Zpověď nedoceněné hvězdy: My Češi jsme nejlepší, když nám teče do bot

Nemá snad ani o gram víc než v dobách fotbalové slávy. Hubený chlápek s ostýchavýma očima už dávno zkrátil účes, ale pořád platí, že o sobě mluví nerad. A do soukromí vás Jaroslav Plašil, rodák z Opočna, nepustí ani náznakem. Přitom v českém dresu má odehráno 103 zápasů, jen tři legendy zvládly víc.

„Nikdy jsem nevyhledával pozornost. Navíc od sedmnácti žiju v cizině a přemýšlím spíš ve francouzštině. Kvůli akcentu jsem se mikrofonům vyhýbal a pak jsem dostal nálepku, že nosím nos trochu nahoru, přitom já jsem od přírody spíš stydlivý. Asi jsme se nepochopili navzájem,“ vypráví smířeně.

Ano, akcent má, slova občas dokončí zpěvně, ovšem nezapomíná: „Dost jsem potrénoval poslední rok, kdy jsem byl u nároďáku.“ Všimli jste si vůbec, že byl asistentem provizorního trenéra Jaroslava Köstla a pak také Miroslava Koubka na mistrovství světa?

Proč už u reprezentace nejste?

To je jednoduché. Přišel nový trenér a rozhodl se pro změnu. I když mě na jednu stranu zklamalo, že končím, protože to byla krásná práce, jiná varianta vlastně neexistovala. Byl to přirozený proces. Trenér Denia chtěl změnit celý realizační tým, což se musí respektovat. Je to realita, od které se člověk musí odpoutat, aby mohl jít dál.

Nemohl se přimluvit manažer reprezentací Pavel Nedvěd? Odehráli jste vedle sebe desítky zápasů.

Tady jde veškeré kamarádství stranou, protože manažer dělá servis trenérovi. Hlavním šéfem je teď Santi Denia. Když se do jeho plánů nevejdete, musíte to vzít jako fakt a netrápit se tím. Teď jsem v pozici fanouška, který bude české reprezentaci držet palce. Aby byla dobrá hra. Aby se fanoušci bavili. Aby byly výsledky.

Půjde to?

Věřím tomu. Dejte jim čas na práci. Chápu, že fanoušek chce vidět výsledky hned, ale ve fotbale to tak nefunguje. Podle životopisu je Denia expert, který se vyzná. Cítím z něho, že chce poznat českou mentalitu, aby s ní mohl pracovat co nejlépe. Osobně jsem si sice přál, aby nároďák vedl Čech, ale pokud se vedení rozhodlo jinak, doporučil bych té cestě věřit.

Jak jste se vlastně u českého týmu objevil vy?

Taky za to mohl manažer reprezentace. Tehdy Tomáš Hübschman, který mi zavolal před rokem, kdy právě končil trenér Ivan Hašek. Vysvětlil mi, že potřebují nové asistenty pro překlenovací období. Nic dalšího nesliboval. Jezdil jsem na srazy z Bordeaux a podával kolegům informace o legionářích, které jsem dostal na starosti. Užíval jsem si to, protože to byla přesně moje parketa. Sám jsem byl kdysi v jejich pozici a věděl, co potřebují.

Nakonec z toho byla euforická baráž, následně však zkažené mistrovství světa.

Jakmile přišla nabídka, neváhal jsem ani vteřinku. Po mě byl nároďák vždycky nejvíc a nikdy se na tom nic nezmění. Miluju svou zemi a nebudu litovat, že jsem do toho šel. S láskou a nadšením. Chtěl jsem předávat, co jsem v kariéře posbíral. Splatit dluh, který vnímám. Byla to neuvěřitelně poučná zkušenost. To nejvíc, co můžete ve fotbale zažít. Jakmile se toho dotknete, nechcete níž.

Pomohlo vám to v trenérském životopisu?

To se uvidí, práci zatím nemám. Sezona teprve před pár týdny začala a dá se říct, že všechny pozice jsou obsazené, byť nějaké náznaky vnímám. Až se to začne hýbat, snad se šance objeví.

Zůstáváte pragmatik?

Nelámu si hlavu s tím, co nemůžu ovlivnit.

Vy jste nikdy nepoužíval ostré lokty. Ani profesionální licenci pořád nemáte.

Ve Francii jsem si udělal licenci A, která mě opravňuje trénovat čtvrtou nebo pátou ligu. Doufal jsem, že budu trénovat tady v Bordeaux, kde jsem strávil deset let a mám k městu i fanouškům speciální vztah. Jen jsem netušil, do jakých problémů se klub dostane.

