Hlavní obsah

Umírající Robert Scott: Moje nejdražší, doufám, že budu dobrou vzpomínkou

Foto: Wikimedia/Like tears in rain

Vstříc bílé smrti. Inspirací pro tento obraz Johna Charlese Dollmana z roku 1913 byl osud jednoho ze členů Scottovy expedice.

Reklama

1. 6. 20:25

Dobývání jižního pólu se díky deníkům Roberta Falcona Scotta stalo nepochybně jedním z nejproslulejších a nejdojemnějších příběhů dobrodruhů, vědců a hrdinů, kteří se rozhodli prozkoumat neznámá, odlehlá a krutá místa Země.

Článek

„Mrzí mě to, ale zdá se, že nic dalšího už napsat nezvládnu. Robert Scott.“ Měla to být zřejmě poslední slova dobyvatele jižního pólu Roberta Falcona Scotta. Psal ve sněhové bouři, v mrazu, hladový, vyčerpaný, ve stanu, který mu dostatečnou ochranu neposkytl. Vedle něj leželi poslední dva členové jeho výpravy, kteří se dostali až sem. Mrtví.

Pak Robert Scott přece jen ještě něco připsal: „Proboha, postarejte se o naše rodiny!“

Pojďte se s námi ponořit do jeho deníků a výpravy, která ukázala, jak nebezpečné bylo popsat mezi prvními dosud nepopsaná místa.

Scottova tragická výprava k jižnímu pólu začala 1. června 1910.

Jak hrozné místo...

„Bože, to je hrozné místo!… A příšerné zklamání,“ tak popsal Scott svoje pocity, když dorazil na jižní pól. Po mnoha týdnech vyčerpávající cesty, na hranici mezi životem a smrtí, očekával osvobozující zážitek vítězství a splnění snu. Namísto toho uviděl stan s norskou vlajkou – Amundsen byl první.

„Milý majore Scotte! Protože budete nejspíše prvním, kdo po nás dorazí na toto místo…,“ začínal Amundsenův vzkaz, který Scott našel ve stanu. A četl dál: „Jestliže by Vám cokoli z výstroje ponechané ve stanu mohlo být k užitku, neváhejte a poslužte si. S přáním všeho nejlepšího a šťastného návratu, upřímně Váš Roald Amundsen.“

Těžko si představit větší ponížení, větší šok. Alespoň částečně ho zprostředkuje slavná dochovaná fotografie: Pět unavených, zklamaných, už snad i rezignovaných mužů právě dorazilo na jižní pól. Britská vlajka, která měla stvrdit triumf, stojí zplihle mezi nimi. V pozadí dominuje vlajka Norska.

Foto: Wikimedia/Henry Bowers

Fotografie zklamaných Scottových mužů, když dorazili na pól a zjistili, že jsou druzí. Zleva stojící Lawrence Oates, Robert Falcon Scott (s britskou vlajkou za zády) a Edgar Evans. Zleva sedící: Henry Bowers a Edward Wilson. Autorem fotografie je Bowers, závěrku fotoaparátu ovládal pomocí provázku.

Někteří Scottovi životopisci se domnívají, že vlastně už tady bylo rozhodnuto: Muži ztratili sílu a motivaci, cestu zpět nemohli zvládnout. Byli poraženi…

„Obávám se, že zpáteční cesta bude strašně únavná a monotónní,“ zapsal si Scott do deníku.

Čekalo je téměř 1 400 kilometrů v extrémních mrazech, pěšky, se saněmi naloženými zbytkem potravin a paliva.

Dívat se do tváře nevyhnutelného

„Mé vdově,

moje nejdražší, chci, abys věděla, že necítím žádnou fyzickou bolest a svět opouštím svobodný a odhodlaný… Drahá, doufám, že to budeš brát rozumně, náš syn ti pomůže, syn, kterého jsem ti chtěl pomáhat vychovat a o kterém vím, že je s tebou v bezpečí… Musím mu také ještě napsat dopis, aby si ho mohl přečíst, až vyroste…

Nejdražší, víš, co si myslím o sentimentálních řečech o novém manželství. Až se objeví správný muž, který ti pomůže, buď zase šťastná. Já doufám, že budu dobrou vzpomínkou.

