Heroické dobývání Antarktidy: Ztrácíte naději? Modlete se k Shackletonovi!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ernest Shackleton. Byl to velmi prudký, energický a ambiciózní muž. Nejlépe ho charakterizuje rozhodnutí, které ho definitivně zapsalo do dějin hrdinských cest a objevů. Nedostal se jako první k jižnímu pólu. První byl Roald Amundsen. A i Robert Scott byl rychlejší, byť za to zaplatil životem. Takže co zbývá?

Je to jednoduché: přejít napříč Antarktidou. Od oceánu k oceánu, přes jižní pól.

Nevyšlo to. Loď uvázla v ledu dříve, než se dostala k místu, kde měla heroická cesta začít. Ale stejně z toho byl zcela mimořádný příběh. Dobře to charakterizoval Raymond Priestley, který se účastnil několika antarktických výprav. V roce 1956 v projevu k Britské vědecké společnosti řekl: „Scottovi patří obdiv za jeho vědecké metody. Amundsenovi za rychlost a efektivnost. Ale když se stane katastrofa a zdá se, že už nezbývá žádná naděje, je třeba padnout na kolena a modlit se k Shackletonovi.“

Hrdinská doba objevování Antarktidy. Kombinace stěží uvěřitelné odvahy a vůle, osobních i vědeckých ambicí a nacionalismu. Vztyčit vlajku na místě, kde dosud nestál nikdo jiný, bylo zárukou, že objevitel se stane národním hrdinou.

Ti tři, které jmenoval Raymond Priestley, patřili opravdu k nejvýraznějším. A každý byl jiný, každý symbolizoval jinou stránku těch sebevražedných výprav.

Robert Scott, anglický gentleman, který neváhal na saně naložit vzorky hornin, přestože už ani sám téměř nemohl jít. A jemuž se ošklivila představa zabíjení psů. Zemřel vyčerpáním v roce 1912 na cestě od jižního pólu.

Roald Amundsen, pragmatický, precizní organizátor. K jižnímu pólu dorazil o měsíc dříve než Scott. Na výpravu vzal právě tolik psů, aby jich i na konci zbylo dost na tažení saní. Ty ostatní během cesty snědli. Zahynul v roce 1928 při neúspěšném pokusu zachránit posádku vzducholodi Italia, která ztroskotala při cestě od severního pólu.

Ernest Shackleton, vášnivý dobrodruh, který chtěl lámat rekordy. Možná víc „vrcholový sportovec“ podobný prvním horolezcům na Mount Everestu než vědec a vyslanec národa mávající vlajkou u „dobytého“ kusu zmrzlé země. Zemřel na infarkt v roce 1922 na začátku své poslední antarktické výpravy. Krátce před smrtí zašel za lékařem, který výpravu doprovázel, a stěžoval si na bolesti a slabost. Lékař mu poradil, aby se nepřepínal a začal „žít více běžný, normální život“.

Shackleton zemřel o několik hodin později. Ale i kdyby měl víc času, určitě by doktora neposlechl.

„Před rokem a půl jsme se blížili k Antarktidě na dobře zásobené pevné lodi a s velkými nadějemi. A pak jsme trpěli, hladověli, vítězili, plazili se, ale vnímali jsme nádheru kolem sebe a rostli jsme s velikostí celku, který nás obklopoval. Spatřili jsme boha v celé jeho nádheře, četli jsme text, který píše příroda, dostali jsme se k podstatě lidské duše.“

Takto shrnul svoje pocity Ernest Shackleton poté, kdy 10. května 1916 dorazil na ostrov Jižní Georgie.

S dalšími pěti muži zvládl více než dvoutýdenní cestu na otevřeném záchranném člunu přes Jižní ledový oceán. A z výbavy té pevné lodi, na níž původně do Antarktidy přijížděl, mu zbyly pouze tři věci: lodní deník, sekyrka a vařič.

Vraťme se tedy ještě o ten rok a půl zpátky.

Loď Endurance opustila britské vody 8. srpna 1914. Měla doplout k Antarktidě ze severu, přes Weddellovo moře. Odtud chtěl Ernest Shackleton s vybranými muži vyrazit na cestu přes Antarktidu. Z jihu je měla podpořit posádka lodi Aurora, která se měla vylodit na Rossově ostrově a postupně budovat tábory, které by pomohly Shackletonově výpravě přežít cestu od jižního pólu.

Od začátku ale nic nešlo podle plánu. Krátce před vyplutím začala Velká válka a Shackleton nabídl své lodě britskému námořnictvu. Jako odpověď dostal proslulý jednoslovný telegram od tehdejšího lorda admirality Winstona Churchilla: „Pokračujte.“

Shackleton měl pro slávu Británie vybojovat svoji vlastní válku.