Zbankrotoval. Přeřadili ho až do šesté regionální ligy, mezi amatéry.

Je to smutný příběh.

Srovnatelný s mistrovstvím světa?

Úplně jiný. Dodneška si všichni klademe otázku: Proč se to nepovedlo? Každý z nás, kdo byl přímo u týmu, má nějaký názor, ale všichni se shodneme na tom, že si to prostě nesedlo.

Ale proč? Je to tři a půl měsíce, co jste v Americe přistáli.

Věřili jsme, že navážeme na euforii z baráže. Možná nás to oklamalo. Když jsme postoupili na mistrovství, byl to neskutečný zážitek. Po fotbalové i lidské stránce. Srdíčko, které mužstvo vložilo do boje, jsem jako trenér nikdy neviděl. Jak se kluci vyždímali, kolik energie v sobě našli, jak byli nastaveni pro společný úkol.

Jako za vašich časů v baráži s Norskem o mistrovství světa 2006?

Asi by se to dalo srovnat. Tentokrát jsme však museli udělat dva kroky a ani u jednoho jsme nebyli favorit. Nejdřív Irsko, pak i Dánsko. Byl jsem strašně hrdý, když se to povedlo. Jak se to odpracovalo. Jak jsme všichni stáli při sobě. Měl jsem pocit, že by kluci nechali na hřišti duši, jen aby postoupili. Totální euforie. Když si právě tohle uvědomíte, máte z půlky vyhráno.

Ale proč se to pak vytratilo?

Kéž bych to věděl. Každý by měl začít u sebe. Je zbytečné šťourat se v minulosti, kterou stejně neovlivníte, důležité je poučení, které vás posune. Rodiče mi vždycky zdůrazňovali, abych taky na negativních zkušenostech hledal hlavně to dobré. To bych chtěl zdůraznit.

Že stačilo být na mistrovství světa?

Nikdo z nás samozřejmě nechtěl odjíždět tak brzy domů, hned po skupině. Navíc s projevem, který se nikomu nelíbil. Teď jde o to, co si z toho vzít.

No právě: co?

Trpělivost, zarputilost, pracovitost. Už v nové éře pod trenérem Deniou to bude potřeba. Byli jsme na mistrovství světa poprvé po 20 letech a věřte mi, že to bylo opravdu nové, jiné. Chtěli jsme tam hrát líp, ale věřím, že ta zkušenost nás posune. Jen to chce čas. Vím, že fanoušci takové věty neuslyší rádi, ale museli jsme si to prožít, abychom se mohli posunout. A až budeme na mistrovství světa příště – a já doufám, že hned za čtyři roky –, bude se všechno ohromně hodit.

Jenže teď jsou tu zápasy v Lize národů.

Jsem optimista a věřím, že se časem dostaneme tam, kde jsme hráli za časů Nedvědů, Poborských, Barošů nebo Kollerů. To byli opravdu velcí hráči a jejich odkazu se můžeme dotknout. A to jsem ještě zapomněl na Tomáše Rosického, který čněl nad všemi.

Já vám nevím, jestli to lze srovnávat. Vy jste byli naprosto výjimečná generace.

Ale odkdy? Až potom, co jsme získali zkušenosti. Taky jsme úplně nevěděli, jak se hraje velký fotbal na turnajích, jak čelit nejlepším. Osobně vzpomínám, jak jsem přijel na Euro 2004 do Portugalska. Ne jako dvanáctý, ale spíš osmnáctý nebo devatenáctý hráč. Musel jsem si všechno osahat, adaptovat se na vyšší rychlost, využít čas ke zlepšení.

Ale souhlasíte, že jste měl kolem sebe světovou kvalitu.

Měl jsem kolem sebe hráče, kteří pravidelně nastupovali ve světových klubech, to pro mě byla ta největší škola. Ale jinak bych neřekl, že dnešní reprezentanti nemají lepší individuální schopnosti, ale chybí jim něco, čemu říkám týmovost.

To slovo nemám moc rád, protože je takovým kancelářským termínem ze slovníku. Co si pod ním představit?

Ochotu spolupracovat, podřídit se kolektivu, hrát za tým a pro tým. Přesně takovou roli jsem měl já. Ačkoli jsem si mohl myslet, že jako hráč Monaka, Osasuny nebo Bordeaux něco znamenám, na hřišti jsem sám sebe vždycky vnímal jako dělníka. Já nebyl ten hlavní. Ego šlo vždycky stranou. Nedostatky jsem nahrazoval prací. Zato když vidím dnešní kluky, hodně vnímám jejich zájem po lepších osobních statistikách, po přihrávkách, po gólech. Trochu se zapomíná na týmového ducha a utvrdil mě v tom rozhovor pana Denii.

