Dolomity s dětmi: Hřiště, odkud je jen tak nedostanete, i túry kolem vrcholků

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když jsme přijížděli k Dolomitům, jejich vrcholky mě ohromily už z dálky. A když jsme se pak ocitli mezi nimi, překvapilo mě, kolik roztrhaných skalních štítů se tu nachází na jednom místě. Nejsou to jedna, dvě zvláštní hory. Jsou všude kolem a táhnou se do nedohledna.

S dětmi ve věku osmi a třinácti let jsme vyrazili do východní části Dolomit s centrem v Cortině d’Ampezzo, kterou brzy čeká zimní olympiáda. Jako základnu jsme zvolili městečko Toblach – Dobbiaco, kvůli dobré dostupnosti i nalezenému ubytování.

Menší ubytovací kapacity za dobré peníze jsou nevýhodou Dolomit. Bydlení v soukromí se tu nabízí často za vyšší ceny a v horší kvalitě než třeba v Rakousku či Slovinsku. Nezřídka narazíte na apartmány s vybavením jak od pratetičky, ale za cenu lepšího hotelu.

I tady se však dá najít slušný nocleh a zpravidla k němu dostanete i Südtirol Guest Pass – kartu, na kterou se dá jezdit zdarma regionální hromadnou dopravou, některými lanovkami a občas díky ní můžete mít i jiné výhody, záleží vždy na konkrétním místě.

Pokud toužíte po skutečně autentickém ubytování, hledejte ho přes službu Roter Hahn, která nabízí možnost přenocovat na farmě. Je ale třeba jej řešit víc s předstihem, nefunguje tu klasický booking jako jinde, je třeba se s provozovateli domlouvat napřímo a dopisování se někdy protáhne.

Navíc tu zpravidla, což platí i o jiných službách v Dolomitech a jižním Tyrolsku, nepochodíte s angličtinou – němčina či italština tu jsou více než výhodou. Farmy také stávají na samotách v kopcích, což při přesunech zabere čas, a ubytovaní zde mohou být trochu v izolaci od civilizace. Má to ale své specifické kouzlo a řada lidí ocení možnost snídat čerstvá vejce, bio mléko a řemeslné potraviny.

Pro výlety v horách jsme vybírali běžné turistické trasy nižší a střední náročnosti, žádné ferraty. V závorkách uvádím čísla značených tras. Pokud vyrazíte autem, připravte se na úzké a klikaté silničky – přejezdy zaberou více času, než jste jinde zvyklí.

První den jsme vyšli přímo z Toblachu. Je to příjemné městečko, kde se potkává selský venkov s atmosférou starého Rakouska, rodinnými hotely a současnou architekturou. Většinou po značených trasách jsme vyrazili k malebnému jezeru Toblachersee.

Lidem s dětmi doporučuji zastávku na lesním hřišti Grieswaldile v Gustav Mahler Strasse. My jsme se tu zasekli na dvě hodiny a v dalších dnech se sem vraceli. Na ploše dvou a půl fotbalových hřišť najdete mnoho nápaditých prolézaček a atrakcí včetně vodotečí s hrázemi, jezírka s vorem a kuličkodráhy. Vše zdarma a ve stínu stromů.

Za hlavní silnicí a železniční tratí jsme se vydali po loukách s výhledem na Toblach a údolí Pustertal s Villgratenskými horami v pozadí. U říčky Rienz jsme pak odbočili doprava na silničku mezi chalupami, která nás po turistické trase č. 16 dovedla až k Toblachersee.

Vodní plocha s průzračnou vodou je romanticky vměstnaná mezi skalní stěny. Jsou tu lavičky, kemp a restaurace nad vodou, můžete si dát kafe a nanuka nebo půjčit šlapadlo. Jezero, které vzadu přechází v mokřiny, jsme obešli proti směru hodinových ručiček. Zastavili se na vyhlídce a nad mokřinami přešli po dřevěném chodníku s můstky. V místech, kde překonává říčku, si lze smočit nohy v ledové vodě.

