Rodil Izraelcům děti, pak mu zabili tři dcery. O čem palestinský lékař sní?

Dlouholetý konflikt mezi Izraelem a Palestinci dělí od trvalého uklidnění také silné antipatie na obou stranách. Palestinsko-kanadský lékař Izzeldin Abuelaish se do pozornosti světa dostal jako hlas volající po konci nenávisti. Jde ostatně o emoci, kterou zkoumá i na akademické půdě. Rozhovor s Izzeldinem Abuelaishem přinášíme v podcastu 5:59.

V Gaze se narodil, založil rodinu a nevzdal se ani svého profesního snu. Stal se dokonce prvním palestinským lékařem zaměstnaným v izraelské nemocnici. Poté Izzeldin Abuelaish během války v Gaze v roce 2009 přišel o tři dcery. Veřejně však odmítá nenávist a násilí a stal se z něho jeden z předních hlasů volajících po míru mezi Palestinci a Izraelci.

Cestou k nalezení trvalejšího klidu je podle něj dosažení rovnosti mezi oběma stranami. A to se z pohledu palestinsko-kanadského lékaře na Blízkém východě neděje.

„Válka neskončila. A to je špatně. (…) Nemůžeme se na ni jen dál dívat, je třeba se vypořádat s jejími kořeny. Jediný způsob, jak to ukončit, je přijmout zodpovědnost, zjednat spravedlnost a nastolit rovnost ve svobodě mezi Palestinci a Izraelci,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 Izzeldin Abuelaish, který je profesorem na Torontské univerzitě a v současnosti také zakladatelem a jedním z ředitelů vznikajícího Globálního institutu pro studium sociálně-endemických nemocí, nenávisti, zdraví a míru (GISED) na Katolické univerzitě v belgické Lovani, kde hodlá zkoumat nenávist coby „hrozbu pro veřejné zdraví, které se dá předcházet“.

Jak se Izzeldin Abuelaish stal lékařem a jako vůbec první v takové pozici pracoval v izraelské nemocnici? Jak vnímá současnou situaci v Pásmu Gazy? A co by vzkázal mladým Palestincům a Izraelcům? I na to se ptáme v podcastu 5:59.

Vy jste v 50. letech vyrůstal v Gaze v uprchlickém táboře Džabálíja. Jak tehdy život v regionu vypadal? Jak si ho vybavujete?

Pamatuji si ty časy. A co se odehrává v současnosti, mi připomíná můj tehdejší život. Tábor Džabálíja je místo, kde jsem se narodil, vyrůstal a žil. A je to místo, které ve mně stále žije. Jako dítě – stejně jako dnešní palestinské děti v Gaze, kterým byl život odepřen, nemají život ani naději, cítí bezmoc – jsem neokusil, co to je prožívat dětství. Každý den jsem bojoval o přežití, stejně jako dnes děti v Palestině, v Pásmu Gazy, v Džabálíji, ale také na jiných místech světa. A pak jsou tu lidé, kteří svůj život věnují boji, zabíjení a útlaku.

Takže to byly opravdu velmi těžké časy, můj život byl jako rozbouřený oceán. Ale nedopustil jsem, aby to zadusilo mé sny. Mohou vás utlačovat, okupovat, mučit nebo uvěznit, ale nikdo vám nemůže zabránit v tom, abyste snili. Proto neustále všem říkám – mějte velké sny. Sny podpořené vírou a tvrdou prací se mohou proměnit v realitu. Přičemž pro mě osobně tou cestou kupředu bylo vzdělání.

Dnes se dívám na život v Gaze, na Džabálíji, kterou mám stále v srdci, a přemýšlím: Mohl bych něco udělat, kdybych se dostal do toho tábora proměněného v hromadu sutin? Mohl bych kráčet tamními ulicemi? Lidé, které jsem v nich vídával, jsou dávno pryč. Teď bych tam kráčel po zemi promísené s krví nevinných dětí, masem, kostmi, vzpomínkami i důstojností tamních lidí… V jakém světě to vůbec žijeme. Vždyť Pásmo Gazy bylo zbaveno života, dětí, jejich rodičů, jejich matek, zdraví, škol. Co tam vlastně ještě zbylo?

