Děda z Karibiku, on z Londýna, ale fotbal hraje za Česko. Jsem hrdý, říká

Těžko si představit dva odlišnější světy. Tepající Londýn, kde se pořád něco děje a on v něm byl doma. V protikladu pak malá obec poblíž hranic se Slovenskem, za níž se zvedají Beskydy a kam cestoval za příbuznými.

„Najednou je tam život o dost pomalejší,“ usměje se Filip Lissah. „Miluju obojí. Londýn se spoustou lidí i chvíle s dědou a babičkou na venkově.“

Mluví anglicky, ovšem na sobě má úbor české fotbalové reprezentace. Zatím té do 21 let, dnes se s ní Lissah v kvalifikaci představí v Ázerbájdžánu. Nikdo by se přitom nedivil, kdyby ho povolal Santi Denia do prvního týmu. Válí v druhé anglické lize za slavné Swansea, aktuálního lídra soutěže. A má exkluzivní fotbalové vzdělání - od šesti do šestnácti let se vyučil v akademii Chelsea. Je spíš s podivem, že ho Španěl Denia v rámci vzývané generační obměny napoprvé opomenul.

„Možná příště,“ zasní se Lissah. „Je jasné, že člověk doufá. Ale jediné, co můžu udělat, je hrát co nejlépe za klub, zbytek už je na trenérovi. Teď chci pomoci jedenadvacítce.“

Lissah česky pozdraví, rozumí slušně, ale vést rozhovor v angličtině je pro rodáka z Londýna přirozenější. Důležitější navíc je, jak mu to „hovoří“ na hřišti. Jeden z Deniových předchůdců a dnes kouč týmu do 21 let Michal Bílek ho jen chválí: „Důrazný, nekompromisní v soubojích, ale zároveň šikovný. Dokáže zaútočit.“

Na českého fotbalistu vcelku unikátní vlastnosti, ještě výjimečnější je Lissahův původ. Maminka je z Mostů u Jablunkova na Frýdecko-Místecku, táta má kořeny v dalekém Karibiku. Lissahův dědeček se narodil na ostrově Barbados, táta je tedy anglicko-barbadoského původu.

„Nikdy jsem tam nebyl, i když to vypadá úžasně,“ vybaví si hned Lissah modř tropického nebe a bílý písek. „Zato do Česka jsme jezdili třikrát, čtyřikrát ročně. Celý můj život. Mám české, anglické i karibské předky a jsem na to hrdý.“

Lissah by mohl reprezentovat i Anglii, jakkoli se tamní konkurence s tou českou nedá srovnávat. Pragmatické rozhodnutí? „Nebyla to hlavní věc,“ opáčí on. „Jsem extrémně pyšný na to, že hraju za Česko.“

Že o českou mládežnickou špičku stojí evropské velkokluby, je ve svobodném světě už přirozené. Jenže Lissahův životopis jde dál. Do akademie Chelsea nastoupil ve věku, kdy jdou děti do první třídy. Ve fotbalové továrně na absolutno strávil deset let. Jedinečná zkušenost.

„Tak velký klub má síť scoutů po celém Londýně i jinde, úroveň je opravdu vysoká, což taky znamená, že rok co rok některým desetiletým klukům říkáte: Nejsi dost dobrý. Vysoce konkurenční prostředí. Fotbal umí být v tomto krutý,“ vzpomíná Lissah.

Čím zaujal on? „V tak nízkém věku je to nejvíc o technice a o ryzí schopnosti hrát fotbal, později se přidává taktická stránka,“ soudí. Vydržel dlouho, ale ne do A-týmu: „Faktorů je spousta. Štěstí, schopnosti a také názory ostatních. Fotbal je sport různých názorů, co se líbí jednomu, nemusí ocenit druhý. Nakonec můžete udělat jediné: Vždycky se snažit na maximum.“

Jelikož působil v Chelsea ještě za bohatýrské Abramovičovy éry, vybavuje si pořád, co znamenají takřka neomezené prostředky pro práci s mládeží.

„Tréninkové centrum mají jedno z nejlepších v Anglii, možná i na světě. Procházíte kolem desítek hřišť, ani přesně sám nevím, kolik jich bylo - všechny ale s dokonale zastřiženým trávníkem. Můžete zaměstnávat nejlepší trenéry v Londýně. Tím dáváte dětem možnost rozvíjet se na maximum,“ říká.

A taky vystavujete školáky a puberťáky tvrdým životním lekcím. Z Lissahovy party hraje v Premier League aktuálně jen dvaadvacetiletý Lewis Hall. Stihl devět utkání za Chelsea, štěstí našel v dresu Newcastlu United, teď je v anglické reprezentaci.

