Článek
Znát s několikaměsíčním předstihem, jak tuhá bude zima, by se hodilo kdekomu. V Evropě se navíc v posledních letech stále jasněji ukazuje, že jde o mnohem víc než o zajímavost pro běžné zvědavce.
Vzhledem k napjaté geopolitické, ekonomické a bezpečnostní situaci si můžeme být jistí, že za zaručenou a podrobnou odpověď by byli ochotni „platit zlatem“ i ti nejmocnější a nejmajetnější.
Na odpovědi to však nic nemění - ať jste obyčejný člověk promýšlející zimní dovolenou, vysoký důstojník zpravodajské služby plánující zimní operace ve válce na Ukrajině, nebo třeba premiér země, která potřebuje rozvrhnout energetické výdaje a zásoby, nezbývá vám nic jiného než se spokojit s hodně obecnými a navíc poměrně nejistými informacemi.
Všechno, co je podrobné a tváří se „zaručeně“, totiž pořád zavání spíš věštbou než předpovědí.
Čeká nás pravděpodobně „teplejší a vlhčí zima“
Co je ale tedy to málo, co se dá dopředu říct? Zhruba toto: „První signály pro letošní evropskou zimu naznačují mírné podmínky s nadprůměrnými teplotami napříč celým pevninským územím a nadprůměrnou vlhkost sezony na většině území kromě jižního a severního okraje kontinentu“. Tak své sezonní předpovědi ze září shrnuje evropská služba Copernicus Climate Change Service (C3S).
Shrnutí sice může působit až směšně obecně, ale aby mohlo být upřímné, o moc konkrétnější už být nemůže. A to platí bez rozdílu i pro mimoevropské instituce a jejich předpovědi.
Chceme-li porozumět, čím to je, můžeme se podívat, z čeho přesně taková shrnutí vycházejí. V případě C3S jsou to syntézy sezonních předpovědí řady různých meteorologických institucí (např. britské Met Office, francouzské Météo France atd.). Najdeme mezi nimi i třeba tuto mapu ukazující odhadovanou odchylku teploty vzduchu od historického průměru v nadcházejícím prosinci, lednu a únoru.
Zima by měla být teplá. Sezonní předpověď srážek pak ukazuje na nadprůměrné úhrny.
Dozvídáme se z ní, že modely pro většinu území Evropy na zimu předpovídají odchylku + 1 až 2 stupně nad modelovým průměrem z období 1993-2016.
Kdo chce, může se na webu podívat i na předpovědi od různých institucí jednotlivě, zvolit si libovolný měsíc a vedle teploty vzduchu nahlédnout třeba i do předpovědí srážek, rozložení tlakových útvarů a celé řady dalších metrik. Nikdy se ale nedostane dál než k podobně obecné informaci jako u mapy výše.
I tyto obecné předpovědi navíc nejsou zaručeně správné. Přesnost sezonních předpovědí se dlouhodobě „měří“ a liší podle toho, na jakou část roku, geografickou oblast i meteorologickou metriku se díváme. Obecně ale můžeme bezpečně říct, že když se bavíme o předpovídání zimy v Evropě s tříměsíčním předstihem, tak je poměrně nízká.
Dobře to ilustruje například následující přehled přesnosti předpovědí C3S globální odchylky zimní teploty vzduchu. Konkrétně ukazuje „skóre“ korelace, přičemž zjednodušeně skóre +1 znamená perfektní předpověď, skóre 0 má předpověď, která není o nic lepší než tzv. klimatologická předpověď vycházející jen z průměrů z minulých let a skóre -1 značí předpověď, která ukázala opak než reálná měření.
Takto přitom například vypadá skóre předpovědi odchylky teploty vzduchu na leden s jednoměsíčním předstihem:
Mapa neukazuje jen přesnost jedné konkrétní předpovědi, ale shrnutí dlouhodobého skóre.
A zde je skóre pro předpověď na celou zimu vytvořenou v září:
Předpověď na celou zimu s tříměsíčním předstihem na tom není o moc hůř. Je ale potřeba brát na vědomí, že v tříměsíčním průměru se ve srovnání s předpovědí na jediný měsíc může nepřesnost i lépe „schovat“.