Ale něco ano – zbyla naděje a odhodlání, že to nikdy nevzdáme. Nevzdáme se našeho práva být svobodní jako ostatní národy. Palestinci jsou lidé, kteří jsou schopni vybudovat život ze smrti – šířit naději z bolesti a utrpení. Patří mezi ty vůbec nejodolnější národy. A žádají jediné – být svobodní a mít stejná práva jako jakýkoliv jiný národ na zemi.

Vy jste měl sen – a stal jste se lékařem, gynekologem. Dokonce jste pracoval v izraelské nemocnici, jako vůbec první Palestinec v takové pozici. Proč jste si tehdy takovou práci vybral?

Vybral jsem si dráhu lékaře, protože jsem chtěl mít práci, stál jsem o tu profesi. Vzdělání je vaším pomyslným pasem, záchrannou vestou ve světě plném chaosu. Upřímně, nebylo to z nějakých humanitárních důvodů. Chtěl jsem tu profesi dělat, protože nemůžete dosáhnout toho, aby s vámi vzdělaní lidé zacházeli rovnocenně, pokud vy sám nejste vzdělaný. Proto jsem se pustil do usilovného studia. A měl jsem také štěstí, protože mi na cestě k univerzitnímu diplomu pomohlo i to, že jsem získal stipendium ke studiu medicíny v Káhiře. To celé byl velmi důležitý moment v mém životě.

A co je vlastně lékařství? Co je zdraví člověka? Všichni chceme být zdraví, zdraví je lidské právo. Stal jsem se tedy gynekologem a pomáhal jsem dětem na svět. Chvíle, kdy jsem předával dítě do rukou jeho matky a slyšel jsem jeho pláč, byly nejšťastnější v mém životě. Pláč novorozeněte je pláčem znamenajícím život a přináší nám pocit štěstí. Matka se rozzáří, jakmile uslyší první pláč svého dítěte a může se ho dotknout. Bolest se mění v život, štěstí a radost.

Co je ale nejdůležitější – dokážeme podle pláče rozlišit, jestli se právě narodil Čech, Palestinec, Kanaďan, Američan, nebo Izraelec? Dokážeme rozlišit, jestli je novorozené dítě muslim, žid, křesťan, nebo ateista? Dokáže to někdo rozlišit? Ne, nikdo to nedokáže. Zároveň se děti rodí svobodné. Nikdo jim nemůže upřít jejich svobodu nebo aby brečely a projevovaly svůj život. Jakmile ale opustí porodnici, už nesou své jméno, barvu své kůže – a my s nimi na základě toho začínáme nějak zacházet a diskriminovat je.

Takže já jsem o medicíně uvažoval tak, že s sebou nese hodnoty lidskosti. Medicína a lidské zdraví jsou něčím, co lidi staví do rovnoprávného postavení. Vyrovnává mezi nimi rozdíly. Je to o lidském přístupu, politika stojí stranou.

To je vlastně jedna z mých výzev vůči politikům: Je čas klást důraz na lidský přístup místo politikaření. A potřebujeme ty hodnoty skutečně uplatňovat. Když lidé onemocní a přijdou do nemocnice, chováme se k nim bez rozdílu – nehledě na to, jak se jmenují, jaký je jejich etnický původ, víra nebo barva pleti. Jednáme s nimi a léčíme je na základě jediného kritéria: na základě lékařské diagnózy. Doufám, že si toto poselství začneme na tomto světě více uvědomovat.

Člověk je člověkem díky ostatním lidem. Musíme si sebe navzájem více všímat, já teď například vidím sebe ve vás (Abuelaish naznačí směrem k moderátorce 5:59 Barboře Sochorové, pozn. red.). A to je to, co potřebujeme – vzájemně se zastávat jeden druhého, nemlčet. Protože když se za nás nepostaví ti druzí, kdo jiný?

Vaše kniha Nebudu nenávidět se dočkala stejnojmenné filmové adaptace. Právě kvůli ní jste přijel do Česka na pozvání Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kniha se zakládá na událostech z roku 2009, krátce poté, co jste přišel kvůli leukémii o manželku a vychovával jste osm dětí. Tři z nich, dcery Ája, Majár a Bísán, ten rok nepřežily. Okamžiky jejich smrti popisujete ve své knize velmi výmluvně a dokážu si představit, jak traumatizující po vás tento moment byl a stále je. Přesto, prosím, vysvětlete, co se stalo onoho lednového dne roku 2009.