Jaký přesně máte na mysli?

Že sice nemáme hráče na takové individuální úrovni jako Španělsko, ale jakmile se na správných osobnostech vytvoří opravdový tým, může to fungovat. Taky říkal, že reprezentovat by mělo být nejvíc. Hrát za Česko a hrát co nejlépe. To byl vždycky můj přístup. Nemyslet na osobní prospěch, ale na tým.

Proč shazujete svůj přínos? Máte 103 reprezentační startů, rohy jste kopal levačkou i pravačkou. I Španělům jste před 15 lety vstřelil gól.

Já byl na černou práci, ve které se občas zablýskal gól nebo nahrávka. Nejdůležitějším úkolem pro mě bylo, abych prodal svoje kvality. Jakmile to hráč pochopí, posune se.

Pochopili to hráči na mistrovství světa?

Pokud ne, udělali chybu.

Kde udělal chyby trenér Miroslav Koubek?

Kdo je na hřišti? Přece hráči. Nebudu říkat, že nepovedené mistrovství světa jde za trenérem. Leda můžu připustit, že to bylo dejme tomu padesát na padesát. Celé si to nesedlo. Trenér se snažil nepohodu ustát, což je možná to nejtěžší na jeho práci. Může dát sebelepší pokyny, vytvořit sebelepší taktiku, ale na trávníku už to musí odehrát jiní. Koukněte se na Mourinha, jak začal nové angažmá v Realu Madrid. Má vizitku jednoho z nejlepších trenérů historie, v kádru se to hemží hvězdami a ze sedmi zápasů dvakrát prohrál.

Abychom nezamluvili tu Ameriku.

Zpětně si myslím, že jsme možná byli příliš namlsaní baráží. Proti Irsku a Dánsku jsme se senzačně semkli, šli jsme štěstí naproti. Jakmile se postoupilo, už jsem nevnímal tu odvahu a zarputilost. My Češi jsme nejlepší, když nám teče do bot. Po baráži mám pocit, že převládl pocit, že to půjde samo. A do toho se přidaly okolnosti.

Jaké?

Neovlivníte, kde máte základní kemp, do jaké skupiny vás nalosují, kolikrát budete sedět v letadle, v jaké nadmořské výšce budete hrát. Nakonec vás šoupnou do Dallasu, kde je horko, dvakrát musíte letět do Mexika, do jiného časového pásma. Můžete to brát jako vymlouvání se, ale když to nezažijete, nevíte, do jakého módu se mezitím hráči dostanou. Budu se opakovat: Na mistrovství jsme byli po 20 letech a doplatili jsme na nezkušenost. Zároveň přiznávám, že jsme se s tím nepoprali ideálně.

Což kromě jiného přineslo i konec Patrika Schicka.

Vůbec jsem netušil, co má za lubem. Mrzí mě to, protože je to světový útočník s neuvěřitelnou koncovkou. Ale je to jeho rozhodnutí, které musíme všichni respektovat.

Poslyšte, vy nikdy neztrácíte klid?

Neklid ruší. A v roli trenéra dvojnásobně. Baví mě představa, že všechno, co jsem během kariéry nasbíral, budu předávat. Trénovaly mě obrovské persony, od kterých jsem se učil.

Kromě jiného Didier Deschamps, Laurent Blanc, Jean Tigana, Willy Sagnol. V začátcích v Hradci Králové třeba Stanislav Kocourek, kterého jste coby mladší dorostenec nadchl orientací v prostoru a vitalitou.

To byly krásné časy. I když jsem nikdy českou ligu nehrál a brzy odešel do Monaka, nikdy na tu hradeckou školu nezapomenu. Každopádně nejzajímavějším a nejdůležitějším trenérem byl pro mě Karel Brückner. Uvěřil mi a dal šanci v nároďáku. Nikdo neměl takové oko na hráče a cit pro detail jako on. Fotbal miloval a předával tu lásku dál. To samé bych chtěl dělat taky.

Ale jak, když nemáte práci?

Nemůžu sedět doma na zadku a čekat, že za mnou práce přijde sama. Chci být každý den v práci a mít cíl něčeho dosáhnout. Když se mi to nepovede ve fotbale, svět se nezboří, ale fotbal je stále moje priorita. Klidně amatérský. Žádná práce mi nesmrdí. Proto se musím učit a být vždycky připravený, protože ve fotbale se všechno děje strašně rychle.

