Film s Geislerovou mluví o tom, o čem se rodiče veřejně mluvit zdráhají

„Neboj. To bude hezký, Davide. Uvidíš moře, písek, strašně moc písku. Uvidíme racky, budeme se koupat, budeme se opalovat,“ vypočítává pětačtyřicetiletá Ester svému synovi. Šeptá, aby ho uklidnila. David trpí poruchou autistického spektra, nemluví. A teď má před sebou první prázdniny u moře, v prosluněné Itálii. Matčiny sliby se vyplní. Ale přibude k nim také spousta vzteku, frustrace či bolesti. A kdo se vlastně stará o to, jak se bude mít Ester?

Film Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové se letos v květnu stal prvním snímkem, který po 31 letech reprezentoval Česko v prestižní soutěžní sekci Un certain regard festivalu ve francouzském Cannes. Dostal se tak po bok režijních debutů hereček Scarlett Johansson a Kristen Stewart nebo filmu Love Me Tender, který před pár dny na karlovarském festivalu osobně představila jeho hvězda Vicky Krieps.

I Karavan se nyní ve Varech dočkal slavnostního uvedení. „Je to film o odvaze vydat se na cestu, o které nevíte, kam vás zavede,“ řekla před naplněným velkým sálem hotelu Thermal ve středu odpoledne producentka Dagmar Sedláčková. „Odvaha je pro mě také něco, co ten film stvořilo,“ dodala.

Režisérka Kirchnerová se v úvodní řeči před projekcí vrátila do doby dospívání. Vyrostla totiž v Karlových Varech. „Možná že nebýt festivalu, nikdy bych se nestala filmařkou,“ uvažovala autorka, která přehlídce podle vlastních slov vděčí za příležitost vidět autorské filmy.

Na festivalu Kirchnerová v 90. letech minulého století pracovala jako brigádnice. Zažila třeba dobu, kdy Vary bojovaly o přežití a konkurovala jim přehlídka Zlatý Golem v Praze. „Jiří Bartoška chodil po nás brigádnících a osobně nám každému poděkoval,“ vzpomíná Kirchnerová. Následuje bouřlivý potlesk, focení s diváky, a pak už opona, tma, film.

Karavan je režisérčiným celovečerním debutem, i když umění tvoří déle než 15 let. Na pražskou FAMU pokračovala po absolvování právnické fakulty Univerzity Karlovy a do Cannes se poprvé dostala už za studií. S krátkým filmem Bába tam roku 2009 zvítězila v sekci Cinéfondation.

Nějakou dobu to pak vypadalo, že se Kirchnerová našla v dokumentu. Pro Českou televizi připravila takzvaný docu-soap o mateřství a rodičovství Čtyři v tom, následovalo Pět statečných, mapující vztahy mezi lidmi s lehkou mentální poruchou.

Na celovečerní hraný film neměla čas. Bylo třeba pečovat o rodinu. Dvě děti. Jedno z nich trpícího kombinací Downova syndromu a autismu. „Když se mi narodil Davča, prožívala jsem tak složité věci, že mi bylo jasné, že se to nějak v mojí tvorbě musí odrazit,“ řekla režisérka v rozhovoru pro web ČT art. „Tušila jsem však, že tak silnou a osobní věc musím nechat uzrávat,“ dodala.

Nápad na Karavan v hlavě nosila několik let. Měl to být prosluněný, pozitivní film o hledání svobody. Ale nesměla se z něj vytratit pravdivost.

Možná proto začíná Karavan trochu tíživě. „Já ho tady nechci,“ šeptá otráveně dcera Esteřiny kamarádky. Mluví o Davidovi. To po něm v obýváku zůstala taková spoušť. Převržený květináč s fíkusem, všude střepy od sklenic, rozházené dětské knížky. Další z Davidových záhadných výbuchů agresivity.

Ester se ještě ten večer rozhodne, že prázdniny u česko-italské rodiny její sestry předčasně ukončí. A vymění za něco svobodnějšího. V karavanu je sice tak málo místa, že se matka se synem musí mačkat na společné posteli, alespoň je tam ale nikdo nesoudí. Ester uprostřed noci nastartuje a vyráží na cestu. Žádný plán. Prostě se uvidí.

Z Karavanu se stává výprava za oživením smyslů. Do filmu je přináší hlavně David. Svět kolem sebe prozkoumává konečky prstů, jako by to byla tykadla. Přejíždí po fotografiích na kuchyňských skříňkách obytňáku, po plastových závěsech na lednicích supermarketu, po kůži své spící mámy. Ta se na cestách od Davida učí, že její vlastní tělo také ještě dokáže vnímat, dokonce po něčem, či po někom, toužit.

Dá se ale osvobodit z povinnosti pečovat o druhého? Film Zuzany Kirchnerové je silný v tom, jak komplexně, ale nenuceně vypráví o mateřství. Nebojí se hovořit o věcech, o kterých se jako rodiče veřejně trochu zdráháme mluvit, a tak zůstávají v obývácích, kuchyních, případně karavanech. „Pořád jenom po mně něco chceš! A mě už to se*e!“ křičí Ester na Davida prožívajícícho další vzteklou epizodu.

Člověk nemusí být rodičem dítěte s mentální poruchou, aby se ztotožnil s Annou Geislerovou, která v roli Davidovy mámy působí civilně, neokázale a autenticky.

Také k patnáctiletému chlapci, přestože celý film nepromluví, si divák najde cestu. Může si jen domýšlet, co všechno se odehrává v jeho mysli. I David, podobně jako jeho máma, zjevně touží po společnosti, kamarádech, po štěstí. Hraje ho David Vodstrčil, jehož štáb Karavanu hledal více než rok. Musel se co nejvíce blížit diagnóze, s níž žije režisérčin syn. Složitý casting se proto rozšířil i mimo Česko, aby se nakonec ukázalo, že ideální adept na roli chodí se skutečným Davidem do stejné školy.

Cesta do jeho duše vede přes rozostřené záběry nebe, pláže, slunce, které si do hledáčku kamery vždycky najde cestu. Někdy je oslepující, protože smyslové zážitky tady dokážou nabrat až nepříjemnou intenzitu. Každý dotek Davidových prstů je slyšet. Vlastně je snadné si představit, jak občas ostatním překáží, je jim na obtíž. Na Ester se v lepším případě jen lepí ve spaní. V tom horší ji škrábe, fackuje, bouchá. Nenechá ji žít. Nebo je to ještě jinak?

Karavan má i občasná slabá místa. Někdy se nevyhne žánrovým klišé. Od spontánního tančení v dešti až po postavu impulzivní kamarádky Zuzy s růžovými vlasy. Občasné neoriginální momenty ale Kirchnerová vyvažuje třeba autenticitou jednotlivých scén. Obyčejné lelkování v ospalém odpoledni tu vyznívá uvěřitelně, skoro jako by ho nikdo neřídil. V takových chvílích působí Karavan coby dokument o soužití matky a syna.

Herečka Vicky Krieps na karlovarském festivalu mluvila o obecné ženské zkušenosti, něčem, co by se dalo pojmenovat jako imperativ péče. Producentka filmu Karavan Dagmar Sedláčková zase na premiéře hovořila o tom, jak povinnosti neznamenají, že člověku ze života zmizí touha.

Road movie Karavan nedojede do žádného konkrétního cíle. Ale kolem touhy krouží téměř každý den. Má ji na dohled. Možná jsou to ty nekonečné odrazy slunce, které probleskují objektivem kamery.