Toxické olovo v pitné vodě. Vedení univerzity dva měsíce otálelo s testy

Šestého srpna letošního roku prasklo v suterénu jedné z budov olomoucké Univerzity Palackého vodovodní potrubí. To, co začalo jako vcelku banální provozní havárie, přerostlo ve vyhrocený spor zaměstnanců a studentů s vedením školy.

Akademičtí pracovníci z katedry psychologie Filozofické fakulty, kteří mezi uživateli budovy ve Vodární tvoří nejpočetnější skupinu, nyní zvažují podat trestní oznámení. Už dříve se obrátili na inspektorát práce. Ve středu na místo dorazili hygienici.

Při opravě se totiž ukázalo, že vodovodní rozvod tvoří zčásti také olověné potrubí. Rozbory pak potvrdily, že voda v budově obsahovala vysoce nadlimitní množství tohoto toxického kovu.

Zaměstnanci si nedávno nechali na vlastní náklady provést test od odborné firmy, který v jedné z kanceláří ve třetím patře zjistil 510 mikrogramů olova na litr vody - 51násobek povoleného limitu. Vysoká čísla však přinesly i rozbory zadané univerzitou - zjistily až 335 mikrogramů v litru, tedy více než 33násobek limitu.

„Vadí nám, že o tom olověném potrubí věděli minimálně dva roky a nic s tím neudělali. I rozbory vody po havárii objednali až s několikatýdenním zpožděním, a to ještě na naše naléhání,“ říká Martin Dolejš, odborný asistent z katedry psychologie.

Jako člen akademického senátu vyčítá vedení fakulty i univerzity, že zaměstnance ani studenty po celé dva měsíce o zdravotním riziku neinformovalo.

Obavy mají zaměstnanci hlavně z možných následků dlouhodobého vystavení olovu. „Když jsem se o těch vysokých koncentracích dozvěděla, úplně jsem se z toho zhroutila,“ popisuje Dolejšova kolegyně z katedry Lenka Terezie Růžičková, která je v pokročilém stadiu těhotenství.

Právě těhotné ženy s vyvíjejícím se plodem patří do skupiny, u nichž může mít expozice olovu zvlášť závažné důsledky (viz box níže).

Spor v Olomouci se vede především o to, kdo o možném riziku věděl a zda vedení po srpnové havárii zareagovalo dostatečně rychle.

Na olověné potrubí v budově ve Vodární ulici totiž upozorňoval už vodní audit, který si Univerzita Palackého nechala zpracovat v roce 2024. V příloze, ve SWOT analýze rizik na straně 130, se píše: „Riziko havárie – v budově Vodární 6 pozinkované a olověné potrubí.“

Děkan Filozofické fakulty Jan Stejskal, na něhož teď míří největší část kritiky, ale poukazuje na to, že v hlavním popisu budovy na straně 47 auditu o olověném potrubí zmínka není. Tam je uvedeno, že většinu rozvodů tvoří pozinkované potrubí a menší část plastové.

Audit podle Jana Stejskala navíc vznikl především kvůli hospodaření s vodou, nikoli kvůli zdravotním rizikům. „My jsme ho na fakultu nedostali… Přiznávám, že jsem ho neznal,“ uvedl pro Seznam Zprávy nejvyšší funkcionář fakulty. Zároveň ale připustil, že dokument byl volně dostupný na webu univerzity a tudíž si ho fakulta mohla kdykoliv stáhnout.

Mluvčí Univerzity Palackého Egon Havrlant naproti tomu uvedl, že s výsledky auditu vedle dalších „bylo seznámeno i vedení Filozofické fakulty“, která má univerzitní budovu ve správě. Není tak jasné, kdo konkrétně dokument dostal a zda si někdo vůbec zmínky o olovu všiml.

Tak či onak, nejpozději 7. srpna, den po havárii, bylo už známo, že v budově olověné trubky skutečně jsou. Dokládá to e-mail vrátného, který o prasklém rozvodu a nálezu olověné trubky informoval akademické pracovníky.

O pět dní později zástupce vedoucího katedry psychologie Ondrej Gergely kolegům napsal, že ověřoval zdravotní nezávadnost vody a byl prý ujištěn, že je v pořádku. Odkazoval přitom i na laboratorní rozbory z předloňska. I děkan Stejskal v dopise ze 7. října potvrdil, že vedení z těchto starších analýz vycházelo, přitom ale tyto testy přítomnost olova vůbec neřešily.

Stejskal ale popírá, že by zaměstnance osobně ujišťoval o nezávadnosti vody. „Nikde jsem nikomu neřekl, že je voda nezávadná, a ani nikomu nenapsal něco podobného,“ tvrdí.