Drahá, není lehké psát, protože je hrozná zima. Ty víš, že tě miluju a že na tebe neustále myslím. A že nejhorší věc na této situaci je to, že tě už nikdy neuvidím. Nevyhnutelnému se musíme podívat do tváře.“

Poslední dopis manželce Kathleen psal Scott necelých dvacet kilometrů od základny se zásobami jídla a paliva. Neměl už ale sílu tam dojít. Vyčerpaný a hladový zemřel spolu se dvěma členy své expedice.

O osm měsíců později objevili těla britští polárníci. Jeden z nich, Charles Wright, napsal: „Henry Bowers a Edward Wilson vypadali klidně, ale sám Scott se zdál neklidný, jako by bojoval do samotného konce.“

+10

Hrdina, nebo aristokratický amatér?

Robert Scott byl oslavován jako národní hrdina už po své první antarktické expedici, kdy se dostal až na 82. stupeň jižní šířky, přibližně 850 kilometrů od jižního pólu.

„Hrdinské“ období polárních objevů bylo naplněné nejenom někdy až stěží uvěřitelnou osobní odvahou a vytrvalostí. Byl to také boj národů o světová prvenství hraničící někdy s vypjatým nacionalismem. Byla to fascinace pohledem na vlajku vztyčenou nad dosud neprobádaným, nedotčeným územím. Byl to střet síly a vůle v rámci symbolického dělení světa.

I proto se přes prohru s Amundsenem stal Scott pro Brity na desetiletí vzorem cti, oddanosti, odvahy, neústupnosti. Vzniklo více než třicet jeho pomníků. Vznikl i Scottův Polární výzkumný ústav při univerzitě v Cambridge.

Ve druhé polovině 20. století se pohled na Scotta začal měnit. To, co před první světovou válkou vypadalo jako hrdinské sebeobětování pro velikost národa, začalo po válečných zkušenostech a rozpadu koloniálních říší v očích kritiků blednout a připomínat spíš nabubřelou aristokratickou velmocenskou pýchu.

A jakmile Scott ztratil auru nedotknutelnosti, začaly se objevovat konkrétní pochybnosti o přípravě a vedení jeho expedice. Podle nových interpretací náhle Scott ve srovnání s Amundsenem vypadal jako nezodpovědný, pyšný amatér, jako „fušer“.

V posledních dvaceti letech se badatelé a publicisté snaží najít pohled nezatížený ani jedním z extrémů – Scott není ani ztělesněním britské dokonalosti, ani neschopným, pyšným velitelem, který zbytečně obětuje životy svých lidí. Pravděpodobně udělal chyby, ale stálo proti němu i extrémně špatné počasí.

Nebyl dokonale připravený. Neměl štěstí.

Pohlédl nevyhnutelnému do tváře.

Srovnání: Scott versus Amundsen

Foto: Wikimedia/S.L.

Mapa ukazuje, jaké trasy k dobytí jižního pólu zvolili Amundsen (červená) a Scott (zelená). A dále, na Scottově trase, jak docházely síly jednotlivých dobyvatelům.

• Scottův základní tábor v Antarktidě byl zhruba o 100 kilometrů dál od jižního pólu než ten Amundsenův. Amundsen měl od začátku náskok a k jižnímu pólu dorazil zhruba o 34 dnů dříve než Scott. Cesta ze základního tábora k jižnímu pólu a zpět byla dlouhá necelých 3 000 kilometrů.

• Norský polárník Roald Amundsen podřídil svoji expedici jedinému jasnému cíli – být první na jižním pólu. Scottovou ambicí bylo, aby výprava měla i vědecký charakter. To byl nepochybně úctyhodný záměr a částečně byl i naplněn. Nicméně: Na zpáteční cestě od pólu udělali Scottovi muži zastávku, aby nabrali geologický materiál – 14 kilogramů zátěže navíc pak vlekli na saních. V polárních podmínkách přitom může rozhodovat doslova každý gram – dva Britové, kteří se v roce 2014 vydali ve stopách Scottovy výpravy, se vyhýbali jakékoli zbytečné zátěži například i tak, že zkrátili držátko zubního kartáčku nebo vrtali otvory do držátka lžiček.

