Nová filmová Godzilla je mírně problematická, americké vojáky ukazuje jako zlo

Domy japonského Macumota se bortí, jako by byly z papíru. A japonský žánr filmů o monstrech zvaný kaidžú naopak ožívá. Režisér Takaši Jamazaki před třemi lety revitalizoval počinem nazvaným Godzilla Minus One snímky o nejznámější japonské obludě.

Novinka Godzilla Minus Zero, kterou právě promítají česká kina, na tento temný opus navazuje. Vrací se do konce 40. let minulého století a opět mísí rodinné melodrama s hororem, opulentní akcí i vykreslením poválečné situace, kdy poražené Japonsko fungovalo pod dohledem amerických okupantů.

Takašiho první Godzilla byla úspěšná mimo jiné proto, že představovala jakýsi „protijed“ na současné americké filmy o monstrech. Ty o Godzille, King Kongovi a spol. se poslední dekádu proměnily v bláznivé digitální akční omalovánky, v přebujelé eskapády, které si šlo užívat jako čistý exces, anebo je právě proto nenávidět.

Godzilla Minus One se vracela spíše k původnímu snímku Iširóa Hondy z roku 1954. V něm monstrum zosobňovalo metaforu nukleární hrozby, ekologické podobenství a vůbec symbolizovalo širší společenské nejistoty.

Takaši se ve svém snímku vrátil k válečným traumatům zdecimovaného národa, scény destrukce tokijské čtvrti Ginza byly zničující a intenzivní. Šlo o hororové výjevy, nikoli o rozpustilou akci.

Novinka Godzilla Minus Zero navazuje o několik let později, kdy Japonsko postihla nová hrozba. Ghidorah je další slavnou příšerou pustošící zemi vycházejícího slunce už od roku 1964, kdy se tato stvůra z kosmu připomínající draka objevila v pátém filmu godzillí série.

Takaši Jamazaki pracuje s historickým dědictvím franšízy, ale zároveň vytváří intenzivní podívanou efektně využívající formátu IMAX, pro nějž Godzillu Minus Zero natočil jako vůbec první japonský film.

Když tvor v některých svých podobách připomínajících draka z japonské mytologie demoluje okolí, opět je tísnivým ztělesněním destrukce přesahujícím lidské měřítko. Tvůrci se nebojí ukazovat, jak zkáze podléhají náhodní civilisté, nešetří ani protagonisty, kteří se monstru postaví.

Ale pokračování není tak soudržné jako předchůdce a bohužel přidává stejnou měrou na akci jako na přepjaté melodramatické lince. Traumatizovaný neúspěšný kamikaze pilot z prvního dílu se navzdory pochybám opět vydává na nebezpečnou misi s cílem ochránit svou zemi. A mimo dění nezůstane ani jeho žena, která minule přežila jen zázrakem, tedy vlastně díky tomu, že se do její DNA dostala trocha té godzillí.

Interakce a motivace postav ne vždy fungují, často se scény podřizují tomu, aby „hrotily“ emoční účinek na maximum, což spolu s dějovými odbočkami silně brzdí tempo. Přitom nejde o nějaké pomalé budování napětí, spíše o lehce neobratnou práci s některými vypravěčskými linkami.

Především však je Godzilla Minus Zero lehce problematická svou nacionalistickou linkou. Zatímco předchozí snímek chtěl ukázat komplikované období japonských dějin, kdy se poražený a podrobený národ musel kromě vlastních traumat vypořádávat s přítomností okupantů, novinka líčí americké vojáky jen jako další zlo – málem větší než monstra.

Ze samotné Godzilly se tu sice nestává vysloveně ochránce Japonska, tak jako v některých snímcích ze 60. a 70. let, kdy se měnila v komoditu a oblíbenou hračku. Zároveň ale už nemá tak silnou symbolickou sílu. Je tu hlavně proto, aby se poprala s Ghidorou.

Souboje jsou nicméně fascinující. Proudy energie valící se z úst obou tvorů představují síly, jakým lidstvo čelilo možná při explozi jaderné bomby. A jak poznamenává jeden z protagonistů, takový výbuch by dle jeho propočtů Ghidorah přežila.

Objevují se tu horečnaté katastrofické vize destrukce Ameriky, akce nikdy není jen přehlídkou atrakcí. Vždy má děsivý, uvěřitelný dopad na okolí, nezůstává prostor na odlehčení či průpovídky.

V mnoha ohledech jde o vylepšení a dotažení vizuálních efektů i celkové nápaditosti jedničky. Ale Godzilla Minus Zero už nemá takový emoční dopad jako předešlý film. A sama se zamotává do některých problémů první části. Novinka reflektuje proměny destrukce v celé godzillí franšíze, pomrkává na fanoušky žánru nejen prostřednictvím odkazů k japonským počinům – například jedna scéna očividně skládá poctu klasice Ptáci od Alfreda Hitchcocka.

Snímek na jedné straně problematizuje rozdíly mezi člověkem a monstrem, zároveň spíše rozmělňuje sílu podobenství, když se poněkud zamotává do vlastních vypravěčských pastí – podobně jako se Ghidorah, ukotvená obřími lany a dalšími vymoženostmi dobové techniky, složitě zmítá a osvobozuje.

Nejde přitom o záměrný žánrový pastiš, jako třeba v případě jihokorejského snímku Mutant z roku 2006 nebo letošního Hope, které oba hravě narušovaly divácká očekávání.

Godzilla Minus Zero naopak pracuje s tradičními dobovými žánrovými polohami, jež podporuje silou moderních filmových triků a přístupem k natáčení akce. Stále se chce dotýkat sociálních podmínek, jenže jako rodinné melodrama zasazené do konkrétní společenské situace už působí přepjatě a uměle.

Navzdory těmto výtkám, přehnaně nacionalistickému zabarvení i zmatečnému žonglování s tématy je nová japonská Godzilla stále sympaticky syrovým velkorozpočtovým hitem, který nepotřebuje měnit souboje monster v bizarní wrestlingovou arénu. Místo toho operuje v terénu, kde každý dopad masy těl či okolních budov náležitě bolí.