Zájemci si i tady mohou projít více metrik, porovnat výkony různých modelů různých institucí nebo třeba vliv rozdílu v předstihu předpovědí díky tomuto veřejnému nástroji. Nepřesnost je každopádně značná napříč spektrem.
Procházení jednotlivých sezonních předpovědí tedy může být zrádné a pokud člověk na chvíli zapomene na všudypřítomnou míru nejistoty, může z vlastního pracného bádání získat paradoxně horší informaci, než kdyby zůstal jen u přečtení opatrného slovního shrnutí o jediném souvětí.
Nutno však zdůraznit, že míra nepřesnosti sezonních předpovědí je zcela přiznaná a že meteorologové na ni upozorňují, kde můžou. Vidět to můžeme vlastně už na zmiňovaném shrnutí předpovědí C3S, které je přesně z těchto důvodů formulováno tak opatrně.
Například Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), což je instituce spojená s C3S, pak přímo vyzývá veřejnost, aby k sezonním předpovědím nepřistupovala jako ke klasickým předpovědím počasí. „Není to a nikdy nebude předpověď počasí,“ stojí v průvodci k používání produktů ECMWF s doplněním, že sezonní předpověď je přesněji řečeno „pokus o poskytnutí užitečných informací“ či „statistické shrnutí možných meteorologických jevů v daném období“.
Třeba Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se i z těchto důvodů už před lety rozhodl sezonní předpovědi úplně vynechat a vydává jen měsíční výhledy na jediný měsíc dopředu, z nichž navíc cíleně vypouští slovo předpověď.
„Sezonní předpovědi nevydáváme, protože jejich spolehlivost není vysoká a interpretace veřejnosti rovněž není jednoduchá,“ podotkl ředitel pro předpovědní službu ČHMÚ Radek Tomšů.
Lépe to nejde
Vysvětlení vysoké míry nepřesnosti je vlastně úplně jednoduché - atmosféra je i pro vědu 21. století zkrátka příliš komplexní na to, aby šla modelovat v detailu měsíce dopředu.
Obstojně se to daří u klasických předpovědí – ty čerpají z dat ze stanic a satelitů zpracovaných počítačovými modely, které z informací o teplotách, tlaku, větru a o dalších veličinách naměřených na různých místech dokáží vytvořit pravděpodobný scénář dalších reakcí v atmosféře. Modely se navíc pouštějí opakovaně s lehce odlišnými počátečními podmínkami a dalšími úpravami, takže vzniká takzvaný ansámbl. Rozptyl jednotlivých simulací pak meteorologům poskytuje informaci o nejistotě a předvídatelnosti dané situace (podrobně jsme to popsali zde).
Pokrok v posledních dekádách v této oblasti ukazuje například následující statistika ČHMÚ:
Nebo ECMWF:
Už z toho je znát, že pokrok je obrovský a dostal nás do fáze, kdy se krátkodobé předpovědi pletou zřídka. Názorně se to ukázalo například v září 2024, kdy Česko díky meteorologům zažilo své první dopředu přesně předpovězené povodně. I v moderní době nicméně přesnost předpovědí klesá s každým dalším dnem a už po cca dvou týdnech je tak nízká, že se většinou ani nezpracovává a nezveřejňuje.
Sezonní předpovědi vznikají podobně jako ty krátkodobé, jen se místo konkrétního vývoje počasí snaží zachytit pomalejší a rozsáhlejší změny, které mohou ovlivnit charakter počasí v dalších měsících.
Dobrá předpověď El Niña. Ale Evropě to moc nepomáhá
Asi nejlepším možným příkladem těchto větších a dlouhodobějších změn je jižní oscilace (ENSO), což je přirozený klimatický jev spojený s cyklickými změnami teploty povrchové vody, atmosférické cirkulace, větru a tlaku v tropickém Pacifiku.