K Toblachu jsme se vrátili po pravém břehu Rienz po šotolinové cestě značené jako cyklotrasa. Prošli jsme kolem Nordic Areny, kde se v zimě jezdí závody na běžkách a přes léto tu můžete lézt na umělé stěně či zahrát tenis. Na kraji města jsme nemohli minout dominantu Toblachu, starý rakouský Grand Hotel z 19. století. Hrázděný komplex nás pocity přenesl do dob skladatele Gustava Mahlera, který sem jezdil. Dnes v něm funguje hostel a kulturní centrum s infocentrem.

Hlavní dominantu, ikonickou horu Tre Cime – Drei Zinnen (Tři vrcholy), jsme si nemohli nechat ujít. Místní sem ovšem pouštějí jen omezený počet aut, takže je nutné si pár dní předem rezervovat časový slot pro příjezd a zaplatit mýtné 40 eur (cca 990 Kč).

Pokud si přivstanete jako my - u brány jsme byli po šesté hodině - odmění vás efektní východ slunce za Tre Cime a ranní opar nad horskými loukami. Snídani jsme si nechali nahoru k chatě Rifugio Auronzo, což doporučuji všem. Ve stánku na terase s výhledem na horské panorama jsme si dali skvělou kávu s čerstvými koblihami (bombolone) a croissanty.

Kolem vrcholku Tre Cime se obchází proti směru hodinových ručiček. Směr je nutno dodržet, na úzkých stezkách je místy problém se vyhnout. Projdete několika sedly, kolem dvou horských kaplí a pár chat s možností občerstvení. Tre Cime uvidíte ze všech stran a můžete pozorovat, jak se mění v postupujícím slunci. Zastávku na svačinu jsme udělali u chaty Dreizinnehütte, kde si můžete vybrat posezení s výhledem na Tre Cime či na opačnou stranu na jezírko.

Pozor na poslední úsek vedoucí úzkou stezkou přes kamenné moře v prudším svahu. Děti raději držte za ruce a postupuje při vnitřním okraji cestičky. Po cestě autem zpátky se pak dá zastavit u hlavní silnice poblíž jezera Lago di Landro, u pozorovacího místa označeného Vista Panoramica Tre Cime Lavaredo nebo Drezinnenblick. Známou horu si odsud můžete vyfotit v odpoledním či večerním světle.

Ke známému skalnímu útvaru Cinque Torri (Pět věží) jsme vyrazili z průsmyku Passo di Giau, který je z Toblachu asi 50 kilometrů daleko, cesta přes Cortinu d’Ampezzo trvá přes hodinu.

Průsmyk, přes který se jezdí i Giro d’Italia, je oblíbený u cyklistů a motorkářů. Přivstaňte si, abyste chytili místo k parkování. Zažijete stoupání serpentinami a při cestě zpátky klesání a přehřívající brzdy, takže je dobré brzdit i motorem.

Cesta je úzká a v každé zatáčce můžete potkat auto či cyklistu, takže je to celkem adrenalin. Nahoře vás však čeká dechberoucí kulisa zelených pastvin s krávami, horskou chatou, klikatou stužkou silnice a ostrými vrcholy všude okolo.

Kolem masivu se špičatou horou Ra Gusela jsme se vydali zleva a obešli ho po směru hodinových ručiček. Stezka mezi balvany a kamennými moři nás dovedla ke sjezdovce s lanovkou, kamenitá cesta pak nahoru do sedla k chatě Rifugio Averau. Odtud se chodí dolů k chatě Rifugio Scoiattoli po četných cestičkách v širokém svahu – celkem jedno, kterou zvolíte. Když se před námi zjevil útvar Cinque Torri, překvapilo nás, jak je ve srovnání s Tre Cime malý. Pořád je však mohutnější než věže v českých skalních městech.

Najedli jsme se na chatě u skalních věží, ale za opravdu vysokohorské ceny – nejlevnější jídlo jsou zde párky či těstoviny za 13 eur (cca 320 Kč). Poblíž jsme si prohlédli zákopy z první světové války a pak se vydali zpět stezkou po východním úbočí masivu. Z počátku vypadala nenáročně, ale pak se změnila v prudké sestupy a výstupy „kozími“ stezkami. Dala zabrat kolenům a trvala asi o hodinu déle, než jsme čekali. Po návratu do sedla jsme si to ale vynahradili posezením v příjemné restauraci.