Jenže v lednu 1915 uvázla Endurance v ledu ve Weddellově moři. A 28 mužů na její palubě se ocitlo „v opuštěném světě ledu a prázdnoty“.

Nebyla šance, že by se Endurance z ledu vyprostila do příštího jara. Změnila se v zimní tábor. Zásob bylo zpočátku dost – jídla i alkoholu. Muži hráli karty, zpívali. A učili se žít nové životy. Životy bez jakéhokoli kontaktu s civilizací. Bez naděje, že by jim někdo mohl pomoci. A nezlomilo je ani to, že po osmi měsících led prorazil trup lodi. A oni museli vybudovat nový tábor přímo na ledové kře. A přihlížet, jak jde jejich Endurance ke dnu.

Jeden z mužů několik dnů zpracovával tulení kůži, aby si opravil boty. A do deníku si potom zapsal: „Jeden z nejlepších dnů, které jsem kdy prožil… Radost, že žijeme.“

Jiný člen výpravy si zapsal: „Když jsem se jednoho rána probudil, zatoužil jsem po vůni vlhké ranní trávy někde na Novém Zélandu nebo v Anglii. Člověk si uvědomí, že je opravdu málo věcí, po kterých skutečně touží. Dobrý chleba s máslem, kvalitní pivo, ústřice nebo jablkový koláč jsou spíš příjemné vzpomínky než touhy.“

Jenže další měsíce táboření na ledové kře žádnou naději nepřinášely. Šance, že je plující ledovec donese k pevnině, byla malá.

Ale když naděje mizí, je tu ještě Ernest Shackleton. Ten rozhodl, že se k pevnině musí dostat sami. Vlekli těžké záchranné čluny a zbytek zásob. V dubnu 1916 se konečně dostali k otevřenému moři. A podařilo se jim doplout na nejbližší ostrov.

Měli za sebou 15 měsíců v opuštěném světě ledu a prázdnoty.

Po riskantním pochodu po ledových krách a plavbě na záchranných člunech se posádka Endurance ocitla na Sloním ostrově. Její naděje na přežití ale příliš nevzrostly. Ostrov byl opuštěný a daleko od lodních tras.

Jako jedinou šanci na záchranu viděl Ernest Shackleton plavbu na ostrov Jižní Georgie, kde byla osada lovců velryb. Myšlenka to byla ale absurdní. Znamenalo to na lehkém otevřeném člunu plout ledovým oceánem 1300 kilometrů.

Záchranný člun James Caird, pojmenovaný po jednom ze sponzorů výpravy, měřil necelých sedm metrů. Ernest Shackleton a pět dalších mužů měli s sebou zásoby jídla, led jako zdroj pitné vody, vařič a jednoduché navigační přístroje. Předpokládali, že pokud nedorazí na Jižní Georgii do měsíce, už se jim to nepovede.

Sloní ostrov opustili 24. dubna.

Těžko porovnávat kritické okamžiky, které cestou prožili. Za nejhrozivější lze snad přesto považovat setkání s obřími vlnami. Zpočátku to vypadalo jako naděje. Shackleton hlásil ostatním mužům, že temná obloha se protrhává a bude možné použít navigační přístroje. Ten záblesk světla však nebyla jasná obloha. Byl to hřeben 20 metrů vysoké vlny. Její úder přežili. Ale člun, oblečení a zásoby se postupně proměnily v led.

Zbylou energii museli věnovat tomu, aby led roztloukli a z člunu vyházeli nepotřebnou zátěž.

10. května dopluli na Jižní Georgii.

Posádka člunu James Caird doplula k neobydlenému konci ostrova. K záchraně vedla ještě cesta přes ledovce Jižní Georgie. Shackleton vybral dva nejméně vyčerpané muže a vydal se na cestu. Zbytek posádky zůstal na pobřeží.

Šli 36 hodin víceméně bez odpočinku. Kdyby usnuli, už by se neprobudili. Museli vystoupat do výšky 1400 metrů, prosekávat se ledem, spouštět se vodopádem. Do velrybářské osady přišli zcela vyčerpaní. Stíny mužů, kteří před rokem a půl vyráželi z Británie na pevné hrdé lodi. Ale stále s sebou měli část té původní výbavy – lodní deník, vařič a sekyrku.

Antarktidu nepřešli, ale pronikli až k podstatě lidské duše.

A především: Už druhý den dopluli pro tři zbylé muže z posádky člunu James Caird. A po několika neúspěšných pokusech se Shackletonovi podařilo dostat zpátky ke Slonímu ostrovu. „Jste v pořádku?“ volal z přídě lodi na muže ukryté pod dvěma zbylými záchrannými čluny. „Ano, všichni v pořádku, šéfe!“

Ernest Shackleton se vrátil. A všichni muži z Endurance přežili.