Na téma se nyní soustředí velká pozornost, protože zrovna aktuální El Niño je rekordně silné a má dále sílit ještě týdny, ale i za zcela průměrných podmínek má ENSO velký vliv v mnoha různých koutech světa a výrazně se promítá i do kolísání globální průměrné roční teploty.
Dalo by se tedy říct, že ENSO je vlastně miláčkem expertů na sezonní předpovědi, protože se jednak dá samo o sobě dobře předpovídat a navíc má i řadu dobře známých konkrétních dopadů v různých částech světa, takže se o něj v předpovědích vlastně dá „opřít“.
Ve skutečnosti to ale není až tak růžové – a obzvlášť ne, pokud se bavíme o Evropě. Starý kontinent totiž El Niño ovlivňuje nepřímo a zatím se zde na rozdíl od mnoha jiných oblastí světa nepodařilo vysledovat nějaký konzistentní a výrazný dopad na povahu počasí. Je to ostatně i jeden z důvodů, proč jsou sezonní předpovědi pro Evropu obecně těžší než například pro tropické oblasti.
„Mimořádně silné El Niño se vyskytlo v letech 1982–1983, 1997–1998 a 2015–2016. Dopad v uvedených letech na průběh podzimního a zimního období v Evropě a Česku nelze definovat jednoznačně a přímo,“ popsal historickou zkušenost Tomšů a dodal, že v některých měsících jistý signál pozorovat lze, ale v jiných je velmi nejasný.
Kromě historické zkušenosti se lze na věc podívat i skrze konkrétní mechanismy vlivu. Ví se například, že El Niño může zejména v druhé polovině zimy zvýšit pravděpodobnost rozpadu tzv. polárního víru, což může do Evropy následně přinést studený vzduch a s ním i mrazivé počasí (mechanismus jsme podrobně popsali v tomto článku). Někdy ale může El Niño přinést naopak spíš teplejší a vlhčí počasí na začátku zimy.
Nejde ale jen o to, že vlivy mohou být různé. Hlavní problém je v tom, že El Niño na Evropu podle dosavadních zjištění nepůsobí samo o sobě, ale jeho vliv vždy záleží ještě na dalších náhodných faktorech, které se musí nejdřív nějak „poskládat“, aby se projevil. Aktuální silné El Niño tedy modelům poskytuje další zdroj předvídatelného signálu, ale pořád jde jen o jeden díl mnohem větší skládačky.
Tuto skládačku bychom mohli rozkládat na menší a menší dílky ještě hodně dlouho. Kromě ENSO bychom mohli řešit i tzv. severoatlantickou oscilaci a celou řadu dalších aspektů. Pokud nás ale zajímá, co víme o tom, jak bude v zimě, tak nám to nijak nepomůže.
Další podrobnosti nanejvýš zpřesní vysvětlení, proč dlouhodobá a konkrétní předpověď není možná a proč je nakonec nejlepší spokojit se s málem.
A co modelování budoucího klimatu?
Jak je to s často se objevující otázkou, jak je možné, že věda nestačí na předpověď teploty s několikaměsíčním předstihem, ale může spolehlivě předpovídat vývoj oteplení klimatu v příštích dekádách?
V krátkosti řečeno je to tím, že klimatické modely modelují vývoj globální průměrné roční teploty v dlouhodobých časových horizontech, nikoliv teploty v konkrétních měsících, dnech či hodinách a v konkrétních oblastech. Přesné mohou být díky tomu, že vlivy náhodných a nepředvídatelných jevů a změn v atmosféře sice hrají zásadní roli na konkrétních místech a v konkrétních časech, ale ve víceletém a celosvětovém průměru se ztrácí za vlivem větších a zároveň předvídatelnějších změn v čele s vývojem koncentrace skleníkových plynů.
Srovnání odhadu klimatických modelů s realitou.
I klimatické modely se přitom pravidelně porovnávají s realitou a vycházejí ze srovnání dobře. Samy o sobě tak vlastně patří k důkazům, že oteplení způsobuje člověk. Kdyby totiž hlavní příčinou změny klimatu nebyly skleníkové plyny, těžko by modely pracující s emisemi jako se zásadní proměnnou mohly konzistentně předpovídat budoucnost.