Foto: Wikimedia/Henry Bowers

Členové Scottovy výpravy táhnou těžké naložené saně – a vysilují se. Snímek opět pořídil Henry Bowers (1883–1912).

• Amundsen vsadil jako na hlavní „motor“ své expedice na tažné psy. A i k jejich využití přistupoval zcela pragmaticky – měl jich tolik, aby se ti slabší postupně mohli stát potravou pro silnější i pro lidi. Scott měl psů málo a nesnášel pohled na jejich utrpení. Přemýšlel o tom, zda má člověk právo zabít tak přátelské a inteligentní stvoření. Na výpravu vzal kromě psů sibiřské poníky, kteří ale pohyb v extrémních podmínkách nezvládli. Měl také motorové sáně, ale z osobních důvodů nevzal na výpravu jejich konstruktéra, a nebyl tak později schopen řešit jejich poruchy.

• Na rozdíl od členů Amundsenovy expedice nebyli Scottovi muži zkušení lyžaři. Spoléhali se převážně na chůzi.

• Scottovi muži neměli dostatek vitaminů, trpěli kurdějemi, byli vyčerpaní. Amundsen zato věděl, že potřebné živiny získá pojídáním syrového masa tučňáků a lachtanů.

• V Amundsenově expedici byli muži speciálně trénovaní v navigaci. Scott navigaci podcenil, speciálně školené členy expedice neměl, navíc ve srovnání s konkurentem používal těžší a složitější navigační přístroj. Amundsen používal sextant, Scott teodolit.

Foto: Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl, ČTK

Denní dávka průzkumníka britské expedice Roberta Falcona Scotta. Zleva doprava: kakao, masová pasta, cukr, sušenky obsahující maso, máslo a čaj.

Češi v Antarktidě

Prvním Čechem, který stanul na jižním pólu, byl geolog a horolezec Josef Sekyra. V roce 1969 se účastnil americké expedice. „Dobytí“ jižního pólu ale nijak nepřeceňoval: „Byl jsem tam hlavně ‚za šutrama‘, to ostatní nebylo podstatné,“ shrnul později pro ČTK.

Smysl expedic do Antarktidy se opravdu zásadně změnil. Je sice nadále možné podniknout dobrodružnou a nebezpečnou výpravu k pólu, jako byla ta zmiňovaná ve stopách Roberta Scotta. Nelze ale odmyslet, že jen pár desítek metrů od jižního pólu stojí od roku 1956 opakovaně rozšiřovaná a modernizovaná americká základna. Ta disponuje i přistávací drahou, díky níž funguje pravidelné letecké spojení se světem. A díky které je možná například i nabídka „světového unikátu“ – dobytí jižního pólu s českým průvodcem. Cestovní kancelář ho nabízí za 2,6 milionu korun. Ale doletět sem lze už i přibližně za poloviční cenu. Ročně takovou nabídku využije několik desítek českých turistů.

Dominantou současného zájmu o Antarktidu ale není ani dobrodružství, ani turistika, nýbrž věda.

A i tady máme zastoupení – od roku 2007 funguje na ostrově Jamese Rosse stanice J. G. Mendela, kterou spravuje brněnská Masarykova univerzita. Čeští vědci mimo jiné sledují ledovce a jejich reakci na změny klimatu. A dosáhli také jednoho kuriózního světového prvenství: V roce 2015 naměřili nejvyšší teplotu, která kdy byla v Antarktidě zaznamenána, a to 17,8 stupně Celsia.

Oteplování. Turisté v letadlech směřující k jižnímu pólu. A jen pár metrů od proslulé skleněné koule označující zemský pól sprchy americké základny…

Nevyhnutelné?

Foto: Rudolský J., ČTK

Na snímku z konce ledna 1970 se Josef Sekyra z Ústředního ústavu geologického v Praze vítá na letišti s rodinou po návratu z výpravy na jižní pól. Stal se prvním Čechoslovákem, který jej dosáhl.

Scottovy deníky vyšly v češtině dvakrát, v roce 1913 a 1972. V textu citujeme podle článků v The New York Times a The Guardian.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované