Komentář: 730 dní války. S Putinem si musíme poradit sami

Už 730 dnů se budíme s otázkou, kolik ukrajinských životů v noci zmařila ruská armáda svými bombami a raketami. Kolik zničila domů, divadel, nákupních center, kaváren svým dělostřelectvem, letectvem a námořnictvem. Sledujeme televizní výhrůžky napomádovaných papalášů a pěstěných dam, koho všeho a kdy doničí ruské tankové armády nebo koho Rusko vyhubí jadernými údery. Zvykli jsme si?

Myslím, že ne. Je ovšem stále těžší před tím vším zavírat oči. Řádění jaderné mocnosti v zemi souseda neklesá. Možná dokonce roste. Vládce v Kremlu nás nutí převzít odpovědnost za přežití naší civilizace, zdravého a bezpečného bytí stojícího na kritickém rozumu a svobodě. Kdo toto chce, pochopil, že to lze mít jen mimo dosah Vladimira Vladimiroviče a jeho Ruska.

Významnou součástí našich starostí je: proč to ten člověk dělá? Zde totiž musíme hledat odpověď na otázku, co nebo kam s ním. Rusko je dnes Putin. Proč má potřebu ničit život a bezpečí milionů lidí v sousední zemi? Proč obětuje tolik vlastních lidí za cenu jednoho poloostrova a pár tisíc čtverečních kilometrů průmyslových oblastí východní Ukrajiny?

Co může být odpovědí? Svévole, pomatení, porucha osobnosti, komplex méněcennosti? To vše jsou jen osobní polehčující okolnosti, pokud by se Putin ocitl před tribunálem v Haagu. My stojíme před otázkou, jak se vypořádat s jeho dobyvatelskými úmysly a kam až může zajít. Do Pobaltí? Nebo na jih do Podněstří a Moldávie? K nám do střední Evropy, kdyby Ukrajina padla?

Má zjevně chuť válčit i se Západem. A může se stát, že klesne i odstrašující síla NATO, s Donaldem Trumpem zbaveným odpovědnosti blížícími se americkými volbami. Na ně Putin zjevně spoléhá a spolupracuje. Ubráníme se?

Rusko nikdo neohrožoval. Tvrzení o nepřijatelnosti přiblížení Západu k ruským hranicím vzalo za své vstupem Švédska a Finska do NATO, které vadí víc spojencům Turecku a Maďarsku než Kremlu. Rusko nemuselo ustupovat jakýmkoli mocenským nebo územním požadavkům. Nemuselo čelit ani vnitřním hrozbám občanského vzdoru nebo revolty. Spolehlivě manipuluje volby. Beztrestně potlačuje nebo vraždí opozici i vnitřní odpor.

Rusko netrpělo ani nedostatkem přílivu peněz za prodej surovin, ani investic do své ekonomiky a těžařského sektoru. Dokončilo a rozpracovalo další plyno- a ropovody, které byly západní reakcí na spory s Ukrajinou o platbách za tranzit energií v letech 2008 a 2009. Projekty Nord Stream byly výsledkem západních investic. Zejména Německo, ve snaze zajistit dodávky energií a zároveň stabilní příliv tržeb do ruské pokladny, udržovalo mnoho let úspěšný geopolitický kurz, který přivodil pád Berlínské zdi i sjednocení Evropy v míru.

To vše pokračovalo přesto, že od roku 2014 Rusko okupovalo Krym a násilně obsadilo průmyslově nejhodnotnější východ Ukrajiny okolo Doněcku a Luhansku. Vše za bohorovného přihlížení a mírového úsilí Západu. Rusko rozšiřovalo své vojenské základny v Sýrii, aktivně destabilizovalo celý region pod pláštíkem boje s islamisty a spolu s diktátorem Bašárem Asadem pomáhalo ničit Evropu migrací masakrovaných Syřanů. Proti radikalizaci vyzařované samozvaným islámským státem a terorismu v Evropě Rusko nehnulo prstem.

Navzdory těmto „příznivým“ podmínkám nakonec Kreml zvolil přímé vojenské napadení Ukrajiny. S jasným cílem svržení demokraticky zvoleného parlamentu, vlády a prezidenta „speciální operací“. Leccos z toho „speciálního“ připomíná Brežněvův vpád do Československa a svržení reformního komunismu u nás. Není toto politický klíč k pochopení Putinovy 13. komnaty?

Prvá ruská agrese v roce 2014 se odehrála po vzedmutí občanů Ukrajiny proti nepodepsání asociační dohody s EU. Následovalo svržení proruského prezidenta Janukovyče a Majdan. Rusko aktivně organizovalo „odpor“ ve východních regionech Ukrajiny a vnitřně oslabovalo obranyschopnost Kyjeva. Západní kurz Ukrajiny ale byl neoddiskutovatelně potvrzen opakovanými svobodnými volbami i ochotou vojensky bránit Ruskem zabraná území. Na frontě je mnoho ruskojazyčných Ukrajinců, kteří vědí, proč bojují právě proti Moskvě.

Ukrajina nalezla svou západní geopolitickou identitu v protiruském odporu. I toto nás s Ukrajinci vzhledem k roku 1968 spojuje.

Čím více se Ukrajina ubírala západně, včetně předělání své armády a vnitřního institucionálního systému státu, tím víc Rusko propadalo svým vlastním vývojovým trendům. Na jedné straně vývoj supersonických raket Kinžal, nová generace „nepřemožitelných tanků“, letadel a hromadění jaderného arzenálu i pokračující mezinárodní kosmický výzkum. Na druhé straně 38 milionů lidí v domácnostech bez kanalizace, 30 milionů bez tekoucí vody, 23 milionů bez společného vytápění, 49 milionů bez teplé vody. V zemi, která je hlavním exportérem plynu na Západ žije 46 milionů lidí bez plynofikace.

Průmyslová a těžařská města a obce, ze kterých ruští oligarchové vyvedli miliardy na své západní rezidence, fotbalové kluby a jachty, připomínají bahnité jihoafrické slumy. Zaostalý průmysl, zoufalá úroveň školství i zdravotnictví, univerzit i výzkumu. Města a obce bez civilizační infrastruktury a silnic. Všudypřítomná korupce, vládnoucí zlodějna od nejvyšších míst dolů jako základní organizační princip společenské dělby práce a distribuce moci bez sebemenší právní regulace. Nulová kritická debata, rutinní věznění a zabíjení odpůrců a kritiků. Orient? Snad, ale před mnoha lety. Jihoafričané dnes mají více svobody a kvalitnější univerzity než Rusové. Ti jsou již objektivně blíž k Severní Koreji.

Režim, bez kritické reflexe svého vlastního velikášství a dobyvatelských ambicí, demaskoval až pokus o blitzkrieg k dobytí Kyjeva. Jako iluzorní se ukázala jak kondice rozkradené armády, tak zdegenerované schopnosti generálů a lži ruských zpravodajských služeb a propagandy.

První obětí ruské dezinformační války se ukázal být samotný Vladimir Putin. A je příznačné, že ani jeho nohsledové a užiteční idioti, jako byli čeští prezidenti Zeman a Klaus, kteří měli přímé srovnání s vývojem u nás, se nedokázali Putinovi postavit a odradit ho od nekritických imperiálních záměrů vůči Kyjevu. Naopak, servilně ho povzbuzovali v pocitu ruské nadřazenosti pomlouváním Ukrajinců. I v tom je kus naší spoluodpovědnosti, která nás dnes poškozuje.

Rusko je nejen vyrabované a devastované, ale propadlo se do rozvojového světa. Válčí, protože si nechce svou zaostalost připustit. Nechce, aby se z jeho impéria někdo další odpoutal a zamířil do civilizace. A pokud nechce rozzuřený infantilní jedinec připustit fakt, že si na globálním pískovišti nedokáže postavit stejný hrad jako ostatní, bude tu ničit a dupat tak dlouho, dokud ho někdo silou nezastaví. Je toto výhled, který máme před sebou?

Po celou válku trpěla Ukrajina snahou Západu nepřipustit širší eskalaci konfliktu do samotného Ruska. Kyjev dostával podporu k obraně, nikoli k útoku. Nyní jsme v situaci, kdy Rusko oživuje své agresivní schopnosti a Ukrajincům klesá schopnost se bránit.

Rusko nikdy nebylo ochotno jednat o příměří, protože potřebuje „zrádné“ Ukrajince zničit a dokázat obhájit svůj stav rozvojové země před vlastní společností i konkurenty. Rusko je mentálně poškozené svým zaostalým velikášstvím bez signifikantních výsledků vyjma schopnosti ničit. Nyní se prakticky ukazuje, že ani v této vojenské kapacitě nejsou technologicky příliš výkonní. Musí obětovat vlastní životy. Ničí nejen Ukrajince, ale také sami sebe.

Pro nás z toho plynou tři úlohy.

Prvou je, že musíme Ukrajince udržet bojeschopné, protože jinak dojde na prověřování naší vlastní bojeschopnosti.

Druhou, že dohodnout mír s Kremlem není příliš nadějné, přinejmenším pokud tam sedí Putin. Po vraždě Navalného je skoro jisté, že s Putinem nikdo jednat nebude. Bez jeho odstranění se Rusko k mírovým jednáním neposune. To si musí uvědomit i Rusové sami.

Zatřetí, ani po odstranění Putina nebude Rusko předvídatelný partner. Pokud se nezačne agilně civilizovat a vytvářet alespoň prvky právního státu a občanské společnosti, bude se dále propadat. Alternativou je buď další diktátor, nebo rozpad Ruska na vzájemně konfliktní a nestabilní teritoriální fragmenty ovlivňované z jihu islámem a z východu Čínou.

A my si v tomto kontextu musíme uvědomit, že nic z toho již zřejmě USA řešit nebudou. Rusko je a zůstane věcí Evropy. Tedy naší věcí. Věcí naší aktivní práce.