Že po havárii nový rozbor na přítomnost olova neobjednal a vyčkával až do října, však nezastírá. Soustředil se prý především na technické řešení – na vybudování náhradního rozvodu, který by problematické potrubí obešel a vše se stihlo do začátku nového semestru. „Bez ohledu na to, jak by vyšel, nebo nevyšel test,“ popsal děkan svou strategii.

Právě to zaměstnanci považují za zásadní pochybení. Nadřízeným vyčítají, že po nálezu olověného potrubí hned neověřili, zda se olovo nedostává do pitné vody.

Rozpor panuje také v tom, zda vedení fakulty dostalo po havárii požadavek na laboratorní rozbor. Děkan totiž také zaměstnancům tvrdil, že ho ani nikdo nechtěl. Zaměstnanci naopak uvádějí, že o nutnosti nového testování se hovořilo už bezprostředně po havárii.

Odborný asistent Miroslav Charvát, další z pracovníků katedry psychologie, na fakultě působí už 25 let a po celou dobu podle svých slov pil vodu ze stejného zdroje. Právě v jeho kanceláři přitom laboratorní test odhalil 51násobné překročení limitu olova. „Doufám, že jsem ropák ze severu, jehož tělo to zvládne,“ prohlásil s narážkou na oscarový studentský film o severních Čechách z 80. let.

Stejně jako jiní zaměstnanci dostal před několika dny od školy možnost nechat si vyšetřit krev. Obává se však, že krevní test s takovým časovým odstupem už nemusí zachytit celou míru dřívější expozice. Olovo se totiž po vstřebání z krve postupně přesouvá především do kostí, kde se může hromadit a zůstávat po desítky let. Koncentrace v krvi tak vypovídá zejména o nedávné expozici, nikoli nutně o celkové zátěži organismu za předchozí roky.

A Miroslav Charvát už několik týdnů vodu z kohoutku nepije. Ostatně ani to nejde. Voda je i u něj v kanceláři označena jako nepitná, po celé budově jsou nyní rozmístěny barely s balenou vodou a instalována kovová pítka napojena na nový, zatím provizorní rozvod.

Nejvíce ho na celé věci rozčiluje, že se testování museli s kolegy až potupně domáhat. „Kdybychom do toho nezačali šít, tak by nejspíš vůbec nic neudělali,“ říká rozzlobeně. „Museli jsme si to vyhádat,“ uvádí i jeho těhotná kolegyně z katedry Lenka Terezie Růžičková.

Mezi zaměstnanci i studenty podle citovaných případ vyvolal naštvanost a nedůvěru, která patrně jen tak nezmizí.

Děkan Stejskal kritiku odmítá. Žádného konkrétního selhání si podle svých slov vědom není.

„Já si myslím, že jsme postupovali tak, jak jsme nejlíp uměli,“ řekl Seznam Zprávám. Argumentuje mimo jiné tím, že olověné potrubí není v historických budovách v centru Olomouce nic výjimečného. Našel je prý také při rekonstrukci vlastního domu a nechal je vyměnit za plastové.

Relativně pomalou reakci vysvětluje také omezenými finančními možnostmi i tím, že jako veřejná instituce musí při zajištění náhradních dodávek vody a výběru instalatérské firmy postupovat podle pravidel zadávání zakázek. Příslušný zákon přitom ale umožňuje v mimořádných případech využít výjimku, pokud nastane krajně naléhavá a nepředvídatelná okolnost, kterou zadavatel sám nezpůsobil.

Děkan se také vymezil i vůči samotným pracovníkům z katedry psychologie. Překvapilo ho prý, jak vypjaté reakce případ vyvolal právě na pracovišti, které se zabývá lidským prožíváním. Podle něj by tam lidé měli umět emoce tlumit a věci uvádět na racionální míru. „Ta panika si myslím, že je zbytečně veliká,“ prohlásil také.

Nejvyšší představitel Filozofické fakulty zároveň připouští, že budova ve Vodární ulici není i z řady jiných důvodů pro výuku vhodná. „Dlouhodobě říkám, že takto to být nemůže. Ta budova neodpovídá současným potřebám a měla se dávno opustit,“ uvedl děkan. Rozhodnutí o stěhování je podle něj především otázkou peněz, s nimiž je teď problém.

O nutnosti stěhování hovoří i mluvčí celé Univerzity Palackého Egon Havrlant. „Je zřejmé, že budova už dlouhodobě nevyhovuje a je nutné najít pro fakultu jiné, bezpečné a důstojné zázemí,“ uvedl.

Univerzita podle něj hledá řešení, které by umožnilo přesun katedry psychologie do jiných prostor.