V lednu vám bude pětačtyřicet. Nezačal jste s trénováním pozdě?

To si nemyslím, protože první trenérskou licenci jsem si dělal už ve dvaatřiceti. Nechtěl jsem se po kariéře nudit. Pár štací jsem měl jako asistent, teď doufám, že dostanu příležitost jako hlavní kouč.

Máte preference?

Vůbec. Začnu tam, kde o mě budou mít skutečný zájem.

Také byste mohl být rentiér, nikam nespěchat a hrát golf.

To by mě nebavilo, potřebuju mít životní náplň. Golf je krásný sport, který mi dovoluje, abych se odpojil od kolektivu a byl jen sám se sebou. Se svým soustředěním, dobrými ranami i chybami. V golfu si těžko naplánujete předem, že vám vyjde úder. Fotbal můžete ovlivnit víc, když máte kolektiv naladěný na stejnou vlnu. Navíc já fotbal miluju.

Ale nemusíte být jeho otrokem, ne?

To jsem nikdy nebyl a nikdy ani nebudu. Zároveň si uvědomuju, kolik času mu trenéři musí obětovat. Nakonec bývají nejšťastnější, když se obklopí lidmi, kteří se jim podobají, mají si s nimi co říct a jdou společně za stejným cílem. Takhle já přemýšlím.

Přemýšlíte také, proč se Češi nikdy moc neprosadili ve španělské lize? Kdysi po revoluci Michal Bílek v Betisu, pak Pavel Hapal, Radek Bejbl a Petr Kouba po stříbrném Euru 1996, v moderní éře Tomáš Ujfaluši, Tomáš Vaclík, Jiří Jarošík, Alex Král, Jakub Jankto a Ladislav Krejčí. A vy dva roky v Pamploně.

Málo jmen a hodně těžká otázka. Nejvíc ze všeho záleží na tom, jestli dostanete šanci. A pak se musíte přizpůsobit, což není úplně snadné, protože španělská liga se od české diametrálně liší. Je technická, vyloženě si zakládá na individuální kvalitě s míčem, což je pro španělské kluby ta největší zbraň. Plus týmovost, o které jsme mluvili dříve. Jakmile neovládáte balon a nepřizpůsobíte jejich pojetí kolektivu, těžko se prosadíte. Ostatně přesně tak se španělský nároďák prezentoval na mistrovství světa. Byl nejlepší ze všech. A díky tomu vyhrál fotbal v pravém smyslu.

Španělský fotbal porazil i Messiho.

Před Messim se můžeme jedině hluboko poklonit, ale titul vyhrál ten správný tým.

Zůstane Španělům nenasytnost? Jsou úřadující mistři Evropy, vyhráli mistrovství světa. Zápas s Českem mohou brát jen jako povinnost.

Nemyslím si. U jiných národů a pod jiným trenérem bych možná připustil, že se uspokojí, ale tenhle mančaft má pořád chuť a je hladový. Ti kluci jsou odmalička vedeni k tomu, aby vyhrávali trofeje a zlepšovali se. Mají tu mentalitu v sobě, je to jejich DNA. I když možná nasadí úplně jiný tým než ve finále mistrovství světa, nebude to z jejich strany žádné experimentování.

Vzpomínáte, jak jste španělské mistry světa potkal na jaře 2011? Pod trenérem Bílkem jste sahali po bodu.

Byl to jeden z nejtěžších zápasů vůbec. Skoro si nepamatuju, že bychom se dotkli míče.

Dotkli. Levačkou jste prostřelil Casillase pěknou střelou zpoza šestnáctky a Česko vedlo 1:0.

Náhoďák, který zahřál. Občas se k takové chvíli nachomýtnete a zůstane vám v paměti navždy. Bohužel jsme na víc neměli a akorát jsme tím gólem Španěly rozzlobili a rozdráždili. Marně jsme honili balon a nakonec zaslouženě prohráli. Takové zápasy jsou po psychické stránce strašně náročné, protože vlastně pořád jen sprintujete, a když při bránění náhodou narazíte na míč, nemáte dost síly, abyste s ním vymysleli něco konstruktivního. Takže ho odevzdáte a znovu bráníte. Ještě dneska se mi vybaví ta ohromná kvalita, která proti nám stála: Xavi, Iniesta, Sergio Ramos, Sergio Busquets, David Villa, Fernando Torres.

V Oviedu to o moc jiné nebude.

Umím si to živě představit, ale šance je vždycky, pokud neztratíte víru. A to klidně můžete hrát proti mistrům světa.