Pro čtvrtý den jsme unaveným nohám ulevili kratším výšlapem kolem jezera Lago di Braies – Pragser Wildsee. Mnozí ho mají za nejkrásnější v Dolomitech, nás sice více uchvátilo Toblachersee, výlet ale rozhodně stál za to. Jen je třeba se připravit na davy turistů.

Jeli jsme autobusem, linka 442 z Toblachu byla na místě za půl hodiny. Neplatí zde Südtirol Guest Pass a místa je nutné rezervovat na konkrétní čas, nejlépe dva dny předem. Zpáteční jízdenka vyjde na 13 eur (cca 320 Kč) a pro dítě 6-14 let na 9 eur (cca 220 Kč).

Pokud byste se rozhodli jet autem, myslete na to, že se tu po většinu léta v časech 9:30-16 hodin platí mýtné 40 euro, navíc si dopředu musíte objednat vjezd. Na druhou stranu, půlku z toho ale můžete utratit v některé místní restauraci či prodejně. Funguje to na podobném principu, jako když platíte na benzinových pumpách na záchodech. Ranní ptáčata se mýtnému vyhnou.

Na místě nás přivítala horská scenérie s velkým hotelem v popředí, který na místě stojí od roku 1899. Za ním se nám otevřel pohled na jezero s čistou zelenavou vodou, po kterém je možné se projet i na pramici. Má členité, zčásti zalesněné pobřeží a obklopují ho strmá skaliska.

Kolem se chodí po směru hodinových ručiček. Je tu úzká cesta, která vede klikatě i nahoru a dolů, takže se v řadě turistů občas můžete zaseknout. Na protější straně jezera od hotelu je široké místo se stromy, kde se dá odpočinout a udělat si piknik. Někteří se tu i koupou, ale riskují pokuty, protože se to nesmí.

Když přijdete zpátky k hotelu, zastavte se u občerstvení Emmas Bistro třeba na pití a zmrzlinu. Ještě předtím poblíž kaple nesmíte minout krásnou kuličkodráhu. Za dvě eura si koupíte dřevěnou kuličku, se kterou se děti i dospělí pobaví, a pak si ji můžete odnést jako suvenýr.

Poslední den hrozily odpolední bouřky, proto jsme vybrali opět kratší trasu. Využili jsme Südtirol Guest Pass a autobusem 443 zdarma vyjeli na Prato Piazza – Platzwiese. Je to krásná náhorní planina ve výšce 2000 metrů nad mořem, kde se dá strávit příjemný půlden v naprostém klidu s pouhou hrstkou turistů.

Travnatá a hrbolatá pláň sem tam posetá stromy je dlouhá něco přes dva kilometry. Na začátku stojí dvě restaurace. Za tou první jsme kolem kapličky zahnuli doleva a celou planinu přešli svahem kolem horské chaty, dřevěného krytého mostu a jeskyně.

Na konci nás čekala plošina, které vévodí kamenná pevnost Forte Prato Piazza či Forte Vallandro. Vybudovalo ji Rakousko-Uhersko na konci 19. století jako součást opevnění na italské hranici. Společnost jí dělá chata Rifugio di Vallandro – Dürrensteinhütte s dětským hřištěm a vyhlídka na okolní vrcholy. Vlevo uvidíte třeba horu Monte Piana s plochým vrcholkem, na kterém se odehrála tragická bitva první světové války se 14 tisíci padlých a kam se dá z údolí dostat kyvadlovou dopravou zajišťovanou džípy.

Ti zdatnější si můžou cestu od pevnosti prodloužit výstupem na horu Strudelkopf – Monte Specie s převýšením 300 metrů na dvou kilometrech, odkud jsou vidět i Tre Cime. My jsme nahoru nešplhali a vrátili se středem planiny po kamenité cestě. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili obědem na terase Berghotelu Hohe Gaisl.