Hlavní obsah

Návštěvní hodiny skončily, museli pryč. Maminka zemřela pár hodin poté

Foto: Jan Čechtický, Seznam Zprávy

„Maminka zemřela v nedůstojných podmínkách. Zjistili jsme, jak málo je naše zdravotnictví na pacienty s demencí připravené,“ říká hudebník Jan Čechtický.

Článek

Roky se o maminku s Parkinsonovou nemocí starali doma. Když se kvůli zranění dostala do nemocnice, nedokázali pro umírající ženu prosadit důstojnější podmínky. Závěr života strávila za plentou na pokoji s nahlas puštěnou televizí.

„Nemůžeme kolem toho místa ani projít, ten příběh se nám stále vrací,“ říká Eva Čechtická o pražské Nemocnici svaté Alžběty Na Slupi, kde její maminka Jaroslava před rokem zemřela.

Eva i její bratr, hudebník Jan Čechtický, si dodnes vyčítají, že i když pro maminku sehnali místo v soukromém zařízení, nepodařilo se jim přemístění prosadit.

Poslední chvíle s maminkou tak ukončily návštěvní hodiny.

„Tušili jsme, že se blíží konec. Naštěstí se ten den v nemocnici sešla velká část rodiny. O půl šesté ale návštěvní hodiny skončily a museli jsme odejít. Maminka zemřela pár hodin na to. Sama.“

Příbuzní si už od začátku hospitalizace uvědomovali, že se žena trpící demencí ocitla v prostředí, které pro ni nebylo vhodné.

„Všechno asi probíhalo podle pravidel, ale to mě jen utvrdilo v tom, jak málo je naše zdravotnictví na pacienty s demencí připravené,“ říká Jan Čechtický pro pořad Ve stínu.

Jaroslava Čechtická trpěla zhruba deset let Parkinsonovou nemocí, poslední roky byla upoutaná na lůžko a potřebovala nepřetržitou péči, kterou jí doma zajišťovali nejbližší. Postupně ztrácela schopnost komunikovat, nedokázala se sama najíst a příbuzní museli dohlížet i na to, zda spolkla léky.

Na podzim loňského roku si zřejmě po pádu z postele zlomila krček stehenní kosti. Po operaci v nemocnici na Bulovce byla převezena na oddělení následné lůžkové péče Nemocnice svaté Alžběty.

Blízcí Jaroslavy Čechtické do té doby neměli moc zkušeností s tím, jak ústavní péče o podobné pacienty vypadá, podmínky v tomto zařízení ale považovali až za nedůstojné.

Jejich dezorientovaná, nepohyblivá a nekomunikující maminka sdílela pokoj se dvěma ženami, které v nemocnici podstupovaly rehabilitaci. Paní Čechtická občas ze strachu a úzkosti vykřikovala, což ostatní pacientky rušilo. Personál to vyřešil tím, že její lůžko oddělil plentou. Na pokoji také velmi často hlasitě hrála televize…

Žena odmítala potravu, od příbuzných sice jídlo občas přijala, ale ti do nemocnice mohli jen ve vyhrazených návštěvních hodinách.

„Viděli jsme jak se její stav zhoršuje, chřadla, nejedla. Nabízel jsem personálu, že bych za ní dopoledne chodil a pomohl s krmením, dohlédl, aby neplivala léky a podobně. Byla v opravdu pokročilém stádiu demence, na sestry byla často i agresivní, bála se jich, neměly to vůbec lehké. I proto jsem nabízel pomoc. Ale návštěvy v jiných časech než těch stanovených, nám nebyly umožněny,“ popisuje Jan Čechtický.

Chtěli jsme se jen v klidu rozloučit

Velké výhrady měla rodina i ke komunikaci ze strany nemocničního personálu. Příbuzní říkají, že se museli informací o zdravotním stavu maminky neustále dožadovat, obtížné bylo i domluvit si setkání s ošetřující lékařkou. Sourozencům Evě a Janovi zároveň vadilo, že se zdravotníci příliš nezajímali o jejich zkušenosti s péčí o maminku, přestože se o ni několik let starali v domácím prostředí.

„Nás nekontaktoval sám od sebe nikdo. Měli jsme z toho pocit, že jsme braní jako nepříjemní příbuzní, kteří mají zbytečné otázky,“ popisuje Eva Čechtická.

Sourozenci začali hledat jiné zařízení, kde by se o maminku postarali. Místo nakonec našli v pražském Hospici Štrasburk. Od Nemocnice svaté Alžběty potřebovali potvrzení o paliativní péči. To jim ale primářka odmítla vystavit, protože z lékařského pohledu přesahovala předpokládaná délka života pacientky 30 dní a mělo smysl pokračovat v léčbě zaměřené na zlepšení jejího zdravotního stavu.

„Vůbec jsme tomu zamítnutí nerozuměli. Samotnému zařízení by se ulevilo, protože ta péče o maminku byla opravdu velmi náročná. My bychom byli taky spokojenější a mohli bychom se s maminkou v klidu rozloučit,“ komentoval rozhodnutí Jan Čechtický.

Toto přání se rodině nevyplnilo. Za několik dní Jaroslava Čechtická v nemocnici zemřela. Sama, po konci návštěvních hodin.

Nemocnice: Postupovali jsme správně

Nemocnice svaté Alžběty v odpovědi na stížnost rodiny žádné pochybení nepřipustila. Zhoršující se stav pacientky byl podle ní reakcí organismu na náročnou operaci a následné komplikace. Za správné proto zdravotníci považovali pokračovat v pooperační kurativní léčbě, nikoliv pacientku přemísťovat do hospice.

„K paliativní péči se převádí pacient tehdy, když už kurativní léčba nefunguje. Když pacient nereaguje na nic z toho, co mu podáváme, nějakým zlepšením stavu, tak se potom přejde k symptomatické léčbě,“ řekla nám náměstkyně pro léčebnou a preventivní péči Ivana Doležalová. Rovnou odmítla, že by Nemocnice svaté Alžběty nebyla připravená na péči o pacienty s demencí. Hned po přijetí u pacientů podle ní vyhodnocují jejich kognitivní schopnosti a na základě toho následně přizpůsobují ošetřovatelskou péči i způsob rehabilitace.

Doležalová si také stojí i za nastavením návštěvních hodin. „Rozumím, že každý chce chránit svého blízkého, ale kdyby za každým ze 120 pacientů přišli dva příbuzní, mohli bychom personál rovnou poslat domů. Na chodbách ani v pokojích by už nebylo místo,“ vysvětluje náměstkyně. Upozorňuje, že přání pacientů a jejich rodin se mohou zdát jednoduše aplikovatelné, v praxi však často naráží na možnosti zdravotnického zařízení.

Ztratili jsme nad ní právní kontrolu

Šlo tedy situaci vyřešit tak, aby i člověk s těžkou demencí mohl dožít v důstojnějších podmínkách?

Sám Jan Čechtický upozorňuje na krok, který jako rodina zapomněli zavčas udělat a mohl jim a hlavně jejich mamince pomoci: omezení svéprávnosti nemohoucího příbuzného a stanovení opatrovníka. „Maminka byla opravdu zlatý člověk a nějak jsme si nedokázali představit, že bychom k tomu přistoupili. Jenže nakonec jsme nad ní ztratili právní kontrolu, což jsme si předem neuvědomovali,“ uvedl.

O tom, jak a zejména v jakém zařízení bude léčba probíhat, rozhodovali zdravotníci. Jaké by měla rodina reálné možnosti, kdyby k omezení svéprávnosti přistoupila, popsal advokát specializující se na zdravotnické právo Mario Švehelka.

„Kdyby se rodina dozvěděla o plánu přeložit ji na oddělení následné lůžkové péče a byl by v tu chvíli někdo ustanoven opatrovníkem, mohl předem deklarovat nesouhlas s tím překladem a mohl mu zabránit. Je vždy snazší něčemu zabránit, protože k tomu je potřeba souhlas, než si následně nějaký druh péče vynutit,“ vysvětlil právník.

Ani ustanovení opatrovníka by tak podle něj Čechtickým nezaručilo, že by se jí podařilo prosadit přemístění maminky do hospice. Rodina by měla silnější pozici ve vyjednávání, ale rozhodující roli by pořád hrálo medicínské posouzení zdravotního stavu pacientky.

Podle Švehelky je na podobné situace potřeba myslet včas, a to nejen u lidí s neurodegenerativním onemocněním. S přibývajícím věkem totiž roste riziko, že se člověk, například kvůli úrazu či náhlému zhoršení zdravotního stavu, ocitne v nemocnici a nebude schopen sám rozhodovat o své léčbě. Advokát proto doporučuje s předstihem udělit plnou moc například někomu z nejbližších příbuzných, který by v takové situaci mohl za pacienta jednat.

Místa nejsou, je to drahé

Ani silnější postavení při jednání s nemocnicí ale rodinám nezaručí, že pro své blízké najdou vhodné zařízení. „Je veliký problém získat místo pro pacienta s neurodegenerativním onemocněním, u kterého se navíc rozvinula demence. Specializovaná zařízení tohoto typu opravdu chybí,“ uvedla pro podcast Ve stínu gerontoložka Iva Holmerová.

Foto: Seznam

Gerontoložka Iva Holmerová varuje, že pacientů s různými formami demence bude přibývat. Přitom už dnes je problém najít lůžko, když například po úrazu potřebují zdravotnickou péči.

Péče o pacienty s pokročilou demencí je podle Holmerové mimořádně náročná jak finančně, tak personálně. I běžné úkony, jako je podávání jídla či léků, totiž mohou zdravotníkům zabrat výrazně více času než je to obvyklé u ostatních pacientů.

Holmerová vychází i z vlastní zkušenosti. Pražské Gerontologické centrum, které vede, do roku 2020 provozovalo specializované oddělení s dvanácti lůžky určené k doléčení a rehabilitaci pacientů s neurodegenerativními onemocněními. Kvůli náročnosti provozu a pandemii covidu ho ale uzavřelo. Nyní ve spolupráci s městskou částí Praha 8 usiluje o vznik obdobného oddělení.

Rodina jako největší odborník

Ne všechna zlepšení v péči o pacienty s demencí ale podle gerontoložky nutně vyžadují vznik nových zařízení nebo navýšení počtu zdravotníků. Prostor vidí i v lepší spolupráci s příbuznými pacientů. Zvlášť pokud se nejbližší o nemocného před hospitalizací dlouhodobě starali, znají jeho potřeby a způsob komunikace. „My se snažíme brát rodinu jako odborníka na toho svého pacienta,“ uvedla Holmerová.

Rodina Jaroslavy Čechtické takovým odborníkem po desetileté péči určitě byla. I po roce se ale vzpamatovává z nárazu na mantinely tuzemského zdravotnictví.

Dcera Eva to shrnuje takto: „Zaplaťpánbůh jsem já, nebo někdo z mých blízkých nebyli nemocní. Až poprvé s maminkou v terminálním stádiu jsme se do toho systému dostali. Cítila jsem, že jsme v tom sami, že nedostáváme podporu, informace. A ze samotné hospitalizace jsem byla v šoku. Bylo mi jedno, jestli je nemocnice stará, nebo nová, postrádala jsem náznak vřelosti, empatie. V tomto směru jsem prošla velkou deziluzí.“

Jak by mělo vypadat ideální prostředí pro hospitalizované pacienty s demencí? A jak nemocnice reaguje na další výhrady rodiny Čechtických? Poslechněte si celou epizodu podcastu Ve stínu v úvodu článku a na streamovacích aplikacích.

Investigativní pořad Ve stínu

Foto: Seznam Zprávy

Členy týmu Jiřího Kubíka (uprostřed) jsou Vojtěch Janků, Iva Pacnerová, Jana Mičová a Jaroslav Hroch (zleva).

Případy a příběhy od vás. Z míst, kam média většinou nevidí, je na světlo vynáší investigativní a reportážní tým Jiřího Kubíka. Nová epizoda vždy v neděli na Seznam Zprávách. Archiv dílů najdete na našich stránkách.

Střih, sound design: David Kaiser

Režie: Jiří Marek

Své náměty či připomínky nám pište na e-mail: vestinu@sz.cz.

Související témata:

Doporučované