistický odznak v ošuntělé šedé krabičce. Načež začaly v pravidelných intervalech chodit esemesky z jeho telefonního čísla. Nejdřív pamflety s pravopisnými chybami a překlepy. Pak sprosťárny a urážky. V osobních útocích se nejčastěji pouštěl do Slavie: „Team plný fotbalově prázdných hlav a k tomu majitel a vedení ksindl nevídaný. Měli by ste to združení podvodných zoufalců rozpustit.“

Sám sebe označoval za opravdového fandu Slavie. Anebo za tiskem bojkotovaného syna Josefa Bicana.

Jakmile vešlo ve známost, že zemřel, jeho známí se jen ušklíbli. Nezůstaly na něj dobré vzpomínky, ani trochu ne.

Slávistický kronikář Vladimír Zápotocký vytáhl příběh, kdy někdejší klubový majitel Boris Korbel, první miliardář v českém fotbale, nabízel mistrovi Bicanovi, že se pokusí syna Ivana dostat z amerického vězení. Přes známosti na nejvyšších místech, neboť jeho sestřenice Madeleine Albrightová byla ministryní zahraničí.

Těžko soudit, zda a v jakém množství do příběhu postupně zasáhly lidové pověsti, nicméně základ zůstává stejný: emigrant Ivan vzkázal rodičům, že v Kalifornii studuje kriminalistiku. Ano, nosil uniformu, ale tu z hotelové agentury, ve které se staral o pohodlí hostů. A kromě jiného o kódy od trezorů, které měl držet v tajnosti. Jen se je jednoho dozvěděli mafiáni, za což Bicana odsoudili natvrdo.

„Pepi o takové protekci a pofidérní milosti nechtěl ani slyšet. Za kluka se styděl,“ slyšel Zápotocký na vlastní uši.

Do Česka se Ivan Bican vrátil až kolem roku 1994. Ačkoli tvrdil, jak chodil pravidelně s maminkou Jarmilou na fotbal do Edenu, nikdo z oslovených si nevzpomněl, že by ho na tribuně jedinkrát viděl. Dokonce zazní výsměch: „Mámě byt rozprodal a nakonec ji utrápil. Neštítil se ničeho.“

Tátův hrob na Vyšehradě, u kterého s velkou pompou několikrát pózoval, neplatil. Letos v létě ho přebral Odbor přátel Slavie, neboť hrozilo, že si „hrobové místo plus umělecké dílo na něm umístěné“ koupí někdo jiný.

Jakmile Slavia chtěla pojmenovat část stadionu pietně po největší ikoně, Ivan Bican to striktně zakázal a rovnou hrozil soudy. Chtěl tátovo jméno zpoplatnit. „Chci milion, a jakmile bych ho dostal, aspoň 400 tisíc posílám na charitu, třeba sirotkům. Jako že se Bican jmenuju.“ O sedm let později si na článek vzpomněl a naťukal kousavou zprávu: „Doufám, že jste spokojený. Za jméno mého otce bych měl dostat deset milionů.“

Roky křičel. Roky se oháněl slavným příjmením. Roky byl nepříjemný na všechny strany. Hrozil kriminálem, urážel.

A všechny peníze, které nakonec za jméno Bican vyhandloval, rozfofroval. Nakonec prodal také byt u Karlova náměstí a v posledních letech žil po ubytovnách.

I fotbalový svaz musel vytáhnout téměř sto tisíc, než Bican junior souhlasil s tím, že tátu Pepiho posmrtně uvedou do Síně slávy. Někdejší předseda Miroslav Pelta tolik stál o to, aby exkluzivní kanonýr byl mezi českou smetánkou, že souhlasil s kupní smlouvou. Ivan Bican přivezl na Strahov dva sádrové míče potřené zlatěnkou, starý dres mužstva Prahy, jeden historický obraz - a odjel s domluvenou odměnou. A zatímco se na chodníku vyráběla hvězda in memoriam, Ivan Bican se vrátil s tím, že chce od Pelty peněz ještě víc.

Poslední zpráva s dávkou urážek přišla od Ivana Bicana loni v listopadu, pak se odmlčel. Zůstal sám. A sám letos i zemřel.