„Můj spoluhráč od osmi do šestnácti let,“ říká Lissah. „Vede si úžasně. Vím o dalších, kteří hrají Championship jako já, případně v League One a v League Two (třetí a čtvrtá liga). Není to tak, že když neprorazíte na top úroveň, s fotbalem skončíte. A třeba můj první trenér z týmu do osmi let později pracoval jako asistent v klubech v Anglii i po Evropě. Z přípravky v akademii Chelsea se odrazil k profesionální kariéře.“

Proto všichni kluci v modrém dresu snili ve velkém. I Lissah, který v dětství hltal báječnou generaci Chelsea. Za vzory měl kanonýra Drogbu nebo geniálního Hazarda: „Už jako malí je vídáte a říkáte si: Wow, to chci taky zažít. Tehdy tu chytal i Petr Čech, vzpomínám si, jak si s mojí mámou pokecali v češtině.“

A pak to přišlo. Krutý fotbalový den. Milý Filipe, děkujeme, stačilo. V Chelsea končíš.

„Jasně, že to bylo těžké,“ nezastírá. „Jezdil jsem do akademie i pětkrát týdně, dělal jsem to tak deset let pořád a pořád dokola. Bylo to všechno, co jsem znal. Jste zklamaní, uslyšíte tu nejhorší možnou věc, ale taky si pamatuju, že jsem si hned ten večer už volal s agentem a řešili jsme, co bude dál. Musíte se umět rychle oklepat.“

V jeho případě to znamenalo rychle i dospět.

„Najednou jsem poprvé odešel z domu. Bylo mi šestnáct, odjel jsem do Walesu, do jiného světa. Musel jsem se osamostatnit,“ vzpomíná na přestup do Swansea. Kdepak, tohle není rušný Londýn, ani omylem ne. „To je blíž Mostům u Jablunkova,“ zasměje se.

Ale pořád jde o tým s velkou tradicí. O vítěze Ligového poháru z roku 2012, podporovaného masou hrdých Velšanů. „Je to klub s bohatou historií, za mého dětství hrával Premier League,“ připomíná Lissah.

A že je nyní ve druhé lize? Pozor na takové soudy. Swansea se žene za postupem a i když v Championship ještě dnes často létá bahno od kopaček na všechny strany, zdaleka nejde pouze o soutěž fotbalových drsňáků.

„Jen se podívejte, za kolik peněz se do ní přestupuje. Ohromně těžká liga. V Premier League máte elitu a ne tak velké kluby, tady může každý porazit každého. Hrajeme 46 zápasů, úterý, sobota, každý týden dva,“ připomíná Lissah. „Bojuje se o každý bod. Ano, někdy je to víc anglické, tedy ne úplně dokonalý fotbal. Ovšem s tím se už pojí vysoká technická kvalita.“

Svůj sen si tak nakonec žije, jakkoli se před lety viděl dál, v kotli na Stanford Bridge jako hvězda Chelsea. Být profesionálem ve Velké Británii je pořád pocta, výsada. Fotbal v Česku se sice zvedá, přesto je řeč o nesouměřitelné vášni, o rozdílných sportovních vesmírech. Ideální příklad: letošní mistrovství světa.

„Hlídal jsem si, abych viděl všechny zápasy Česka a Anglie,“ říká Lissah. Vlast jeho maminky skončila po mizérii ve skupině. Anglie získala bronz, teprve druhou medaili v historii - a stejně to poblázněným davům fanoušků bylo málo. Chtěli víc. Chtěli zlato.

„Ano, tak to nejspíš cítili, zvlášť se vší mediální pozorností, která se fotbalu věnuje. Vždyť víte, jak se pořád opakuje: Football is coming home. Proto byli lidé zklamaní. Věřili, že Anglie to celé může vyhrát,“ říká Lissah.

V takovém nastavení je vychovávala i Chelsea. Pro největší zápasy, pro nejkrásnější stadiony. Lissah se tomu blíží. Čím dál víc.

„Mým dětským snem bylo hrát fotbal, nic jiného jsem nechtěl,“ přizná. „Je šílené, když si vezmete, že na West Ham chodí i v Championship doma 60 tisíc lidí. Fotbal je pro Anglii zásadní věc. Jsem hrdý, že jsem se dostal do takové pozice. Snad to bude pokračovat.“

Kam až? Ideálně za rok se Swansea do Premier League. S jedenadvacítkou snad na mistrovství Evropy. A pak…

„Hrát za áčko Česka je další sen,“ říká Lissah. „Na velkém turnaji, na Euru nebo na mistrovství světa, to by bylo něco úžasného. Umím si představit, jak by na mě rodina byla hrdá.“