Ten den ve mně stále žije: 16. leden 2009. A cítím tu spojitost skrze čísla, protože moje žena zemřela 16. září 2008 v 16:45 na akutní leukémii. A moje milované dcery Bísán, Majár, Ája a moje neteř Núr byly zabity izraelským tankem 16. ledna 2009 v 16:45. Pouhé čtyři měsíce poté.

Nikdy jsme se nevzpamatovali z toho prvního traumatu. Protože jsem přesvědčen, že ztráta matky… Matka je vším. I pro mě je matka mé slabé místo. A kdybych se zeptal kohokoliv, i sebe sama coby dítěte: S kým bys chtěl žít? Samozřejmě se svou matkou. Matka je velké srdce, inkubátor. Sirotek, to není ten, kdo ztratil otce. Je to ten, kdo ztratil matku.

A mohu poděkovat Bísán. Bylo jí dvacet. Nebyla to jen má dcera. Byla to moje kamarádka, moje manažerka, moje velmi blízká, milovaná dcera. Viděl jsem se v ní. Vzpomínám si, co říkala. Všichni studenti, když jdou na univerzity nebo do škol, prožívají zkouškové období jako to nejtěžší ze všech. Ona ale říkala: Zjistila jsem, že akademické zkoušky jsou ty nejlehčí zkoušky v životě. Nejtěžší jsou životní zkoušky. Když čelíme ztrátě našich milovaných. A žádný národ nečelil těžším zkouškám než Palestinci. Řekla mi, že musím pokračovat ve své práci. A tak jsem pokračoval ve svém zaměstnání v izraelské nemocnici.

Pak přišel 16. leden 2009. A tanková střela zasáhla můj dům, zabila tři mé dcery a neteř a vážně zranila několik dalších. Ničím se neprovinily. Ty dívky byly vyzbrojeny svou láskou, nadějí, svými plány, vzděláním. Svou lidskostí. Posílal jsem je na mírové tábory. Chtěl jsem, aby byly nejlepší, učitelé ve školách bojovali o to, aby je mohli mít ve své třídě. Ve škole nikdy neměly horší hodnocení než 97 procent.

Nečekal jsem, co přišlo. Nevěřil jsem tomu, i když se bombardovalo všude kolem.

Přišel jsem do pokoje… pár vteřin poté, co jsem odešel… byly rozmetány na kusy. Vidíte to i dnes. Není to jiné, pouze rozsah zabíjení, vraždění je větší. Je to stejný přístup, stejná mašinerie. Byly rozmetány na kusy. Všude byla jejich krev. Chtěl jsem je vidět, rozeznat je. Kde je Bísán? Kde je Majár? Kde je Ája? Kde je Núr? Majár, má krásná, milovaná dcera, které bylo patnáct, která plánovala, že se stane lékařkou, aby šla v mých stopách. Bísán bylo dvacet. Měla právě dokončit univerzitu. Áje, která chtěla být novinářka nebo právnička, bylo čtrnáct. A má neteř Núr, které bylo šestnáct, plánovala být učitelkou.

Majár přišla o hlavu. Ztratil jsem v tu chvíli víru v lidskost. Protože svět přihlížel tomu, co se děje, stejně jako političtí lídři teď přihlížejí tomu, co se děje v Gaze. Všichni jsou spoluviníci nebo lhostejní. V každém případě je to nespravedlnost. Lhostejnost v době nespravedlnosti je spoluvina. Když vidím, že žena krvácí, že trpí bolestí, nezůstanu přihlížet. Musím jí přispěchat na pomoc.

Jsem věřící člověk. Obrátil jsem se k bohu. Aby mi dal sílu a moudrost, abych to zvládl a mohl pokračovat dál. A mým požehnáním je, že jsem lékař. Co mohu udělat pro zabité? Nemohu udělat nic. Ale mohu pomoci zraněným. Mé dceři Šádě. Mé neteři Raídě. Mým bratrům. A tak jsem se soustředil na zraněné přeživší, na to, že jim mohu zachránit život.

A v tu chvíli jsem přísahal bohu, že se nikdy nevzdám, že nikdy nezapomenu a že půjdu dál. Protože jak řekl Einstein, život je jako jízda na kole. Abyste udržela rovnováhu, nesmíte se přestat hýbat. A tak jsem šel dál – rychlejší, silnější, odhodlanější, soustředěnější. Rozhodnutý neakceptovat, aby se to, co potkalo mě, stalo jakékoliv jiné lidské bytosti na světě.